Z venku vnikalo oknem do vlakového kupé první ranní světlo, které mě probudilo. Hned jak jsem otevřel oči a uviděl světlo, tak se mou hlavou prohnala myšlenka: „Zaspali jsme!“ „Ne počkat určitě máme zpoždění.“ Dle mých propočtů jsme měli do Váránasí dorazit ještě za tmy, proto mě světlo zprvu vyděsilo. Mobil ukazoval šest ráno, budík nevím proč nezazvonil a dle GPS jsme ještě měli pár desítek kilometrů před sebou. Z mých věcí nic nechybělo, a tak zbývalo už jen počkat, až vlak dojede do cíle.

Ve Váránasí nás měl na nádraží čekat transport do naše hotelu. Problém nastal v okamžiku, kdy jsme zjistili, že Váránásí má více než jedno nádraží a hříčkou osudu i zlomyslností indických bohů náš vlak musel stavět na všech a my nevěděli, kde náš transport bude čekat. Tak jsme pro jistotu vystoupili hned na tom prvním. Náš výstup z vlaku způsobil šok cestujícím čekajícím na nástupišti, zřejmě zde evropští turisté nevystupují každý den, a proto z nás nespustili oči.

Nádraží bylo provinčního rázu, a to nejen kvůli své velikosti, ale hlavně z důvodů blízké louky a políčka na němž rostlo Krišnaví co. Očima jsem hledal po nástupišti člověka s cedulkou, na které by bylo moje jméno, leč marně. „Určitě bude čekat venku,“ řekl jsem, a vyšli jsme ven, kde se kromě obvyklé smečky tuktukářů a dohazovačů hotelů nikdo jiný neobjevil. Rozhodli jsme se, že počkáme, a že se třeba objeví. Neobjevil, a tak jsme si po půlhodinovém čekání vzali do hotelu místní tuktuk.

Cesta městem do hotelu

Nebyl to však klasický tuktuk, který se prohání v po ulicích Nového Dilí, ale místní zvětšená verze, do které se vejdou i čtyři osoby a to dokonce osoby neindického původu čili minimálně dvojnásobek osob původu indického. Adresu hotelu jsme měli uloženou v mobilu, ale tuktukář se zřejmě potýkal s negramotností a ani název hotelu mu nic neříkal, takže jsme ho museli navigovat přes úzké uličky města pomocí mobilu a offline mapy s GPS.

Uličky byly občas tak úzké, že tuktuk neprojel nebo byla ulička zcela zaplněna stádem kůzlat či několika kusy krav, které požíraly odhozené zbytky zeleniny. Několikrát jsem dokonce dostal pocit, že jsme někomu vjeli do obýváku či kuchyně, ale naštěstí to nikomu nevadilo. Místní nahaté či spoře oděné děti měly z projíždějícího tuktuku s cizinci radost a vesele volaly a mávaly, načež jsme přibrzdili a rozdali jim pár sladkostí. Kamenitá cesta počala přecházet v blátivou, a my byli už skoro mimo město, když jsme konečně dorazili k našemu hotelu. Hotel byl na břehu Gangy s poměrně slušným výhledem na hlavní bod celého město a to na gháty.

Gháty jsou široká, prostorná schodiště, která vedou od chrámu až do vody. Gháty byly většinou postaveny významnými rodinami, maharádži či nepálským králem a stále jim i patří. Gháty se táhnou asi šest kilometrů po pobřeží. Některé z nich slouží k meditaci či k náboženským obřadům, jiné mají účel ryze kremační. Kremace je totiž jediným myslitelným způsobem pohřebního obřadu pro všechny hinduisty. Se vším tím jsme se měli ve Váránasí potkat.

Mystické město Váránasí a kremace u řeky

Spletité uličky, kterými jsme projeli byly plné nejrůznějších vůní, ať příjemných či vyloženě odporných, chrámů, stánků, zvířat, lidí a odpadků. Atmosféra města se dá jen stěží popsat, přeci jenom se jedná o jedno z nejstarších dosud obývaných měst na zemi, a údajně mělo být založeno samotným indickým bohem Šivou před více než pěti tisíci lety. I když vědci často tento časový údaj rozporují a ubírají asi tisíc pět set let. Krom toho je i jedním z nejposvátnějších měst hinduismu. Každý hinduista si přeje být zpopelněn právě zde na břehu řeky, následně být do ní vhozen a osvobodit se tak ze samsáry neboli kruhu znovuzrození.

V řece se ale dějí i jiné, daleko prozaičtější věci jako je třeba praní prádla, duševní i tělesná očista člověka či zvířete, tedy většinou krávy, odhazovaní odpadu, vykonávání tělesné potřeby a také slouží jako zdroj pitné vody. V poslední době byla voda značně znečišťována i odpadem z průmyslových objektů. Jeden by pak podle všeho čekal, že všichni v okolí řeky musí do pár dnů zemřít na mor, ale řeka Ganga je vskutku unikátní. Unikátní v tom, že obsahuje tzv. bakteriofágy (viry, které likvidující bakterie) a vysokou schopnost vázat kyslík, což zamezuje vzniku jakýchkoli epidemií.

My jsme konečně vystoupili z tuktuku před naším hotelem, teploty začaly opět dosahovat čtyřicítek a náš zrak s údivem spočinul na budově hotelu. I když byl údiv v Indii na každodenním pořádku, tak jsem začínal mít pocit, že tenhle už v pořádku nebude. Hotel nebyl jaksi nedostavěný nebo v něm probíhala zevrubná rekonstrukce. Líbezné zvuky sbíječky doléhaly k našim uším a stavební prach do našich tváří. Nejistě jsme proto vstoupili dovnitř, hledajíc recepci.

Hotelové staveniště

Recepční nás přivítal omluvou za rámus, načež se musel omlouvat ještě jednou za nedoručený transport na nádraží. Budova skutečně prodělávala rekonstrukci, ale recepční nás ubezpečil, že naše pokoje jsou v přízemí, a že nás práce nijak rušit nebudou. Pokoje splňovali indický standard v podobě nefunkční klimatizace, ale naštěstí byly ke stropu připevněny velké ventilátory. Na otázku zda je v okolí nějaká dobrá restaurace, odpověděl, že zde nahoře je restaurace a hned nám začal nabízet nejrůznější plavby po řece, samozřejmě pro nás za nejlepší cenu.

Poučeni z předchozí zkušenosti, jsme mu poděkovali, a že mu dáme ještě vědět. Začínal nás zmáhat hlad, a tak jsme se dali šanci restauraci, kterou nám náš recepční doporučil. Vyšli jsme do druhého patra, kde se měla nacházet. Když jsme vešli dovnitř, tak ustal zvuk sbíječky a dělníci, každý s cihlou v ruce na nás mlčky koukali. Restaurace to asi opravdu byla nebo bude, ale momentálně kromě dělníků a stolů pokrytých prachem žádných hostů neměla. K našemu překvapení k nám přišel asi ten nejšpinavější dělník s dotazem, zda chceme kávu nebo čaj.

Káva v Indii znamenala Nescafé 3v1, a tak jsme mu řekli ať donese čaje a usedli jsme k tomu nejméně špinavému stolu. Chvíli na nás nechápavě koukal, a pak se otázal, „Kávu?“ „Ne, čtyři čaje, “ odpověděl jsem mu. „Kávu?“ „Ne, čaj, čaj čaj, je to jasný?“ řekl jsem už mírně rozladěně. Kývl na souhlas a odešel. Po chvíli nevěřícného zírání kde to vlastně jsme a co se tu děje, nám náš dělník či teď už číšník donesl čtyři kávy. „Mluvíš anglicky?“ otázal jsem se ho. „Yes,“ procedil s úsměvem a poklonou. „Tak proč jsi nám nedonesl ten čaj?“ dotázal jsem ho „Yes,“ odpověděl, zopakoval poklonu a zdálo se mi, že i trošku povyskočil.

První dojmy z mystického místa

Později jsme zjistili, že neměl úplně všech pět pohromadě, a tak díky svému výskoku a značně omezenému intelektu dostal přezdívku Pepek Vyskoč. Kávu jsme nechali Pepkovi a rozhodli se pro průzkum okolí, než dorazí poledne a s ním i venkovní teploty neslučitelné s existencí středoevropana. Cestu jsme po pravdě nezvolili nejšťastněji, ale lákala nás procházka podél řeky až ke ghátům. Po pár metrech cesty jsme totiž zjistili, že jsme uprostřed minového pole neboli veřejné venkovní toalety.

Nevím co by bylo horší jestli šlápnout na skutečnou minu nebo na jednu z těchto lidských či zvířecích nástrah, ale faktem bylo, že musíme rychle pryč. Spatřili jsme totiž před sebou několik lidských kladečů min při práci. Znamenalo to návrat k hotelu a značnou zacházku, ale přeci jenom se nám po větší námaze podařilo ke ghátům dorazit. Poledne se blížilo a tomu odpovídal i počet lidí venku. Kromě party indických kouřících, vše pozorujících důchodců a tlupy makaků nebylo vidět ani krávu.

Voda sice nevoněla nejlépe, ale i tak jsem se vydal po schodech dolů ke břehu řeky, abych si namočil ruku a mohl tak říkal, že jsem se koupal v Ganze. Mou snahu o osvícení zhatilo mrtvé tělo již značně rozloženého zvířete, dle mého odhadu psa, které plavalo u břehu. A jelikož se slunce stalo opět nesnesitelným, tak jsme zamířili zpět do víru větráku v hotelovém pokoji. Cestou jsem narazil na vskutku zajímavou a ke všemu svatou věc. Byl to svatý odpadkový koš. O jeho účelu jsem se víc až večer, kdy jsme zamířili na hinduistický náboženský obřad.

Pokračování – Kremace u svaté řeky Indie

Předchozí díl – Indický noční vlak do Váránasí přijíždí…