Gruzie, země krav, urbexu a chačapuri

Cesta k hoře Kazbek

V podvečer po dlouhé cestě podél nekonečného konvoje kamiónů nás sychravým počasím přivítalo první cílové město na naší cestě. Byla jím Stepancminda, což v českém překladu znamená Svatý Štěpán. Tento název městečko neslo do roku 1921, kdy bylo přejmenováno na počest gruzínského spisovatele Kazbegiho na prozaické Kazbegi. Tento název nesl i celý přilehlý okres. Avšak v roce 2006 došlo k opětovnému přejmenování na Stepancminda, okres už ale přejmenován nebyl.

Aby se to s těmi názvy nepletlo, tak nad městem se tyčí hora Kazbek k níž byl dle pověsti připoután Prométheus za to, že lidem přinesl z Olympu oheň. Nám se po příjezdu této kratochvíle, abychom horu viděli, nedostalo. Mlha zachvátila všechny přilehlé výšiny, kopce a hory. Nezbývalo nám nic jiného než se modlit, a doufat v ranní změnu a jasnou oblohu. Po ubytování v malém hotýlku jsme se přesunuli do blízké místní restaurace, abychom si odpočali, ochutnali něco dalšího z místní kuchyně a zalili to několika gruzínskými pivy.

Po chačapuri a chinkali, které jsme už měli za sebou, přišlo na řadu ojakhuri. Číšník měl už docela vypito, ale i tak zvládl objednávku na třikrát vyřídit. Co už ale nezvládl bylo spočítat všechna naše vypitá piva a žádal od nás pomoc. K jeho stavu zřejmě přispěla neskrývaná a také nezřízená konzumace národní lihoviny zvané čača, kterou i nám dával ochutnat. Byl to velice silný nápoj vyrobený z gruzínských hroznů, cosi mezi brandy a vodkou. Rozhodně to nebylo něco, na čem bych si pochutnal, a tak jsem víc jak jednu nevypil. To se ale nedalo říct o číšníkovi, který se nakonec nebyl schopen ani restauraci zavřít.

Náš hotýlek ve Stepancmindě.
Vojtova výbava do hor. Kraťasy a sandále.

Cesta k hoře Kazbek

Aby se nám druhý den do hor lépe stoupalo, tak jsme se ještě pro jistotu stavili ve večerce pro pár dalších piv a láhev koňaku Sarajishvili. Možná jsme tím jen ale urazili místní božstva, protože jsme se druhý den ráno vzbudili do mléčného oparu, který věštil jen jedno. Dnes nic neuvidíme. Ani to nás ale neodradilo a po snídani jsme se přes všechno rozhodli na horu vyrazit, tedy lépe řečeno vyrazit k symbolu Gruzie, kostelu Nejsvětější Trojice, od kterého je na horu Kazbek nádherný výhled.

Nevím, co jsme vlastně čekali, asi zázrak, že to nahoře bude jiné. Nasedli jsme do naší Toyoty a po chvilce přijeli k cestě vedoucí nahoru. Dle počtu aut parkujících podél cesty tu něco nehrálo. Postávaly u nich hloučky řidičů. Přijel jsem k jednomu z nich, abych zjistil, co se tu děje. Z jejich gruzínštiny a lámané ruštiny jsem se dozvěděl, že cesta nahoru se opravuje, a je proto uzavřená. Může se ale jet oklikou, kterou však normální auta nevyjedou. Samozřejmě nabídli, že nás tam odvezou. Všechna ta parkující auta byla totiž kupodivu taxi.

Zřejmě nepostřehli, že jsme seděli v obrovském SUV 4×4 . Vyjeli jsme tak oklikou sami. Po přejetí úzkého mostu bez zábradlí, který se zdál největší překážkou nebyla cesta nijak náročná. To se ale po pár minutách jízdy zcela změnilo a poprvé jsem byl nucen přepnout na pohon 4×4. Cesta zmizela a objevil se tankodrom. Ani to ale nebránilo místním, aby nás svými vozy, na kterých už nebylo co zničit předjížděli a dávali pohledem či troubením najevo, že je zdržujeme. Určitě měli nahoře v mlze něco naléhavého.

Cesta k hoře Kazbek
Kostel Nejsvětější Trojice v mlze.
Cesta k hoře Kazbek
Cesta oklikou.

Hora v mlze

Chvílemi cesta přestávala být i tankodromem a přecházela v pravěké pasti a rozbahněná loviště mamutů. Bylo proto třeba po několika ujetých metrech zastavit a rozhlédnout se po optimální cestě, aby bolest byla co nejmenší nejen pro auto, ale hlavně pro nás a naše pozadí. Docela se nám ulevilo, jakmile jsme znovu spatřili asfalt původní silnice, na kterou se tato hrůzná oklika napojovala. Mlha opět o něco zhoustla a její hustota úměrně rostla s nastoupanými metry. Nahoře se už muselo jet krokem, a i tak jsme málem přehlédli ceduli parkoviště. Mlha ale není zeď a místním fakt, že nevidí vůbec nic nebránil od zběsilé jízdy a předjíždění ani zde nahoře.

Ačkoliv bylo parkoviště zcela prázdné, nebylo snadné najít prázdné místo na parkování. Většina míst už totiž svého nájemce měla, kolikrát i několik naráz. Místo totiž sloužilo i jako startovací bod pro treky jehož součástí byli koně, kteří buďto nesli náklad materiální či lidský. Samozřejmě pak celé parkoviště zaneřádili hromadami výkalů. Aby byl pokřivený obraz výletu dokonalý, tak kromě výkalů a mlhy se parkovištěm proháněla smečka agresivně vyhlížejících toulavých psů.

Asi by mělo smysl se otočit a jet pryč, ale my směle vyrazili vstříc kostelíku, který jsme přes mlhu ani neměli šanci vidět. O jeho existenci nás přesvědčil až opodál stojící obchod se suvenýry, kde byly k dispozici jen čistě náboženské předměty, jakožto ikony a sošky svatých, pohledy se svatými, také magnety se světci a nakonec svíčky. Prodavač v krámku byl k smrti znuděný, dost možná i na kost zmrzlý a skutečně mrtvý, a tak za celou dobu, ani když jsme platili svíčky, nepromluvil jediného slova.

Výhled na obrázku vs realita za námi.
Kostel Nejsvětější Trojice.
Cesta k hoře Kazbek
Kostelní obchod se suvenýry.

Překvapení v kostele Nejsvětější Trojice

Samotný kostel Nejsvětější Trojice jsme spatřili až když jsme stali těsně před ním. Byla to typická sakrální stavba, kterých jsme viděli tento týden v Gruzii asi tisíc. Ledabyle jsem se tak procházel kolem a smál se našemu cestovatelskému štěstí. Připomnělo mi to náš výstup na nejvyšší budovu světa Burdž Chalífu v Dubaji. Když jsme na ni vystoupali, abychom se pokochali z úžasného výhledu, tak dole vypukla písečná bouře, která zahalila celé město do neproniknutelného žlutého mraku. A samozřejmě my nic kromě žluté barvy neviděli. Zde to bylo stejné, akorát ten mrak byl pro změnu bílý.

Všechno špatné bývá i občas pro něco dobré, a tak mě napadlo, zda by se do toho kostela nedalo nakouknout. Občas bývají tyto stavby otevřené. Když jsem se přiblížil k masivním kostelním dveřím, zjistil jsem, že na nich není žádný zámek a že jsou i pootevřené. Okolí kostela bylo liduprázdné, a kromě nás a smečky toulavých psů se zde nikdo další nenacházel. Nejistě jsem zatlačil na dveře. Šly ztuha, a tak jsem zabral víc, až jsem je rozrazil a vpadl dovnitř.

Chvilku trvalo, než jsem si uvědomil, co se uvnitř děje. Postávalo zde asi deset pravoslavných křesťanů, nikdo z nich nevěnoval mému vpádu sebemenší pozornost, přičemž se každý modlil nebo držel svíčku. Četné svíčky byly rozestavěné i kolem zdí a magickou atmosféru dokreslovalo či spíše dovoňovalo kadidlo. V tom se z nenadání spustil sborový liturgický zpěv hloučku žen v popředí. Otevřely se dveře naproti, ve kterých objevil vousatý pop, pak druhý a třetí, v nádherných zlacených róbách. S nimi vstoupili i ministranti. Právě začínala mše.

PokračováníZastávka ve Stalinovo Gori

Předchozí dílPrvní řízení auta v Gruzii

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*