Kdysi jistý antický básník Apollónius z Rhodu napsal legendární příběh o Jásonovi a argonautech putujících za Zlatým rounem do Kolchidského království, a právě Kutaisi mělo být jejich údajným cílem. Pro nás bylo Kutaisi spíše nocležištěm než skutečným cílem, když jsme pozdě večer dorazili na jeho předměstí, kde se měl nacházet náš hotel. Tedy nalézt ten hotel, to nebyla tak jednoduchá věc, protože se nacházel v jakémsi vnitrobloku, u kterého jaksi chyběl ukazatel, že se uvnitř nějaký hotel nachází.
O to větší překvapení bylo, když jsme zjistili o jak, na místní poměry, rozsáhlý komplex se jedná. Dokonce jsme vtěsnali naše obří auto na jeho dvorek. Velmi vřelá paní majitelka nás přivítala v pokoji, kde bylo připraveno malé překvapení v podobě večeře a džbánku místního vína. Po dlouhé a namáhavé cestě a s covidovou zavírací dobou restaurací to přišlo více než vhod. Avšak i tato skutečnost nás neodradila od rychlé návštěvy nedaleké večerky a nákupu několika piv a láhve „gruziňáku“.
V Kutaisi jsme se nechtěli moc zdržovat, ale jedné zastávce, respektive aktivitě jsme odolat nedokázali. Tou zastávkou bylo nedaleké lázeňské městečko Cchaltubo. Toto městečko bylo v dobách Sovětského svazu velice populární, a to zejména díky termálním pramenům bohatým na radon a uhlík. Kolem těchto pramenů vznikla celá řada lázeňských komplexů a své privátní místečko tu měl i sám Stalin. Pádem Sovětského svazu padla i sláva Cchaltuba a většina komplexů dopadla jako gruzínsko-ruské přátelství. Některé budovy ale přetrvaly a v současnosti už skoro třicet let slouží jako provizorní bydlení pro gruzínské uprchlíky z prohrané války s Abcházií z kraje 90. let 20. století.
Gruzínské Cchaltubo, ráj urbexu
Aktivitou, kterou jsme chtěli vykonat byl takzvaný urbex, neboli průzkum opuštěných budov, a že jich zde bylo na výběr. Vybrali jsme si zdejší nejznámější lázeňský komplex a hotel zvaný Šachťor. Už po pár minutách v městečku bylo jasné, že toto město je naprosto jiné a kdysi muselo být Teplicemi Gruzie. Mnoho liduprázdných parků, promenád a chátrajících hotelů lemovalo snad všechny světové strany. Zastavili jsme kousek od domnělého hotelu Šachťor a dál pokračovali pěšky.
Na první pokus jsme ale netrefili ani s navigací, takže jsem se šel otázat místního zametače a poté i servírky, jestli netuší, kde by se hotel mohl nacházet, a zda ještě stojí. Jelikož moje ruština byla chatrná jako většina ještě stojících hotelů ve městě, vzal jsem si na pomoc fotku s poslední známou podobiznou hotelu Šachťor. Nevím, jestli se metař i servírka více lekli mé mluvy nebo obrázku v mobilu, ale oba jen kroutili udiveně hlavou s výrazem jednoznačně dosvědčujícím, že hotel nikdy v životě neviděli.
O to větší překvapení bylo pro nás, když jsme zjistili, že náš milý hotel byl jen asi dvě stě metrů daleko. Celý areál ale obklopoval vysoký neproniknutelný plot. Vydali jsem se proto podél plotu, protože každý plot musí mít nějakou bránu. Tato byla bohužel pro nás uzamčena. „Tak to přelezeme?“ spustil Vojta. „OK, tak jdi první,“ odvětil jsem. Vojta se poté vyhoupl nahoru a hned zase dolu. „Tam nahoře sedí tři hlídači.“ „No tak je zkusíme uplatit. Mávni na ně!“
Slavný hotel Šachťor
Jakmile hlídači zmerčili mávající postavu, vyslali svého zástupce. Otevřel nám statný padesátník a řekl několik slov gruzínsky, kterým jsme nikdo nerozuměl. Nečekal jsem, že by uměl anglicky, a tak jsem na něj spustil rusky: „Dobrý den, chtěli bychom vidět hotel, je to možné?“ „Rusové?“ otázal se muž a začal zavírat dveře. „Ne, my jsme Češi.“ Pak jsem si ale rychle uvědomil, že změna našeho státního zřízení sem ještě patrně nedolehla a upravil jsem svou odpověď na: „Ne, jsme z Československa!“ „A Československo, dobré. Já neumět rusky.“ A počal mávat na dalšího hlídače, aby přišel za námi k bráně.
„On rusky,“ vysvětlil nám. Když o poznání starší kolega, poznání je asi padesát let, dorazil, spustil jsem na něho stejnou písničku jako na jeho kolegu: „Jsme z Československa a chtěli bychom vidět hotel, je to možné?“ „Možné,“ řekl a otočil se na kolegu, prohodili pár slov, a pak spustil: „Dvě stě lari.“ Což bylo asi 1400 korun a na místní poměry celkem horentní suma. Odpověděl jsem mu: „Ne, za skupinu ti dám sto lari.“ Na to muž odpověděl: „Ne, dej mi čtyřicet lari.“ Tato reverzní taktika mne vskutku překvapila, a tak jsem mu poraženecky předal usmlouvaný obnos.
Obnos ihned zmizel v kapse prvního z nich. Hlídač, ačkoliv měl jen tři prsty, peníze do kapsy opravdu zasouvat uměl. Ukázal nám, ať jdeme za ním, že nám udělá prohlídku. Svižnou chůzí, patrně aby nás nikdo neviděl, jsme zapluli do přízemí slavného hotelu. Dle všeho to muselo být v minulosti sídlo vskutku impozantní, které nemělo daleko od nejkrásnějších zámků Evropy. Náš nový průvodce nám ukázal všechny hlavní sály a společenské místnosti. Malovanými či vykládanými stropy, mramorem a krásnými tapetami se to tu muselo v minulosti jen hemžit.
Pastviny na kruháči
Po zhruba půlhodinové prohlídce nás průvodce hrdě přivedl do přízemí hotelu, aby nám ukázal něco zajímavého. Ocitli jsme se v místnosti, která dle položených helem a pracovních bund vypadala na jakési zázemí místních stavebníků. Avšak to hlavní, co nám chtěl ukázat byly fotografie, respektive vizualizace na zdech. Zobrazovaly hotel, jak snad jednou bude do budoucna opět vypadat. Vizualizace vypadaly sice úžasně, avšak úžasný bude zřejmě i rozpočet, a proto si osobně myslím, že v chudé Gruzii projekt bohužel zůstane jen vizualizací, ačkoliv bych se rád mýlil.
Průvodce nás poté rychle a poněkud nervózně vyprovodil zpět za vrata. Po tomto skvělém zážitku jsme uvažovali ještě o další návštěvě jiného urbexu, ale čas byl neúprosný a na nás čekala cesta do horské oblasti Svanetie. Když jsme pak opouštěli Cchaltubo posledním kruhovým objezdem, za který by se nemusel stydět ani Vítězná oblouk v Paříži, vběhlo nám do cesty stádo krav, jenž se páslo na lučinách a pastvinách uvnitř objezdu, a které naštvaný pasáček vyhnal bezohledně na silnici. Naše brzy naštěstí fungovaly, jak měly a po chvilce nestála naší další cestě žádná další kráva.
Pokračování – Klikatá cesta do Svanetie
Předchozí díl – Zastávka ve Stalinovo Gori
