V samotném kráteru je samozřejmě nocování přísně zakázáno. Naším cílem byl tak kemp zvaný Simba, kde jsme měli přenocovat a druhý den ráno odtud sestoupit přímo do kráteru. Ze Serengeti to byla rozmanitá cesta na několik hodin, a hlavně bylo opravdu co pozorovat. Kromě slonů, pakoňů, zeber či gazel jsme narazili na krásné malé stádečko žiraf. Žirafy měly právě čas krmení a svými dlouhými krky se natahovaly pro svou potravu.

Ten den bylo nebe modřejší než obvykle a v kombinaci s obrovskými bílými mraky a zelenými pahorky byl pohled z okna pastvou pro naše oči. Jeli jsme tou samou cestou, kterou jsme přijeli, takže jsme míjeli naše staré známé v masajské vesnici. Avšak auto jsme zastavili až u vstupní brány do parku Serengeti, pro nás už však byla branou výstupní. V obchůdku se suvenýry měli v nabídce chlazená piva Safari a Kilimanjaro a tomu nešlo odolat. Po osvěžujícím pivu jsme pak už jeli non-stop do kempu.

Simba kemp na úpatí kráteru Ngorongoro

Když jsme přijížděli do kempu, tak zde nikdo jiný nebyl. Kemp to byl takový, jaké znají vodáci z českých řek. Tedy byla zde vetší budova se sociálním zařízením a také funkční sprchy. Voda byla spíše vlažná, ale to už zas tak nevadilo. Co bylo opravdu úžasné na tomto místě, tak to byl výhled. Byli jsme přímo na úpatí kráteru. Dolů do kráteru to bylo cca nějakých 600 výškových metrů. Venku už takové vedro nebylo, přeci jen jsme stáli ve výšce skoro 2500 m. n. m.  Jakmile jsme postavili stany a dali si dlouho očekávanou sprchu, začali jsme přemýšlet, co s načatým večerem.

Alkohol jsme už žádný neměli a v kempu také nebyl žádný ke koupi. Zašli jsme proto za Jumou, zda neví, jestli se někde v blízkém okolí nedá koupit nějaké to pivo. Juma odpověděl, že jedno místo zná, a že není daleko a klidně nám tam zajede. Super. Pak položil otázku, „Kolik jich chcete? Každý jedno?“ „Ne, vezmi jich 20,“ odpověděl jsem a podával mu peníze. Juma byl z odpovědi mírně v šoku a jen vykulil oči. Mírně v šoku byl i Lukáš. „Ať jich vezme víc,“ dožadoval se neodbytně. Zůstali jsme však věrni původní objednávce.

Večer jsme opět skončili při karetní hře na vlkodlaky a popíjení dovezeného piva Safari. Když jsme potom chystali k večerní hygieně, potkali jsme u umývárny rangera se samopalem, od kterého jsme se dozvěděli o stádu velkých afrických buvolů hned za našimi stany. Nevěnoval jsem tomu velkou pozornost a nepovažoval za nebezpečné. Po hygieně jsem se uvelebil ve stanu a spokojeně usnul.

Noc s buvoly

Něco bouchlo do stanu a já se s leknutím probudil. Zdálo se mi to nebo ne? Asi se mi to zdálo a pokoušel jsem se znovu usnout. V tom něco strašlivě zafunělo a odfrklo za mojí hlavou. Přece by nenechali ty buvoly dojít až sem? Něco velkého a těžkého se pohnulo za stanem a začalo hlasitě spásat trávu. „Pepo, Pepo, vstávej, je tu buvol!“ šeptal jsem a lomcoval se spícím Pepou. Než se Pepa probudil, tak buvol opět zavadil o stan.

„CHRAMST, CHRAMST,“ buvol začal znovu hlasitě spásat trávu kolem stanu. Nevěděli jsme, co přesně dělat. Je to docela zvláštní pocit, když vám kolem hlavy chodí půltunový obr s obrovskými svaly a rohy. Nemohli jsme dělat nic. Vylézat ven by asi nebyl nejlepší nápad a snažit se buvola odehnat taky ne. To by ho mohlo akorát tak rozrušit. Tak jsme si zase lehli a pokoušeli se na buvola nemyslet a usnout. Buvol mě pak v noci vzbudil ještě asi třikrát. Přeci jenom ten pocit, že vám buvol může šlápnout na hlavu, klidnému spánku nepřidá. Nakonec jsem usnul a vzbudil mě až budík v půl šesté ráno. Ze stanu se mi moc nechtělo, ale buvoly už byli pryč.

Jedeme dolů do kráteru

V této nadmořské výšce bylo ráno velmi chladné a docela jsem se těšil na ranní horkou kávu a čaj. Snídaně už tentokrát dopadla lépe než předchozí den. Nebyly jenom rozmačkané sušenky, ale i jakási forma omelety. Celou snídani jsme si vyprávěli o buvolech, jak nás mohli rozmačkat nebo napíchnout na rohy a o rangerech se samopaly, hlídkujících kolem. Po snídani jsme nechali věci ve stanu, bylo v plánu se sem ještě odpoledne pro stany, krosny a kuchaře vrátit. Každý jsme dostali krabici s obědem a chvilku po šesté hodině nastoupili k našemu poslednímu safari v Tanzánii.

Když jsme odjížděli z kempu, tak se už pomalu rozednívalo. Obloha se na nás mračila, mraky vypadaly, že každou chvíli propuknou v déšť. Půda cesty, po které jsme jeli zčervenala, a pahorky byly stále krásně zelené. My jsme velice pomalu sjížděli prudký kopec dolů do kráteru. Plocha kráteru je téměř úplná placka s jen malými výškovými rozdíly. Na této ploše o rozloze 260 kilometrů čtverečních se nachází největší koncentrace volně žijících afrických zvířat a to okolo 30 tisíc jedinců.

První pohled na kráter byl naprosto fascinující. Sluneční paprsky pronikaly skrz hustá, tmavá mračna a dopadaly na hladinu nedalekého jezera. Jiné paprsky osvětlovaly samotné zebry a pakoně, jako by byli v záři reflektorů. Kromě zeber a pakoňů se v kráteru pásla i rozsáhlá stáda afrického buvola, se kterým jsme se setkali už v noci a také gazel, antilop a slonů. Jen toho nosorožce jsme zatím ještě neviděli.

Nosorožci a hroši

Juma měl v autě vysílačku a kdykoliv bylo někde něco zajímavého k vidění, tak si to průvodci dávali mezi sebou vědět. A tak se i stalo, že někdo nosorožce ohlásil. Juma na nic nečekal a rychlou jízdou se blížil k místu, kde byl nosorožec spatřen. Na místě už stál další džíp a jeho posádka dalekohledy něco pozorovala. Byl to opravdu nosorožec, ale asi kilometr daleko. Takže pouhým okem byl vidět jen šedý váleček. Jednalo se o nosorožce dvourohého, setkání s ním je vzácné i v kráteru, žije zde pouze několik jedinců.

O něco více než nosorožců je v Ngorongoro hrochů. U hrošího jezera jsme se také zastavili. Hroši už nebyli tak plaší jako v Serengeti. Lidí si vůbec nevšímali a jen se spokojeně nadechovali a potápěli. Kromě hrochů, bylo u jezírka i nepřeberné množství afrického ptactva. Chtěli jsme si dát u jezírka i náš oběd v krabici, ale Juma nám řekl, že to není nejlepší nápad. Své tvrzení zdůvodnil orly, kteří jídlo turistům kradou a mohou je i poranit. Nechali jsme tedy raději oběd na později.

Vlezou nám do auta lvi?

Pokračovali jsme dál v cestě, když se znenadání ozvala opět vysílačka. Tentokrát jsme byli upozorněni na blízké lvy. Juma opět nezaváhal a bleskurychle vyrazil k místu, kde se měli nacházet. Na zelenou travou posetém vyvýšení posedávali dva dospělí lvy s huňatou hřívou. Byli od nás zhruba padesát metrů, ale jejich majestát byl patrný i na takovouto vzdálenost. Chvíli jsme je pozorovali, když v tom se jeden z nich postaví a začne kráčet směrem k džípu. Důvod k tomu měl vskutku prozaický. Z druhé strany našeho auta se totiž začala přibližovat lvice.

Lev dokráčel až k našemu autu. Naše střecha byla stále otevřená a vzhledem k předchozímu setkání s gepardem jsem začínal mít obavy o naši bezpečnost. Lev by asi jen tak nemňoukal jako náš gepard. Juma ale řekl, že je to v pořádku, že lev má teď jiné zájmy. Opravdu měl, rozvalil se do stínu dalšího džípu, co právě přijel a začal oddychovat. Mezitím už dorazila z druhé strany i lvice. Jakmile lva spatřila, popoběhla o něco dál a čekala, až ji lev začne pronásledovat.

Lví pár pak začal randit a skotačit po savaně. Chris, který asi na deset minut zmlknul, přišel s dotazem na Jumu. „Budou se teď pářit?“ zeptal se. „Ne, nebudou, zatím si jenom hrajou,“ odpověděl Juma. „A proč se nebudou pářit?“ otázal se znovu opět mírně otravný Chris. „Taky většinou nemáš sex hned na prvním rande,“ odbyl ho celkem trefně Juma.

Orli útočí!

Nechali jsme lvi si hrát a dovádět a vydali se opět na cestu. Odpoledne už klepalo na dveře a my ještě neobědvali. Juma proto zamířil na odpočívadlo. U odpočívadla byla i umývárna a toalety. Vyskákali jsme z auta i s obědovými krabicemi. Chtěli jsme si sednou pod baobab a pěkně piknikově poobědvat. Juma se nás pokoušel zastavit, že prý to není dobrý nápad, ať raději zůstaneme s jídlem v autě. Jídlo může přilákat orly.

„No jasně, už vidím jak nám orel bere jídlo,“ řekl jsem a se smíchem jsme došli ke stromu. Otevřeli jsme si každý svou krabici a shodně vytáhli čtvrtku kuřete, kterou nám náš kuchař v kempu připravil. Jen co jsme kuře vytáhli, přeletěl nám nad hlavou tmavý stín. Stín se přibližoval. Zdvihl jsem oči a zařval: „Bacha, OREL!“ Orel mířil přímo na nás, a už křídly přibrzďoval svůj let a při tom si připravoval své pařáty. „Pryč, utíkejte!“ řval jsem. Rozprchli jsme se každý na jinou stranu a orlí pařáty tak sklaply naprázdno.

Orel se nám ztratil z dohledu. Ale jen na chvíli. Temný stín, nevěštící nic dobrého se opět objevil nad našimi hlavami. „Pepo, je za tebou, utíkej!“ křičeli jsme. „Dej mu to kuře!“ Pepa se však kuřete nechtěl jen tak vzdát a pustil se do sprintu o všechno. Když však předem víte, že prohrajete, tak je lepší se boje neúčastnit. Proto po dvou krocích kuře odhodil a běžel už jen závod o holý život. Návnada ale zabrala a orel popadl do pařátu čtvrtku kuřete, kterou Pepa odhodil a vznesl se do oblak. Celá tato událost měla málem ještě jednu oběť, a to místního správce toalet, který celou situaci pozoroval. Svíjel se na zemi v křečích a dusil se. Takto srdečný smích jsem dlouho neslyšel. My tak ze strachu o jídlo snědli zbytek oběda v autě, a poté se vydali zpět do tábora. Safari pro nás skončilo.

Pokračování – Hot Springs a poslední dobrodružství na safari

Předchozí díl – Až moc blízké setkání s africkými šelmami…