Po návratu z Machu Picchu jsme už nikam nespěchali. Hlavní cíl cesty byl splněn do posledního puntíku a my si mohli spojeně ráno pospat déle.  Avšak zlozvyk brzkého cestovatelského vstávání nás poslal na snídani už v osm hodin. Jelikož náš hotel nebyl nic moc, tak jsme stavem hotelové snídaně nebyli zklamáni. Spíše nás trápilo, co uděláme s následujícími skoro třemi dny, které nám v Cuzcu zbývaly. Trápilo nás to hlavně proto, že většinu Cuzca jsme už viděli.

Den se opět probudil do krásného modré oblohy a příjemného horského slunce, vydali jsme se proto za čerstvou kávou na náměstí v Cuzcu. Ulice byly ještě poměrně prázdné a pouliční prodejce nabízeli obrázky a čištění bot, které s postupující denní hodinou vymění za trávu a kokain. Teplota cestou vystoupala na příjemných osmnáct stupňů a s bolehlavem vysokohorské nemoci jsme se už naučili žít. S kávou jsme se posadili na jednu z mnoha laviček náměstí, jen Vojta si ještě běžel pro big mac do nedalekého „mekáče“.

Na lavičkách jsme chtěli následující dny pěkně naplánovat a rozvrhnout. Plánovat jsme ale museli rychle. Počet pouličních leštičů bot se zvyšoval skoro logaritmickou řadou. Někteří neodbytní prodejci se objevili i několikrát během pár minut a pokaždé s jiným sortimentem. Od již zmíněného čištění bot, přes korále, obrázky, přívěsky lamiček, ponča až po drogy. Nakonec jsme se rozhodli pro menší výšlap a návštěvu Ježíše, který se tyčí nad městem jako jeho malinko slavnější dvojče v Riu de Janeiru.

Cestou po Cuzcu

Cesta nebyla snadná a vedla nekonečným stoupáním klikatými uličkami města. Každý krok opět bolel a kyslíku také nebylo na rozdávání. Připadal jsem si jak Ježíš na své křížové cestě, když jsem se pomalu vláčel nahoru a minimálně čtrnáctkrát se zastavil. Čas od času cesta končila a my museli promptně přeběhnout silnici vedoucí do zatáčky. Vzhledem ke kvalitám peruánských řidičů a stavu jejich automobilů, zejména brzd to bylo více než na místě.

Cesta k soše nevedla náhodou kolem jedné z nejzajímavějších staveb v Cuzcu. Stavbou není nic jiného než stará incká pevnost Sacsayhuamán. Tato stavba byla postavena Inky v patnáctém století a je na ni úžasné to, že je celá postavená z obrovských ručně opracovaných balvanů, které to sebe naprosto přesně zapadají bez jakéhokoliv spojovacího materiálu. Největší z nich váží až dvě stě tun. Každá strana pevnosti pak měří přesně tři sta šedesát pět metrů.

Nebylo to hned, ale doplazili jsme se sem naprosto zničení. Horší skutečnost se objevila záhy, když jsme vydedukovali pokračovaní cesty za Ježíšem. Samozřejmě to byl další prudký kopec nahoru. Jestli to stálo za to, tak s odstupem času hodnotím, že by bývalo lepší dostat se nahoru autobusem či místní levným taxíkem. Každopádně jsme byli na místě a stanuli pod sochou, která žádný zázrak není ani nedělá, ale je z ní úžasný výhled na celé Cuzco.

Kam dál?

Byl čas přemýšlet o tom, co podnikneme příští den. Jedinou zbývající atrakcí, kterou je Cuzco proslulé jsou španělské chrámy a kostely, ne náhodou vystavěné na místech, kde už předtím jiné chrámy stály. Pravdou ale bylo, že jsme jich už plno viděly a zas tak moc se od sebe nelišily. Proto jsme po sestupu zpátky do města navštívili jednu z mnoha cestovních agentur, abychom si prohlédli nabídku toho, kam se dá ještě vyrazit.

Skutečně stačilo navštívit jednu, protože jako u všeho dalšího v Peru se nabídka obchodníků nijak nelišila. Dle uvážení nám zbývaly dvě možnosti. Duhové hory nebo poslední incký most Q’eswachaka, který je vyroben ze slámy a vede přes řeku Apurímac. Měl být v provozu posledních pět set let. Duhové hory byly ve výšce pěti kilometrů nad mořem a už jen z představy dalšího výšlapu do oblasti chudé na kyslík nás rozbolela hlava.

Volba tak logicky padla na lanový most. Domluvili jsme se na vyzvednutí v pět ráno před naším hostelem a zaplatili. Ve finále je to jedno, ve které cestovce se člověk dohodne. Stejně vždy všechny účastníky vyzvedává jeden transport a ceny jsou téměř totožné. Odpoledne pak naše volba padla na kostel, muzeum a katakomby Františka s Assisi. Krásné malby, kosti a prostory za to rozhodně stály a my si tím udělali žízeň na večer.

Sbohem Cuzco a sbohem Inkové!

Budík zazvonil už před půl pátou. Přeci jen jsme nechtěli zaspat a nechat řidiče odjet bez nás. Za pět minut pět jsme stáli připraveni před branou ještě v tmavém oparu doznívající noci a požvykovali připravenou hostelovou snídani. Byl to sandwich s odpornou pomazánkou a jakási místní verze sušenek oreo. Jedl jsem rychle, abych při nástupu měl už ruce volné a na sedačce se mohl okamžitě pustit do spánku. Měl jsem ale klidně jíst pomalu, protože ještě ani v pět třicet se nikdo neukázal. Neukázal se ani v šest a ani v půl sedmé. Neukázal se totiž vůbec.

Míra mého rozhořčení by nepokryla výškový rozdíl mezi Limou a jezerem Titicaca. Nedalo se nic dělat, zůstali jsme na ocet a nezbývalo než se vrátit do hostelové postele. Pár hodin jsme si ještě pospali. Nespěchali jsme, žádný jiný program jsme neměli. Tedy krom toho, že jim to půjdeme do cestovky pořádně vytmavit. Což se také stalo, ale k naší smůle a štěstí prodejců byl v kanceláři jiný personál. Nastal kolotoč hovorů, výmluv a skládání se na vrácení sumy.

Samozřejmě nám obratně nabízeli nový termín na zítra, ale bylo pozdě. Další den jsme se vraceli do Limy. Bylo třeba si dát pivo a rozmyslet se, co s načatým dnem. Naštěstí tu zbyla řada katedrál a kostelů, které si říkaly o návštěvu, ač to byl námět poněkud monotématický a poměrně identický. Na to jsme si však v Peru už zvykli. Odpoledne už opravdu nebylo místa, které jsme nenavštívili, a tak jsme se rozhodli zakončit naši peruánskou misi několika pivy a místním koktajlem zvaným pisco.

Další den jsme se už vrátili do Limy. Nutno říct, že let to byl vskutku ukrutný a počítal jsem jeho každou minutu. Čekal nás návrat domů a bilancování nad Peru, jeho obyvateli, památkami a přírodou. Nelze jinak než Peru každému cestovateli doporučit i přes zjevné nedostatky rozvíjející se země, které ale dělají cestování krásným a dopady globálního turismu, které nemusejí být každému příjemné, ale zase dávají místním práci, sice špatně placenou, ale aspoň nějakou. S Jižní Amerikou, Andy a Inky se rozhodně neloučíme na dlouho a snad se brzy setkáme v Bolívii a Chile.

Předchozí díl – Machu Picchu – Nový div světa!