Asijské příběhy

Život v buddhistickém klášteře (I.)

Jak asi vypadá život buddhistického mnicha, co přes den dělá, co jí, kdy chodí spát? Tyto otázky a také mnohé další mne napadaly vždy, když jsem po svých cestách Asií tyto štíhlé, holohlavé, do roucha zabalené osoby potkával. Při mém studijním pobytu na Tchaj-wanu se mi pak dostalo příležitosti, abych na všechny své otázky dostal odpovědi. Víkendový pobyt v buddhistickém klášteře Fo Guang Shan! hlásal internetový inzerát na Facebooku. Ze zvědavosti jsem na něho ihned kliknul.

“Vyzkoušejte si život v buddhistickém chrámu Fo Guang Shan ve víkendovém edukačním programu v angličtině, nedaleko města Kao-siung (druhé největší město Tchaj-wanu)!” Navíc skoro zadarmo, tedy kromě poplatku za roucho. Nebylo nad čím váhat, kdy se zas takováto příležitost naskytne, a tak jsme se s Lukášem, který na Tchaj-wanu studoval se mnou přihlásili, a v půlce května směr Kao-siung vyrazili. Tou dobou stíhá celý Tchaj-wan a především jeho jih, kde se Kao-siung nachází, úmorné horko a vlhko.

Vyjeli jsme proto autobusem z Čang-chui hned brzy ráno, abychom cestovali ještě za přijatelných teplot. Nástup na pobyt byl až v šest večer, a tak jsme celý čas předtím chtěli využít k návštěvě města, a jelikož je Kao-shiung městem přístavním, tak jsme chtěli k moři. Nejpříhodnějším cestovním prostředkem po městě se zdálo metro, ačkoliv mě jedna tchaj-wanská kamarádka před metrem varovala, že ho prý provází jistá kontroverze a že starší lidé jím odmítají jezdit. Důvod snad ani nemohl být více prozaický. Zlí duchové na trati!

Formosa Boulevard station, nebo li dome of light

Kao-shiung a Fo Guang Shan!

Metro bylo skutečně liduprázdné ale zase krásné. Zastávka Formosa Boulevard station toho byla nezvratným důkazem. Jednomu by se opravdu zdálo, že tam opravdu musí strašit. Prázdným vagónem jsme dorazili do cílové zastávky, odkud to mělo být k moři jen kousek. Venku se mezitím rozhostilo pravé peklo a výheň nedovolovala žádnou větší tělesnou aktivitu jako bylo courání po pláži či městě, i když bylo město u moře a člověk by očekával příjemný mořský vánek. Proto jsme se uvelebili v jedné z kaváren u pláže s tmavým pískem. Tam jsme nakonec zůstali až do plánovaného přesunu do chrámu, kam mířil autobus z místního autobusového nádraží.

Když jsme na zastávku přicházeli, postávalo zde už několik evropsky vyhlížejících osob s batohem na zádech. Bylo mi hned jasné kam míří a že se s nimi brzy seznámím. Autobus jel asi půl hodiny, až zastavil u obrovského komplexu chrámů Fo Guang Shan. Fo Guang Shan je mezinárodní řád a organizace čínského mahajánského buddhismu s chrámy po celém světě, tento chrámový komplex byl tím hlavním, kde byl i řád v roce 1967 založen.

Tento řád je i největší charitativní organizací Tchaj-wanu a v jeho komplexu se nachází i univerzita. Popravdě mě z toho všeho zlata, obřích soch, monumentálních chrámů a vysokých věží přecházel zrak. Bylo vidět, že tady pro almužny mniši asi nechodí. Chvilku pak trvalo, než jsme se zorientovali a našli správnou cestu. Uvítací kancelář byla tu a sní i tři dny velice nevšední zkušenosti. Vešli jsme dovnitř, zde už sedělo několik dalších účastníků.

Kao-shiung!
Relax na místní pláži
Fo Guang Shan!

Přivítání v klášteře

“Vítejte, jaká byla cesta?” pronesla směrem k nám menší holohlavá osoba s brýlemi, oblečena do hnědého hábitu. “Jo super, díky,” odvětil jsem navzdory faktu, že cesta nebyla nic moc. Až po chvilce jsem si uvědomil, že tou osobou je žena, místní mniška a že mi podává nějaký papír. Byl to seznam účastníků kurzu, kde jsem hned očima přejel všech čtrnáct předtištěných jmen. Nevěřil jsem vlastním očím a raději jsem přejel seznam ještě jednou. Ze čtrnácti jmen na papíře bylo šest očividně českých či česko-slovenských.

Měli jsme se ubytovat v připravených pokojích, obléci si účastnické tričko a sejít v zasedací místnosti na uvítací schůzku. Celou cestu na pokoj jsem napínal uši a rozhlížel se po ostatních účastnících, zda neuslyším češtinu či zda Čecha nezahlédnu. Byl jsem si jist, že Čecha bych jistojistě poznal. Bohužel jsme kvůli hrozným horkům nedostali celý hábit jako místní profesionálové, ale jen odlehčené tričko, za což jsem byl později nakonec rád, ačkoliv jsem se na nošení hábitu docela těšil. A tak mi převlečení nezabralo skoro žádný čas, a já za chvíli seděl v zasedačce.

Přivítala nás další mniška, ctihodná You De. Sdělila nám, že celý pobyt je pod patronací ženského kláštera a že tedy mužské protějšky nepotkáme, tedy krom jídelny. Následně se nám snažila nastínit program, který nás čeká. Docela mě potěšilo, když zmínila, že jako první přijde na řadu večeře. Měl jsem už docela vyhládlo a vidina jídla byla více než příjemná. Avšak, neuvědomil jsem si fakt, že buddhističtí mniši jsou vlastně vyhublí vegetariáni, a to že pocitu hladu se zbavím až za tři dny jsem v tu dobu vůbec netušil.

Cesta k chrámu.
Život v buddhistickém klášteře Fo Guang Shan
Uvítací kancelář a naše ubytovna ve chrámu Fo Guang Shan!

Život v buddhistickém klášteře

Po úvodní představovací schůzce následovalo školení na téma: “Jak se chovat v jídelně,” jelikož budeme jíst se všemi mnichy z komplexu společně v obří sálové jídelně, kde se nesmí mluvit, a kde veškerá komunikace probíhá pomocí gest a posunků. Popravdě jsem moc nedával pozor, a tak jsem se za chvíli dostal do nemalých nesnází. Ještě předtím jsme ale společně s celou skupinou prošli celý areál, a já tak dostal ještě větší hlad a nemyslel jsem proto na nic jiného než na krabičku sushi, kterou jsem si ulil v batohu na pokoji. Slunce venku už skoro zapadlo a teploty venku začaly být o něco příjemnější. V posledních vyslaných paprscích slunce se tak třpytily zlaté sochy Buddhů, které nás vítaly před vchodem do jídelny.

Jídelna dokázala pojmout naráz až tisíc lidí, kteří se nakonec dostavili myslím skoro všichni, protože uvnitř zbylo jen jedno jediné prázdné místo. Řady nekonečně dlouhých stolů obsadili mniši v hnědých hábitech. Už se čekalo jen až dorazí hlavní mnich a posadí se pod sochu Buddhy čelem k nám. Gong pak odstartoval modlitbu a jídelní služba se dala do pohybu. U strany každého stolu se objevila dvojice mnichů, která rozdala misky a hůlky. Pak se stalo něco, co jsem kdysi před mnoha lety zažil na chmelové brigádě, jelikož ta samá dvojice následně naběračkou plnila misky obsahem, který s sebou nesla v kýblu. Každý dostal misku rýže s vařenou zeleninou.

Obsah misky ve mě zmizel rychleji, než bys řekl dalajláma. Žaludek bohužel žádné zlepšení nezaznamenal, a tak jsem se rozhodl požádat o přídavek. Údajně to bylo možné, tedy pouze určitým gestem, které jsem samozřejmě neznal, a proto jsem se pokusil požádat po svém. Musel jsem, ale počkat až mniši-číšníci půjdou znovu okolo. Všichni kolem už pomalu dojídali, ale mniši-číšníci stále nikde. Po chvíli čekání vyrazili znovu, tentokrát z druhé strany nekonečného stolu. Šli velmi loudavým krokem, řekl bych až schválně a jen občas zastavili, aby přidali rýži. Snažil jsem se odkoukat posunku na přidání rýže, leč marně. Bylo to moc daleko.

Když se přeci jen nakonec doloudali až ke mě, pokusil jsem se na znamení přídavku zaklepat prstem na misku. Nic, ani nehnuli brvou a pokračovali dál. Bouchl jsem tedy v zoufalství párkrát miskou o stůl jako vězeň v hladomorně, avšak stále marně. Nezbývalo než porušit všechna pravidla a oslovit je. Bohužel mě ale nenapadlo mě nic lepšího, než: “Hej bratři, víc rýže prosím.” Slyšeli mě a zastavili se. Káravým pohledem si mě změřili, stejně jako pár lidí kolem mě a mlčky mi ukázali správné gesto pro přídavek. Nakonec přidali i půlku misky rýže a úsměv navíc.

Jedna z mnoha bran v komplexu.
Jde se na večeři!
Život v buddhistickém klášteře (I.)
Sochy Buddhů všude kolem.

PokračováníŽivot v buddhistickém klášteře (II.)

10 věcí, které je třeba znát, než se vydáte na Tchaj-wan

Líbilo 🙂 ? -> sdílej!

One Comment

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*