Persepolis

Do Shírazu jsme si opět vzali noční VIP autobus, podobný tomu, kterým jsme se dostali z Teheránu do Isfahánu. Cesta měla trvat o poznání déle, než ta předchozí a já se tak těšil, že se konečně prospím. Venku byla už úplná tma, když náš autobus opouštěl nádraží a čekala nás osmihodinová jízda pouštní dálnicí. Řidič opět pustil vynikající akční film íránské produkce. Tentokráte se to v něm výbuchy a přestřelkami jen hemžilo. Kvalita zpravování výbuchů byla jak z dílny tvůrců Teletubbies a děj nápadně připomínal ty nejhorší filmy s Van Damem. Místo padouchů tentokráte zaujali Iráčané a hlavní hrdina je kosil po desítkách.

Tak jsem raději otočil hlavu a zavřel oči. Přemýšlel jsem nad naším dalším couchsurfingem a rodinou u které budeme bydlet. Byla to rodina mladíka Saeeda, který nám i zprostředkoval za menší úplatu výlet do Persepole. Zbytků bývalého hlavního města Perské říše, které zničila vojska Alexandra Velikého při jeho dobyvačné výpravě napříč v té době známým světem. Byli jsme domluveni, že nás Saeed vyzvedne se svým otcem hned ráno na autobusovém nádraží a po snídani se do Persepole vydáme.

V šest hodin ráno nás ze sedačky autobusu vyhnalo hulákání řidiče, „Shíraz, Schíraz“. Tedy, jeho halekání bylo daleko delší, ale toto bylo to jediné, co jsem rozuměl. Dorazili jsme do cíle. Autobusové nádraží v Shírazu bylo několikrát větší, než to z kterého jsme vyráželi v Isfahánu. I autobusová flotila, která zde kotvila, neměla o rozmanitost nouzi. Byly zde lepší, poměrně moderní autobusy, jedním takovým jsme i my přijeli, pak zde ale byly modely, které možná vozily do školy mladého Chomejního a nejnižší cestovní třídou byly pak korby nákladních aut, které zde vyzvedávali dělníky.

Setkání se Saeedem

Jakmile jsme vystoupili z autobusu a vyzvedli si svoje krosny z úložného prostoru, tak jsem poslal Saeedovi SMS, že jsme dorazili na místo. Bohužel jsem nevěděl, jak přesně Saeed vypadá, protože na svém couchsurfigovém profilu měl jen malou rozmazanou fotku a navíc focenou ze zančné vzdálenosti. Večer předtím mi do zprávy napsal, že ho poznáme podle krátkých vlasů a černé bundy. Rozhlédl jsem se tedy po nástupišti a hledal mladíka s krátkými vlasy a černou bundou. Tento popis bohužel seděl na padesát procent mužů na nástupišti, a tak jsem hledání vzdal s tím, že nás musí najít on.

Přeci jenom bylo snazší hledat na nástupišti dva vysoké Evropany s krosnami. Ze Saeedových zmatených SMS jsem zaboha nemohl rozluštit, kde se právě nachází. A tak jsme začali s Lukášem chodit kolem dokola celého autobusového nádraží. Nechyběla ani zastávka na čaj, jediné co chybělo, byl Saeed. Už jsem pomalu začal přemýšlet o tom, kde by se tu dal sehnat levnější hotel, když v tom jsem z parkoviště uslyšel volání, „Džan, Džan! Here“. Otočil jsem hlavu a uviděl Saeeda, jak na nás mává. Snažil se na nás volat mým jménem, ale nevěděl, jak se správně vyslovuje.

Naše nová rodina

Po vřelém přivítání nás odvedl k automobilu svého otce, který na nás čekal v autě. Byl to opět překvapivě automobil značky Iran Khodro. Ráno byla doprava plynulá, a tak jsme se ještě po cestě stavili v pekárně pro čerstvě upečený íránský chléb. U Saeeda doma nás už očekávala jeho matka se snídaní. Snídaně se podávala tradiční íránským způsobem a to na zemi. Matka hodila na zem ubrus a začala stolovat. Smažená vajíčka a čerstvý chleba s marmeládou. Samozřejmě nesměl chybět íránský čaj. Po snídani jsme poděkovali za výbornou snídani a odložili krosny v jednom z pokojů. Domácnost Saeedovi rodiny působila o poznání skromněji, než ta u rodiny Parastou, ale člověk zase cítil teplo domova.

Počasí venku se na nás začalo škaredit a spustil se mírný déšť. Saeed nás ještě v autě ubezpečoval, že v Shírazu prší akorát dvakrát ročně, a že by to byla sakra náhoda, kdyby to bylo zrovna dnes, když chceme navštívit Persepolis. S deštěm se i značně ochladilo, na což jsme nebyli úplně připraveni. I tak jsme nasedli do auta a rozjeli se asi do hodinu vzdálené Persepole. Cestou jsme si povídali se Saeedem o jeho životě a o těžkostech života v Íránu dnešních dnů.

Parkoviště u Persepole připomínalo to na kterém jsme parkovali v Isfahánu. Připomínalo ho hlavně v počtu zaparkovaných aut. Kromě našeho tam bylo ještě jedno. Saeedův otec zůstal s cígem u auta a my si šli koupit vstupenky. Počasí se opět o něco zhoršilo a vydatně se rozpršelo. Bylo třeba se buď schovat anebo vytáhnout pláštěnku. Když mi Lukáš ještě na letišti v Praze ukazoval pláštěnky, které doma nafasoval, tak jsem se mu smál, ale teď jsem byl rád, že je máme.

Pršelo ale jen asi dvacet minut, pak se obloha na chvíli umoudřila a my si mohli prohlédnout ty úžasné rozvaliny, kdysi nejúžasnějšího města na světě. Když uvážím, že město bylo zbořeno před skoro 2500 lety, tak je až neuvěřitelné jaké detaily soch a reliéfů se dochovaly. Těžko si pak představit, jak město mohlo vypadat ve své největší kráse. Alexandr Veliký nebyl však jedinou hrozbou města. Městu hrozilo úplné zničení v době nedávno minulé.

Když v roce 1979 vrcholila islámská revoluce, při níž byl svržen režim šáha Páhlavího, tak se skupina náboženských fanatiků vydala skoncovat s ruinami města, jakožto s modlami bezvěrců, kdy zcela zapomněli na fakt, že město je součástí historie jich samých. Naštěstí se této fanatické skupině postavila jiná skupina obyvatel, která si význam této památky velmi dobře uvědomovala a město před nimi uchránila.

Achaimenovské skalní hrobky

Znovu se rozpršelo. Ale tentokrát to bylo už moc i na pláštěnku. Město jsme už prošli celé, a tak jsme se dali před deštěm na úprk. Saeed za běhu volal otci, ať pro nás dojede k bráně. Pláštěnky nás před vodu nakonec uchránily, jediná část oblečení, která úpěnlivě volala po sušárně byly naše boty. Měli jsme je durch promočené. Saeed se na cestu opravdu připravil a přijemně nás překvapil, když vytáhl bandasku s teplým čajem a nalil nám. Ještě před návratem zpět do Shírazu jsme měli v plánu dojet k nedaleké skalní stěně Nakš-e Rustam.

Do skalní stěny jsou vytesány hrobky perských králů, z nichž lze bezpečně identifikovat pouze hrobku krále Dareia I. V okamžiku, kdy jsme se hrobce přiblížili, tak jako ochranná ruka před nezvanými cizinci, spustil se tak silný déšť, že už bylo jedno, jestli jdeme nebo běžíme k autu. Byli jsme promočeni a děšť, který zběsile bubnoval na kapotu auta, s tím nemínil přestat. V ten okamžik jsme horký čaj ocenili dvojnásob. Už se nedalo nic dělat, jeli zpátky k Saeedovi domů.

Opět u Saeeda doma

Když jsme zastavili před domem, tak už nepršelo. Nám to ale bylo v tu dobu celkem jedno. Nás čekalo velké sušení a oběd. Na oběd se měla sejít už celá početná Saeedova rodina. Oběd se už pomalu chystal a my šli mezitím obhlédnout venkovní dvorek, který patřil k domu. Byly zde nevyužité jakési šňůry na prádlo, a tak jsme je ověsili našim mokrým oblečením. Z domu se ozývaly nové hlasy a zdálo se, že rodina se už schází. Za chvíli zavolali k obědu i nás.