Když jsme ráno opouštěli pokoj, venku bylo ještě šero. Snídani jsme museli tentokrát trochu ošidit, abychom stihli domluvený transport, který objížděl hotely a nabíral lidi, kteří si koupili stejný zájezd jako my. Transport měl podobu bílé dodávky a nám se dostalo té cti býti vyzvednuti jako první. Naším denním cílem bylo navštívit národ Uros, který už několik set let žije na rákosových ostrovech plovoucích na hladině jezera Titicaca, a pak ostrov Taquile, kde jsme si měli dát s původními obyvateli Incké říše oběd a pokochat se výhledy.

Dodávka zastavila v punském přístavu a hektické ráno pracovníků v turismu právě začínalo. Desítky ukotvených lodí čekaly na své turisty a jejich posádky přispívaly k všeobecnému chaosu křičením a voláním. Naše skupinka čekala na konci hlavního mola na další své členy, a my tak poprvé spatřili třpytící se hladinu nejvýše položeného vysokohorského jezera na světě. Foukal studený vítr, který při ranní teplotě kolem dvanácti stupňů vytvářel značný pocit chladu, který byl pohledem na jezero jen umocňován.

Lodě a loďky se svými pasažéry odplouvaly, jen my stáli na molu a čekali s naším značně obtloustlým průvodcem vzhledu původního obyvatele And na posledního člena naší skupiny. Nakonec se dostalo i na nás, a bylo nám dáno povolení vlézt do jedné ze skořápek. Byl to klasický turistický člun, kde bylo asi 40 míst v podpalubí a několik míst pro otužilé a odvážné na střeše. Poslední cestující stále ještě nedorazil. Nastoupil tak jistý místní hudebník, aby nám zahrál a zazpíval set klasických latinsko-amerických odrhovaček jako Pača mama a Quanta na mera, který je mimochodem z Kuby.

Evergreen rozdělení jezera Titicaca

Tímto setem písní jsou pak zřejmě vybaveni všichni peruánští hudebníci, kteří se potloukají restauracemi a akcemi spojenými s turisty, kde čekají za své umění nějaký ten sol do klobouku. Stejně tak průvodci jsou vybaveni vtipem o Bolívii a Titicaca, kde „Titi“ patří Peru a „caca“ Bolívii. „Caca“ neboli kaka pak znamená exkrement. Tento vtípek vypadl z úst průvodce hned jak naše loď opustila přístav a vydala se na cestu k nedalekým ostrovům národa Uros. Samozřejmě vyvolal salvu přízemního smíchu.

Jezero Titicaca se dělí mezi Peru a Bolívii a je tak největším nejvýše položeným jezerem, kde se provozuje komerční lodní přeprava. Na délku má přes dvě stě kilometrů a hloubku skoro tři sta metrů. Voda má pak stálou povrchovou teplotu kolem deseti stupňů. Původ názvu není zcela objasněn, ale v jazyce kmene Aymarů odkazuje na slovo „titi“ na velkou kočkovitou šelmu a slovo „kak“ na skálu. Název se dá tedy volně přeložit jako skála pum či pumí skála.

My asi po půlhodince svižné plavby dosáhli rákosových ostrůvků, kde každý z nich je obýván jednou rodinou či společenstvím. Počet ostrovů ostrovní říše se pohybuje kolem čísla padesát. Jedná se o častou atrakci jezera a ostrůvky z turismu žijí. Existují tu i určitá pravidla na rozdělování turistických lodí mezi společenství. My zakotvili u společenství, které mělo dvě rodiny a sedm rákosových boudek. Samozřejmě zde nechyběl stánek s občerstvením.

Život na ostrovech jezera Titicaca

Po počátečním rozkoukání se a přivyknutí si na chůzi po měkkém a občas dost nestabilním rákosu jsme byli rozděleni na skupinky. Každá pak byla pozvána do jiné chatrče. Ta byla zařízena velmi skromně. Nebylo zde nic krom jedné postele a jedné skříňky s policemi. Chatrč byla na menších kůlech s izolovanou podlahou, ale i tak zde musela být v noci a hlavně k ránu nepředstavitelná zima. Paní v typickém domorodém oblečku s kloboukem na hlavě nás usadila a spustila předem připravený rituál.

Rituál prodeje ručně vyrobených předmětů. Přesně ten rituál, ze kterého nemůžete utéct a ani se schovat, abyste snad neurazili. Paní Indiánová počala vyndavat jednu deku za druhou s nejrůznějšími motivy z historie národa. Jedna deka padla do oka Vojtovi a stal se tak hrdým majitelem indiánského kalendáře na hadru. Dále přišli na řadu přívěsky a magnety. Jakmile bylo paní Indiánové jasné, že více cetek již neprodá, tak se shromáždily všechny ženy komunity před chatrčemi, aby zatančily a zazpívaly.

Pro zvýšení efektu nezapomněly přizvat i ty nejmladší členky komunity, asi dvě čtyřleté holčičky. Poté společně ještě asi se čtyřmi dalšími ženami zazpívaly dvě písničky a zatočily se. Samozřejmě hned po skončení vyrazily holčičky s kloboukem vybrat za vystoupení. Myslel jsem si, že je to vše, a že vyrazíme dál. Indiáni však přitáhli rákosový člun s tím, že za deset solů na osobu nás povozí. Kdo by odolal, a tak jsme se do člunu nasoukali skoro všichni.

Chladná a nebezpečná voda

Čekal jsem vesla či maximálně malý motůrek, ale stalo se neočekávané a prezident společenství najel do rákosového člunu člunem motorovým a hnal ho tak kupředu. Pluly s námi i zmíněné holčičky, které během plavby začaly znovu performovat, a posléze vybírat. Plavba trvala díkybohu jen patnáct minut a my se pak s Uros společenstvím na chvíli rozloučili, abychom se opět brzy setkali. Mířili jsme za občerstvením na centrální ostrov.

Ještě než jsme zakotvili, stali jsme se svědky skoro tragické události, které nakonec dobře dopadla. Blížili jsme se k molu a míjeli přitom člun s místní rodinou, kde byl i jejich zhruba tříletý syn. V nestřeženém okamžiku pak tento syn přepadl do ledové vody. Rodina si ale ničeho nevšimla. Volali jsme na ně celá loď: „Niňo (dítě)!“ Ti však nereagovali. Dítě vystrčilo z vody ručičku a já přemýšlel kdy do ledové vody skočit. Naštěstí si v posledním okamžiku všimli, že na ně voláme a dítě vytáhli zpět do lodě.

Čekal jsem asi jinou reakci, než které jsme byli svědky. První věcí, co právě vytažené dítě schytalo byl okamžitý výprask. Byl jsme pak rád, že jsme vyrazili dál na ostrov Taquile. Plavba se trochu vlekla, ale alespoň byl čas vylézt na střechu člunu a uvědomit si mohutnost a majestát jezera. Asi po další hodině svižné plavby jsme se k ostrovu Taquile dostali. Ostrov byl značně kopcovitého tvaru vinoucího se až do výšky 4000 m.n.m. a výstup na něj věštil bolehlav jakožto efekt výškové nemoci.

Pokračování – Návrat na plovoucí ostrovy

Předchozí díl – Cesta k jezeru Titicaca