Filipíny s batohem

Filipínský Bohol na skútru

Západ slunce bývá na filipínských ostrovech velmi časný a rychlý. Tento fakt jsme si uvědomili velice záhy, když jsme dorazili na skútrech na nedalekou pláž hledajíc plážovou restauraci s čerstvými plody moře. Štěstí se na nás usmálo, a našli jsme jich snadno hned několik. Sépie, garnáti, krabi a několik druhů ryb plavalo v akváriu, kam stačilo jen ukázat a vybraný šťastlivec se už vařil v hrnci či se smažil na pánvi. Větší čerstvost a nižší ceny si šlo jen stěží představit.

Čerstvé plody moře nebyli tím jediným pokladem Filipín, tedy aspoň co se produktů fauny a flóry týče. Další skvělou věcí byly místní kokosy. Rostou takřka všude, a ne nadarmo jsou tak Filipíny největším vývozcem kokosových ořechů na světě. Prodávaly se velice lacino, či nám je kolikrát místní utrhli a otevřeli jen aby nám udělali radost. Ještě před hody mořských plodů jsme navštívili i místní farmu kokosů a vypili co hrdlo ráčilo, což bylo vzhledem k objemu místních ořechů – jeden.

Druhý den ráno nás čekalo první pořádné dobrodružství a my na skútrech vyjeli vstříc ostrovu Bohol s jeho atrakcí zvanou Chocolate Hills (Čokoládové kopce). Cestou tam jsme chtěli vidět i další místní legendu a symbol Boholu, miniaturního a roztomilého primáta anglicky nazývaného tarsier nebo také česky nártoun filipínský, který je charakteristický svýma obříma očima. Jediné, co se mohlo pokazit bylo počasí a zčernalá tropická obloha nevěstila nic dobrého.

Nešťastníci odsouzeni k uvaření.
Filipínská průtrž.

Filipínský Bohol na skútru

Již jemně poprchávalo, ale to nás od cesty neodradilo. Můj skútr byl o něco menší než Johanessův a hlavně měl křiklavě růžovou barvu, což při mých skoro dvou metrech připravilo místním náramnou podívanou. Ti občas zamávali, zakroutili nevěřícně hlavou či jen tak civěli. Avšak počasí nám nedovolilo jet déle než pět minut, kdy jsme byli nuceni zastavit u autobusové zastávky a schovat se uvnitř. Déšť byl natolik hustý, že nebylo vidět na metr, a v takovém počasí nelze řídit ani na Filipínách.

Naše svízel neunikla místní dívce, která nedbaje provazů deště doběhla za námi na zastávku. Samozřejmě nepřiběhla náhodou či s prázdnou. Přivedla ji příležitost snadného výdělku z prodeje manga, kterého přinesla celý košík. Děvče to mělo dobře zmáklé, samozřejmě jsme ji neodmítli. Seděli jsme společně pod střechou, a protože místní mango bylo něco absolutně exkluzivního, děvče nám prodávalo jedno mango za druhým. Co taky jiného šlo v tu chvíli a dešti dělat.

Když jsme dojedli všechna manga v košíku, déšť polevil a mě se ulevilo. Pohrával jsem si totiž s myšlenkou, že bych děvče poslal ještě pro kokosy. Naštěstí se tak nestalo a my pokračovali dál v cestě za Chocolate Hills. Jak kilometry ubíhaly, tak se pozvolna měnilo okolí. Z tropického ráje s bílými písčitými plážemi jsme se ocitli v úrodných nížinách zemědělských oblastí a naše obzory pohltila nekonečná pole rýže. Déšť nedéšť, zemědělská lopota neznala soucitu a durch promočení farmáři obhospodařovali svá políčka podél cest.

Filipínský Bohol na skútru
Boholští zemědělci.
Krajina zemědělského venkova ostrova Bohol.

Čokoládové kopce

I políčka po čase pominula a my počali stoupat do hor. Chocolate Hills nám chystaly uvítání. Nevšední kuželovité kopce upoutaly naši pozornost, již provázelo i několikaminutové mlčení a úžas. Hráz mlčení jsem posléze prolomil dotazem: “Proč se jim vlastně říká čokoládové?” Vysvětlení proto byly hned dvě. Prví a racionálnější říká, že název dostaly podle barvy travin na jejich povrchu, které když v období sucha uschnou, tak se zbarví do hněda.

Druhá verze je o něco prozaičtější. Místní říkají, že Čokoládové kopce jsou ve skutečnosti výkaly obra, který chtěl vykálet svůj zármutek nad smrtí a neopětovanou láskou své milé. Obě teorie tedy potvrzují, že dostaly své jméno díky barvě. Úkaz je to natolik výjimečný, že byl dokonce zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Nebyli jsme sami, kdo se na vrcholky vydal podívat, a tak když dorazilo minibus s turisty, pokračovali jsme raději dále.

Nedaleko od Chocolate Hills se nacházela chovná a záchranná stanice pro boholské primáty, a ty jsme jednoduše nemohli nenavštívit. Den zrovna není tím správným časem pro jejich návštěvu, jelikož nártoun je tvor výhradně noční, o čemž svědčí i jeho obrovské oči. A tak jsme zastihli všech jedenáct nártounů spících ve větvích svých příbytků. Kromě jednoho se žádný z nich nenechal naší přítomností rozptýlit. Vlastně ani ten jeden, jelikož na mě pouze na chvíli zamrkal a následně opět usnul.

Filipínský Bohol na skútru
Chocolate Hills. Čokoládové kopce.
Chocolate Hills. Čokoládové kopce.
Čerstvě probuzený nártoun.

Boholská fauna

Nártoun ale nebyl jedinou zvířecí návštěvou na cestě. Reklamní poutač na zpáteční cestě lákající na mini zoo s obří krajtou barmskou a možnost se sní pomazlit samozřejmě neunikl naší pozornosti a my se museli jít s hadem alespoň seznámit. Naštěstí byl zrovinka po krmení, takže byl i celkem krotký a nechal se sebou manipulovat. Mimo hada mě zaujala i cedule u hadovy klece, že se hledá nový ošetřoval. Bůhví, jak dopadl jeho předchůdce, blesklo mi hlavou při pohledu na obří tělo hada.

Venku opět obloha propukla v déšť, a my tak kromě místa k obědu hledali i úkryt před provazy deště visícími z oblohy. Úkryt nám nakonec poskytla věc, která byla ve vnitrozemí vzácná jako asi gólová šance Příbrami v české fotbalové lize. Byla to loď. Výletní loď, na kterou se v krásném počasí nalodí turisté, něco popijí a pojedí, proplují se po nedaleké řece a jistě shlédnou něco zajímavého. Jenomže, teď jsme zde byli sami a měli jsme hlad. Nadešel čas na rozmluvu s kapitánem.

Musíme si koupit šest lodních vstupenek, jinak se nepojede, a když se nepojede, tak nebude ani jídlo a my budeme muset na déšť. Už se nám nikam nechtělo, a tak začalo smlouvání. Nakonec jsme to usmlouvali na čtyři a fotku s kapitánovo ženou, která nám pak u jídla rozdala kontakty na svobodné příbuzné. Ostatně na dotaz, zda jsem svobodný jsem si na Filipínách snadno zvykl. Odpovídal jsem na něho několikrát denně. Filipínci se tak snaží příbuzné dívky provdat do ciziny a ochránit je tak před místní bídou.

Lodní úkryt před deštěm.
Tancující kmen.
Filipínský Bohol na skútru
Mazlení s krajtou.

Plavba trvala asi hodinu a byla zakončena představením místního fiktivního kmene, který v rákosových sukních začal tancovat a divočit na nedalekém molu. Byl jsem upřímně rád když to skončilo a my se tak mohli vrátit zpět. Na další den jsme si chtěli domluvit potápění s velrybími žraloky.

Pokračování Potápění s velrybími žraloky

Předchozí dílFilipíny jen s batohem

 

Líbilo 🙂 ? -> sdílej!

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*