Jaký byl pravý účel monumentu zvaný Moray, je stále záhadou. Jedná o několik staveb tvořených kruhovitými terasovitými políčky. Ta největší jde až do hloubky třicet metrů a rozdíl teplot mezi první a poslední terasou činní pět stupňů Celsia. Existují mnohé teorie o tom, k čemu stavby sloužily. Tou nejčastěji vědecky přijímanou je, že se jednalo o jakousi zemědělskou laboratoř. Když jsme na místo dorazili my, přivítal nás svěží horský vítr a všudypřítomná bolest hlavy.

Kromě suvenýrů se tu nic neprodávalo, takže nablízku nebyla ta nejrychlejší účinná zbraň na bolest hlavy, kterou byl čaj z lístků koky. Přemýšlel jsme jaké to asi musí být pro místní profesionální sportovce zvládat takového obrovské výškové rozdíly. Když třeba vezmeme fotbalový tým z Limy, která je na pobřeží v jednotkách metrů nad mořem. Tento tým pak cestuje na zápas do Cuzca, které se nachází v třech a půl tisících. Tomu já říkám výhoda domácího zápasu.

Pepu výšková nemoc zmohla natolik, že se se mnou a Vojtou nepustil na výpravu kolem monumentu. Usedl na nedalekou lavičku, ze které se pak nehnul. Původně jsem přemýšlel o možném sestupu dolů, abych okusil rozdíl teplot na vlastní kůži. Avšak už představa opětovného výstupu mi v hlavě vyvolávala pichlavou bolest, že nakonec zůstalo jen u okružní cesty. Moray byl ten den naší poslední zastávkou, než nás José odvezl zpět do Ollantaytambo.

Do nitra říše Inků

Musím přiznat, že jsme toho měli za celý den v Posvátném údolí dost a sestup autem o něco níže jsme s úlevou přivítali. Cestu nám zpříjemňovaly přírodní scenérie a neokoukané výhledy. Na druhý den jsme se pak chystali Ollantaytambo nadobro opustit a vydat se ke zlatému hřebu celé naší výpravy k přeslavnému Machu Picchu. Z Ollantaytambo tam vyrážel přímý vlak, který byl a stále je jedinou možností, jak se k Machu Picchu dostat. Vlastně se tam dá ještě dojít po Inca Trail, což ale rozhodně nebylo nic pro nás.

Čekala nás vstávačka už ve čtyři hodiny ráno, protože náš vlak odjížděl už něco po páté. Nechtěli jsme ho propásnout, ani se zbytečně stresovat, proto jsme vyrazili o něco dřív. Na nádraží jsme trefili snadno, myslím, že tam ani nešlo netrefit. Cesta byla totiž lemována prodejci, kteří bděli a čekali na první cestující, kterým se pokoušeli prodat klobouk a repelent proti hmyzu, bez kterého se na Machu Picchu nedá údajně přežít, a samozřejmě nikde jinde nepůjde koupit.

Mnoho cestujících se nechalo vyděsit a krémy či spreje bezhlavě kupovalo. Mně to bylo krajně podezřelé a připomínalo mi to podobné podvodné scénáře, jenž jsem na svých cestách již mnohokrát zažil. Rozhodl jsem se, že to risknu a raději nechám hmyzem sežrat. Do Aguas Calientes, turistické základny pod vrcholem Machu Picchu nás přepravil jak jinak než turistický vlak, který jsme si museli dopředu zamluvit za na místní poměry draho zaplatit. Z venku vypadal poměrně elegantně a uvnitř nás čekal dokonce prosklený strop. Ten se celkem hodil a celou cestu bylo sakra co pozorovat.

Příjezd do Aguas Calientes

Stav kolejí odpovídal stavu celé infrastruktury země, která je z poloviny děravá a druhá polovina vyžaduje modlitbu, protože bez boží pomoci dál neprojedete. Ačkoliv byl Aguas Calientes od Ollantaytambo zdálený jen pár desítek kilometrů, jeli jsme dvě hodiny. V Peru ještě platila některá covidová pravidla, a jedním z nich byl i respirátor uvnitř vlaku. Tam však nikdo nic nekontroloval, a tak si ho většina cestujích po pár minutách sundala.

Cesta uběhla rychle a my se ocitli na nádraží v Aguas Calientes. Měli jsme v plánu dát si batohy do úschovy a koupit si co nejrychleji jízdenku na autobus, který by nás dovezl až nahoru před brány Machu Picchu. Aguas Calientes jedno turistické peklo. Netvoří jej nich jiného než hotely a restaurace a davy turistů jím doslova proudí stejně jako řeka Urubamba. Jízdenky jsme měli za pár minut, stejně tak uzamčené batohy. Normálně bychom si je vzali s sebou, ale pro vstup na Machu Picchu jsou zapovězené.

Usedli jsme v jedné z mnoha restaurací na ulici, odkud autobusu odjížděly. Většina právě otvírala, a tak jsme byli její první hosté. Nečekal jsem moc a dostali jsme ještě míň. Tyto restaurace zkrátka počítají s faktem, že vícekrát, než jednou za život do ní nevkročíte. Tomu také odpovídala úroveň servisu, a nakonec i pokus o napočítaní jiné ceny, než byla uvedena na jídelním lístku. Samozřejmě vyšší. Před restauracemi se již formovaly dlouhé fronty na autobusy, které neustále pendlovaly nahoru a dolu, kdy odvážely a přivážely turisty.

Jde se na Machu Picchu!

Do této fronty jsme se zapojili i my. Nečekali jsme dlouho a ocitli jsme se ve vytouženém autobuse. Cesta nahoru k Machu Picchu nebyla nijak příjemná. Jelo se mnohonásobnými serpentýnami, kde se autobusy musely vzájemně vyhnout na jednoproudové pěšině. Pohled dolů z vysokých srázu vyvolala hrůzu v nejednom cestujícím. Tato hrůza trvala nekonečných třicet minut. Byli jsme na místě. Na první pohled to bylo rušné a chaotické místo, nacházel se tu dokonce i hotel. Samozřejmě pekelně drahý.

Po chvilkovém rozhlížení jsme identifikovali hlavní frontu a zařadili se do ní. Fronta však skoro vůbec nepostupovala, protože Machu Picchu má kapacitní limity na určitý počet návštěvníků v danou hodinu, a proto se pouštělo po skupinkách. Postávající turisté se zde stávali snadným cílem místních průvodců. My jsme žádného nechtěli. Asi proto, že vše co se dalo dozvědět byly jen domněnky, jelikož Inkové nezanechali o Machu Picchu žádné písemné doklady .

Místo bylo velice dobře utajené a oficiálně objeveno až v roce 1911. I samotný název Machu Picchu není původní, původní název není totiž znám vůbec, a tak dostalo své jméno podle přilehlé hory. Mezitím jsme se pročekali až ke vstupní bráně a očekávali vrcholný okamžik spatření ruin. Ten však nepřišel. Pokladní nás vykázal pryč z fronty, že prý máme jít jiným vstupem. To způsobil fakt, že jsme měli vstupenku s výstupem na horu Huchuy Picchu. Míra vzteku vystoupala vysoko jako kondor. Ztracený čas a ještě nová fronta. Nadávání na vše peruánské pokračovalo ale jen do okamžiku, než jsme zjistili, že náš nový vstup je zcela prázdný a Machu Picchu nadohled..

Pokračování – Machu Picchu – nový div světa!

Předchozí díl – Růžový poklad Inků