Peru aneb za po(d)klady Inků

Růžový poklad Inků

Jednou z věcí, která mě na trendu turismu v Peru (vlastně nejen v Peru) štvala, byla ztráta autenticity, atmosféry a přizpůsobení se masovému main streamu. Příkladem toho byly právě ty restaurace na náměstíčku v Ollantaytambo. Do městečka vždy přijíždělo a po Covidu opět přijíždí spousta turistů, čemuž se přizpůsobila i nabídka. Každá restaurace proto nabízela pizzu a hamburger, takže bylo de facto jedno, kde usednete. Kéž by alespoň jedna restaurace nabízela hamburger z morčete či lamy nebo pizzu z koky.

Tak či onak jsme po snídani měli spoustu času, než jsme se mohli jít ubytovat, a tak jsme si objednali pár místních piv, abychom si čekání zpříjemnili. Ollantaytambo často slouží jako přestupní stanice na cestě za Machu Picchu, a proto se zde lidé nezdržují déle jak jednu noc. My si Ollantaytambo zvolili jako základnu pro další výlety po Posvátném údolí. Po tom, když udeřila hodina dostupnosti ubytovaní a my se důkladně seznámili s místními pivovary, vyrazili jsme na hotel. Nebyl to žádný zázrak, ale našemu účelu stačil více než dostatečně. Majitel Stijn s manželkou Edith nám dokonce pomohli zařídit odvoz na zítřejší návštěvy dalších významných míst.

V samotném městě se nachází menší verze slavnějšího Machu Picchu s nesnadným výstupem po terasovitých polích až k vrcholu a krásnému výhledu na město. Araqhama, tak se tato místní hlavní památka nazývala a čekala nás odpoledne. Krom toho tu byly trosky chrámu se svatyní kousek za městem, který neunikl naší pozornosti. Neunikl ani nočnímu výletu Vojty, který z něho chtěl pozorovat noční oblohu při oddávání se lokální léčivé bylině.

Uličky Ollantaymba.
Okolní příroda.

Ollantaytambo

Museli jsme projít takřka celým Ollantaytambem, což bylo asi deset minut chůze, abychom se ocitli na místě, které připomínalo stánkové tržiště v Mostě devadesátých let. Zde vietnamští obchodníci prodávali své padělky a sortiment se stánek od stánku lišil jen minimálně. Tady peruánské ženy prodávaly ponča, klobouky, čepice a další cetky, které se daly zaručeně koupit na každém rohu. Nechyběli ani maskoti v kostýmech původních Inků, kteří se s vámi chtěli přeochotně vyfotit. Jak jinak než za pár solů.

V Peru bylo již téměř po sezóně, proto se počet návštěvníků pohyboval v rozumných mezích a nikde se netvořily fronty. Výstup nahoru po terasovitých polích nám šel rychle asi jako dostavba dálnic v Čechách.  Každý krok vzhůru znamenal nejenom méně vzduchu, ale i pár ran do hlavy od neviditelné opice na hlavě. Kochání se výhledem shora nám zabralo spoustu času. Ne, že bychom se pohledu nemohli nabažit, ale bylo nutné se pořádně vydýchat a odpočinout si.

Dolů se šlo podstatně snadněji a o poznání rychleji. Čekala nás ještě jedna stavba pod názvem Pinkuylluna na druhé konci městečka. Jejím problémem byl fakt, že ji tehdejší majitelé postavili na místě, kam za vámi moc návštěv nepřijde. Pepa s Vojtou výstup proto raději vzdali a čekali v můj šťastný návrat dole. Později Vojta objevil ještě jedno skvělé místo k návštěvě, které bylo označeno v mapách jako pyramida. Avšak Vojtovo instrukce nás dovedly jen k hromadě zvířecího trusu a kukuřičnému poli, a tak mu vybírat další cíle již nebylo dovoleno.

Růžový poklad Inků
Pohled dolů z kaskádových políček.
Růžový poklad Inků
Pohled na Ollantaytambo z Pinkuylluny.
Ollantaytambo založili Inkové a město je stále obývané.
Nával turistů se tentokrát nekonal.

Cesta Posvátným údolím

Na druhý den ráno nás čekal u recepce celodenní průvodce a řidič v jedné osobě jménem José. Byl to celkem fajn mladík s jedinou chybou. Neuměl ani slovo anglicky. Proto byla naše konverzace spíše lakonická a jednostranná. José rád vyprávěl o místních památkách, horách a zvyklostech, tedy alespoň myslím. Řidič byl ovšem zdatný a trasu znal více než dobře. Počasí nám ten den opět přálo a slunko ohřívalo vzduch na příjemných osmnáct stupňů. A ke všemu nám jasně blankytnou oblohou proplouvaly nízko položené bílé mraky peruánských hor.

Naší první zastávkou byla dílna na výrobu a barvení vlny alpaky s následným tkaním produktů. Byla to taková ta typická past na turisty, kam vám řidič zaveze, a když si něco koupíte, tak dostane nějakou provizi. Ještě, než jsme vstoupili dovnitř, zaujal mě výběh morčat u vchodu budovy. Mého zájmu si všimla i místní pracovnice, která promptně zareagovala slovy, že se stačí jen ukázat a zvolit smažení či pečení. Tentokrát ale dostali všichni chlupáči milost.

Poté nás paní provedla dílničkou a demonstrovala nám proces výroby a barvení vlny. Myslím, že to bylo asi už počtvrté, co jsme tento rituál v posledním týdnu viděli. Kupovat pončo ani čepici se mi nechtělo. Ukázal jsem pouze na morče, ale jen na to umělé z vlny alpaky. Pokračovali jsme dále, tentokráte ke skutečné památce Posvátného údolí k sídlu zvaném Chinchero. Toto místo je známé jakožto místo zrození duhy.

Výběh morčat.
Růžový poklad Inků
Konečně s alpakou!
Malebná ulička Chincera.
Kaskádová políčka v Chinceru.

Růžový poklad Inků

Duha je mimo jiné i na vlajce departmentu Cuzco, kde se Posvátné údolí nachází a je také používána jako vlajka kečuánského národa. Tyto duhové vlajky pak vlají na všech náměstích a veřejných budovách. Samozřejmě jsme to nevěděli, a mysleli jsme si, že tato vlajka je tu ze zcela jiného důvodu. Tím důvodem pro nás byla domnělá podpora hnutí LGBT. Překvapovalo nás, že by v takto bigotně katolické zemi jako je Peru, bylo něco takového možné a udivoval nás takto otevřený liberální postoj. O to vtipnější pak bylo zjištění pravdy.

Chinchero je kromě atmosféry roztomilého městečka, místem proslaveným několika skutečnostmi. První je tkalcovství, což je v Peru skoro každá vesnice. Dále pak ruinami inckých staveb, na kterých jsou tradičně vystavěné křesťanské chrámy. Trhem se zde utkanými produkty, které můžete koupit de facto kdekoliv v Peru. Tím posledním jsou pak úžasné scenérie, které lze z vrcholu Chinchera pozorovat. Musím uznat, že se opravdu povedly a nebýt nich, tak možná by ani toto místo nijak výjimečné nebylo.

Co, ale rozhodně výjimečné bylo, tak to byl náš další cíl. Solné doly Maras ve výšce cca 4000 m.n.m. Jednalo se o soustavu asi pěti tisíc solných bazénků velkých tři až pět metrů, která je v nepřetržitém provozu už asi pět set let. Sůl zde má narůžovělou barvu a přezdívá se jí růžový incký poklad. Byla to vskutku pastva pro naše oči. Bohužel bylo možné vše pozorovat jen z terasy a nedalo se jít přímo k bazénkům. Předtím jsme dokonce i jednu spolumajitelku několika solných bazénků navštívili. Byla to další z turistických pastí. V tomto případě byla spolumajitelkou mladá dívka, která uměla výborně anglicky, prodávala sůl a Vojtovi padla do oka. Ze svatby nakonec sešlo a my pokračovali k poslednímu úkazu zvaném Moray.

Výhledy do údolí z Chinchera.
Růžový poklad Inků
Solná políčka v Maras.
Růžový poklad Inků
Políčka jsou v provozu již 500 let.

Pokračování – Do nitra říše Inků

Předchozí díl – Příjezd do Posvátného údolí Inků

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*