Celosvětová epidemie viru Covid-19 na nějaký ten rok zcela zastavila cestování a jakákoliv cesta mimo kontinent se stala takřka nemožnou či minimálně velmi komplikovanou. Proto jsem s velkou vděčností přijal fakt, že Gruzie se otevřela pro zahraniční návštěvníky a my tak budeme moci opět zažít něco, co se doma jednoduše nezažije. Kavkazské státy byly na mém pomyslném seznamu zemí, co bych jednou rád navštívil už dlouho. Jednak pro svou krásnou přírodu, starobylost, pohostinnost a také pro dobrý a levný koňak.
Ale hlavně fakt, že cestování v post-sovětských republikách má svůj typický svéráz, který dělá i ze samotného řízení auta neopakovatelný zážitek. My jsme si auto zamluvili v centru Tbilisi, do kterého jsme mířili přes turecký Istanbul. A právě při našem letu jsme poprvé dostali do kontaktu s gruzínskou velikostí. Letěli jsme čtyřčlenná partička (v klasické sestavě s Pepou, Mikym a tentokráte s Vojtou) a v letadle jsme vychytrale na trojsedadlech vždy obsadili místo do uličky a místo u okénka, tak aby prostřední zůstalo volné a poskytlo nám tak více místa na nohy. Přeci jen skladní do letadla úplně nejsme.
K naší smůle byl let do Tbilisi téměř vyprodán a na naše prostřední sedadlo se posadil někdo, koho když jsem viděl v uličce, tak jsem si v duchu říkal, hlavně ne on. Samozřejmě to on byl. Dle jeho postavy těžkého atleta, bych tohoto gruzínského muže typoval na vzpěrače. Jestli to byla pravda nevím, ale evidentně po nějakém sportovním výkonu byl, soudě dle jeho propoceného trička a schváceného výrazu. Propocen nakonec neskončil sám, i můj a Vojtův bok, který se o vzpěračovo tělo nuceně opíral za chvíli horkem zvlhl.
Vítejte v Tbilisi
Sauna naštěstí netrvala dlouho, jelikož se před námi z nějakého vyššího důvodu uvolnila celá řada sedadel čehož náš milý vzpěrač díkybohu okamžitě využil. Po klidném letu jsme pak časně ráno bezpečně přistáli na mezinárodním tbiliském letišti, kde nás měl čekat odvoz do našeho hostelu. Ještě předtím, než mi náš taxikář nečekaně poklepal na rameno, tak jsme stihli výběr gruzínské měny lari z bankomatu a nákup místní sim karty s neomezenými daty za cenu v porovnání s ČR více než úsměvnou.
Potemnělou ranní ulicí jsme si to namačkaní v Toyotě Prius hnali k cíli, když jsem s taxikářem spustil obecnou konverzaci, jelikož uměl celkem obstojně anglicky. K mému překvapení také bydlel v našem hostelu, ale údajně si hledal něco lepšího. Vyprávěl o velice nízkém životním standardu a těžkostech obyčejného života v Gruzii, ale nezapomněl zmínit velice dobré a levné víno, které bychom rozhodně neměli vynechat.
Do hotelu jsme dorazili značně unavení a pochroumaní cestou, takže jsme bez váhání zalehli a ani nijak dál náš pokoj s manželskou postelí, palandou a nezvykle vysokým množstvím zásuvek nezkoumali. Vzbudili jsme se posléze až někdy v čase oběda, abychom se s hrůzou hostelu seznámili v plné a divoké míře. Ihned jsme si potvrdili počet zásuvek. Šestnáct je na jeden pokoj opravdu trochu víc, než by jeden žádal.
Jsme v Gruzii, zemi krav, urbexu a chačapuri
Avšak fakt, že funkční sprcha byla jen jedna a ke všemu v dámské koupelně a skoro nic dalšího, kromě chodby nebylo jako na obrázku na internetu, dodával našemu životnímu standardu v hostelu jasnější gruzínskou podobu. Vyrazili jsme tedy raději ven na průzkum města. Gruzie je vyhlášena svou poněkud tučnou kuchyní a my měli velký hlad. Hostel se nacházel pod kopcem vysílače, přímo u zastávky pozemní lanovky, proto jsme vyrazili směrem dolů, do centra Tbilisi.
Závan chudoby zastřel naše oči již po pár krocích a jen potvrdil taxikářova slova o nuzném žití místních lidí. Popraskané zdi domů, často podepřené kůly, okna rozbitá či vyplněná igelitem. Automobily často neměly nárazník ba dokonce ani celou přední část. Většinou to byly levné vozy nabourané někde v Evropě a dovezené na „dožití“ sem. Připomnělo mi to mé dětství. Vždy, když jsem nějaké své oblečení obnosil nebo roztrhal, dostalo záplatu a stalo se z něho oblečení „na lítačku“. Takto „na lítačku“ z Evropy dostávají auta i Gruzínci. Byl trochu depresivní obrázek několika prvních minut naší chůze. Vše se ale rázem změnilo, jakmile jsme došli na hlavní třídu.
Upravená fasáda domů, silniční provoz a množství pendlujících lidí. Dokráčeli jsme pak podél hlavní třídy, až k známému mostu Míru a první nedaleké restauraci, která měla i zahrádku. Bylo rozhodnuto, jde se na chačapuri. Ale hlad má velké oči, a jelikož u stolu seděly čtyři velké oči, tak jsme si kromě chačapuri objednali ještě hromadu chinkali a kebabu. Vše bylo samozřejmě podpořeno několika místními pivy odporné chuti, kterou bylo třeba zajíst.
Chačapuri a další
Chačapuri je sýr zapečený v těstě nebo místním chlebu, někdy obsahuje i volské oko a tvaroh. Existují mnohé formy této pochoutky v závislosti na regionu a tradici. Jedná se o velmi syté jídlo a já měl problém jej vůbec dojíst. A to mě ještě čekaly chinkali, národní jídlo Gruzie, což jsou plněné knedlíčky. Myslím, ale že obdobné varianty se vyskytují od Slovenska až po Japonsko, akorát se jinak nazývají a každý národ samozřejmě tvrdí, že jsou původně od něho. Plní se vším možným, houbami, sýrem, brambory, ale nejčastěji pak hovězím masem.
Nedojedli jsme, nedalo se. Ani jsme nemohli chodit, jen jsme se stěží odsunuli z restaurace směrem k mostu Míru. Most Míru je moderní stavbou pro pěší přes řeku Kura. Je terčem mnoha kontroverzí, ale stavba to je vskutku zajímavá. Už je z toho důvodu kolik prodejců plavby po řece, ovoce a možnosti fotografií s ptáky na rameni (rozumějte papoušky a dravce) se na měn dokáže koncentrovat, aby si navzájem konkurovali a korzovali po mostě sem a tam, jakmile se zde nějaký ten turista objeví, aby je ihned odmítl.
Věcí trochu více nevkusnou byl vyhlídkový balón umístěný hned za řekou, který chvíli, co chvíli klesal a stoupal, aby vynesl do nebes skupinky turistů. Nebyl to však ledajaký balón, tento měl na sobě emblém automobilové značky Porsche. My jsme se úspěšně turistickým pastem vyhnuli, abychom se po náročném stoupání po schodech a několika stech ušlých metrech od návštěvy restaurace zastavili v nedaleké kavárně s krásným výhledem, kde jsme se rozhodovali co dál. Nazítří jsme si měli vyzvednout auto a plně začít náš road trip Gruzií, a proto bylo třeba další dnešní kroky zvážit.
Pokračování – První řízení auta v Gruzii
