Náš nový hotel byl celkem na úrovni a s hezkým výhledem na městečko a hory kolem. My se v něm ale nijak nezdrželi a vydali se na promptní průzkum přilehlého okolí, zejména jeho mnoha středověkých obraných věží. Jedním z důvodů, proč se zachovaly dodnes je fakt, že jsou, respektive byly, takřka nedobytné. Vždy, když se blížilo nějaké nebezpečí, tak se vesničané uchýlili právě sem. Přes těžké železné dveře se dovnitř nikdo nemohl dostat, a jelikož je věž kamenná, tak ji nebylo možné ani zapálit.
Ve spodních patrech věže měli vesničané vodu a zásoby, v horních patrech žili. Dobyvatelům pak nezbývalo nic jiného než za nějaký čas, většinou až jim došly vlastní zásoby, zase odtáhnout. Nutno podotknout, že všechny věže jsou takřka identické o výšce cca 25 a rozměrech základny 5 krát 5 metrů. Na jedné z mnoha věží vlála trochu potrhaná gruzínská vlajka, a tak jsem se k ní vydali blíž. Už samotná cesta k ní byla historickým zážitkem.
Ne, tedy, že by se nějak do historie zapsal, ale historií byl nasáklý jako nevyždímaná houba u tabule. Kamenná cesta po které chodilo jistě několik desítek generací místních obyvatel se stejně starým plotem, jako by nás vedla zpět proti toku času. Vlající vlajka se ukázala dobrým vodícím bodem, protože ona věž se byla nejen otevřená ale navíc i muzeem. Jakkoliv byla budova historická, tak servis uvnitř byl takřka futuristický. Prodavačku vstupenek nahradila kasička s nápisem.
Středověké věže Mestie
Samozřejmě nás nejvíce zajímal pohled shora, pokud možno ze střechy věže. K tomu nám měla dopomoci série pater a žebříků skrz otvory v podlaze. Pravda byla, že staří Svanetové museli být malí a štíhlí junáci, jinak by pro ně musel pohyb po věži představovat jízdu Homera Simpsona na tobogánu. I z tohoto důvodu se Pepa rozhodl nás raději jistit zezdola, aby nám snad nikdo nevpadl do zad. Krkolomná cesta vzhůru šla velmi pomalu, a to tak že jsem v jedné části výstupu dokonce prohrál závod se soutěživým mravencem, který vyšplhal o patro výše o poznání rychleji než já. Zpět dolů to pak bylo pro změnu ještě horší a také špinavější.
Vylézt až na střechu jsem se nakonec neodvážil a raději se jen vystrčil ven do půli těla, abych se pokochal a užil si pohledu z věže na městečko a za ním vystupující Kavkaz. Právě začínal západ slunce, a tak pohled z věže rozhodně stál za celou tu bezmeznou námahu. Zbytek večera jsme pak brouzdali křivolakými uličkami městečka, až jsme nakonec skončili v místní vinárně s velkou terasou. I přes covidová omezení turismu a cestování byla úplně plná.
Ostatně to platilo o většině hotelů a restaurací v Mestii. Zdá se že oblast je už dosti populární a nemá problém zaplnit, či alespoň částečně zaplnit svou kapacitu i po sezóně. Nám se konečně také dostalo příležitosti pořádně ochutnat to pravé gruzínské víno. Musím přiznat, že nám chutnalo až do covidové zavíračky v deset večer. Na cestě zpět jsme se ale opět raději zastavili v místním supermarketu a pravé víno vyměnili za pravý „gruziňák“ a několik piv.
Mestia, Svanetie a hory kolem
Rostoucí počet turistů, kteří Svanetii každoročně navštěvují přinesl i investiční příležitost v podobě stavby nové lanové dráhy. Byli jsme po večeru trochu zmožení a do ranního horského výšlapu se nám dvakrát nechtělo, a tak pro nás byla lanovka jasnou volbou. Zaparkovali jsme naši Toyotu hned u pokladny lanovky a koupili jízdenky až na konečnou stanici, s tím, že lanovky jsou tam dvě a zhruba uprostřed se musí přesedat. Hladkému startu bránila jen skutečnost, že nešlo lanovku zaplatit kartou a paní v budce neměla peníze zpět na vrácení.
Zástupy lidí se ráno na lanovku zrovna nehrnuly, a tak jsme začali po kapsách lovit drobné, abychom mohli zaplatit přesnou částku, což se nakonec i podařilo. Našemu výstupu, respektive výjezdu tak opět nic nebránilo. Lanovka jela asi deset minut nad vrcholky stromů a za našimi zády se postupně odhalovaly nejvyšší vrcholy pohoří částečně zakryté do mraků v čele s vrcholem Ušba, kterému se nevím proč přezdívá kavkazský Matterhorn.
Vystoupili jsme z lanovky a intuitivně vyrazili k lanovce druhé, ale po chvíli jsme se zaraženě zastavili. „Tady něco chybí, vždyť ta druhá lanovka není dodělaná. Teprve se staví, ty vole,“ řekl Pepa. Byla to pravda. Lanovka byla teprve ve stádiu výstavby a nevypadala, že by měla být každým okamžikem dokončena a otevřena, ačkoliv jsme si na ni koupili jízdenky. Jízdenky jsme si proto museli schovat na někdy příště a vyrazili na kopec přeci jen pěšky.
Od Ušby do Batumi
Výšlap nás poněkud vyčerpal po několika dnech sezení v autě. Avšak výhled na Ušbu stál za to, tedy stál by za to ještě líp, kdyby se přes její vrchol nevznášel malý mrak. Vojta navrhl vytrvat, že ten mrak musí být do patnácti minut určitě pryč, ať rozhodně počkáme. Nevadilo nám čekat, příroda končícího léta a výhled na krajinu byly naplňující, ale i čekání má své hranice. Po půlhodině čekání Vojta stále tvrdil, že do patnácti minut musí být mrak pryč, a tak jsme na místě strávili další desítky minut, abychom se vydali zpět dolů s pohledem na mrak, který se nepohnul za několik patnáctiminutovek ani o centimetr.
Bylo poledne a Mestia se probudila do krásného slunečního dne, který k dalšímu výletu doslova vyzíval. Nás však čekala další cesta a nový cíl. Přesouvali jsme se k Černému moři, ke známému letovisku zvanému Batumi. Věděli jsme, že to nebude cesta příjemná a ani krátká. Čekala nás znovu několika hodinová cesta tunely s krávami uvnitř, serpentýnami a rozbitou silnicí, kterou jsme do Mestie dorazili. Věděli jsme však, že už znovu neuděláme tu samou chybu a po cestě se rozhodně zastavíme na jídlo.
Cesta ubíhala kvapně, auto jsem nijak nešetřil. Nyní jsme už docela určitě přivykli místnímu koloritu řízení auta a dopravnímu provozu země, takže už nám šílená jízda místních řidičů šílená nepřipadala ani trochu. Pozdě odpoledne jsme tak přijeli do naprosto jiného světa, než, kde jsme se ráno probudili. Hustý provoz, davy lidí, množství vysokých budov, ještě větší množství kýčovitých budov a panelová výstavba. Batumi se jevilo jako Las Vegas, kdyby ho řídil Sovětský svaz.
Pokračování – Batumi a hořké ryby
Předchozí díl – Klikatá cesta o Svanetie
