Ještě, než jsme na cestu vyrazili, celá řada lidí a kamarádů nad tímto nápadem nevěřícně kroutila hlavou. Reakce typu „Vy se už nevrátíte“, „To jste dobrý blázni“, „hm, tam bych nejel“ se staly denní rutinou, ale mě nijak neodradily. Naopak. Náš plán mi připadal poměrně jednoduchý. Odletět do Moskvy, tam nastoupit na vlak jedoucí několik dní transsibiřskou magistrálou až do města Irkutsk u nejhlubšího jezera na světě, Bajkalu. Tam vyměnit transsibiřskou magistrálu za tu transmongolskou a dojet do hlavního města Mongolska, Ulánbátaru. Poslední zastávkou na naší cestě má být Čína, tam ale ještě nevíme, jak se z Mongolska dostaneme.
Celé dobrodružství začalo už žádostmi o vízum. Potřebovali jsme je do všech zemí, kterými jsme plánovali projet (Rusko, Mongolsko a Čína). Asi největší zábavou bylo čínské vízum, jelikož jen pro to turistické jsem potřeboval pas, fotku, vyplněnou žádost, kopii pasu, rezervované lety a ubytování, detailní itinerář cesty po Číně v anglickém jazyce, výpis z účtu, potvrzení o zaměstnání, a protože nemají v Číně rádi ulejváky, tak i potvrzení od zaměstnavatele o schválení dovolené. Co kdyby o tom můj zaměstnavatel náhodou nevěděl, a já tak ohrozil plnění plánu pětiletky. Nakonec samozřejmě zaplatit, a ne málo.
Další věcí, kterou bylo třeba zařídit ještě před odjezdem byla rezervace jízdenky ve vlaku v Rusku. Z nejrůznějších cestovatelských fór a průvodců jsem se dozvěděl, že vlaky bývají v létě beznadějně vyprodané, a že je tedy nutné si je rezervovat dopředu přes portál ruských drah. Modlil jsem se, aby stránky nebyly jenom v ruštině. Naštěstí ale obsahovaly i anglickou modifikaci. Zorientovat se na stránkách šlo stejně snadno asi jako požádat o čínské vízum. Byli jsme celkem čtyři, což bylo akorát na obsazení jednoho kupé. Teď už zbývalo vyřešit jedinou otázku, a to jakou třídou pojedeme. Kdysi jsem na jedné cestovatelské přednášce slyšel, že nejlepší je třída třetí, která sice nenabízí uzavíratelné kupé a mnoho komfortu, ale zase je velká možnost, že dojde k interakci s dalšími cestujícími. Také samotná jízdenka byla asi třikrát levnější než ta samá jízdenka druhé třídy. Bylo rozhodnuto, budeme zpívat Kaťušu u sklenky vodky s ostatními cestujícími. A tak jsme ve své naivitě udělali zásadní chybu našeho výletu.
Balíme na cestu
Byl jsem pevně rozhodnutý vzít si s sebou co nejméně věcí, jednu menší krosnu na záda a můj cestovatelský batoh. Vždycky jsem razil tezi, že se má cestovat nalehko, a že vždycky se dá když tak koupit něco na místě. To jsem si, ale neuvědomoval, že jedu do Ruska a Mongolska, kde nedá koupit skoro nic. Dlouho jsem přemýšlel, zda si zabalit nějaké pořádné outdoorové boty, ne že bych tedy nějaké měl. To mi asi také ulehčilo rozhodování. Žabky a dvoje plátěné kecky by měly bohatě stačit na celý měsíc. Spacák? Jasně, aniž bych tušil, že se ho za celý měsíc ani nedotknu. Dále plavky na koupačku v Bajkalu a mikinu, které se dotknu za celou cestu jenom jednou v Mongolsku, a tam ji také nechám. Několik rolí toaletního papíru, nádobí do vlaku a pár další nezbytností jako spodní prádlo a ponožky. Bylo zabaleno, a já tak udělal další zásadní chybu, které jsem později litoval.
Věc, kterou jsem naopak nepodcenil vůbec byla zásoba knih do vlaku. Zde nechyběla učebnice ruštiny a čínštiny. Nějaké základy ruštiny jsem měl, tak jsem doufal, že je někam posunu někam dál za hranice češtiny s ruským přízvukem. A nakonec samozřejmě kameru, power banku a několik paměťových karet. Více paměťových karet jsem s sebou bral z důvodu diverzifikace uložišť pořízeného obrazového materiálu, aby se mi nestalo to samé jako předtím v Indonésii. Tam jsem všechno ukládal na jedinou kartu v GoProučku, které jsem následně nenávratně utopil v moři se všemi fotkami a videi, když jsem si myslel, že umím surfovat.
Podle plánu jsme měli vyrazit čtyři. Já, Pepa, Miky a Petr. Celkem slušná parta zevlů. Na důkaz tohoto tvrzení Petr a Miky moc neodhadli čas na vyřízení víz, a tak si pas vyzvedávali na letištní pobočce Letušky v den odletu. Petr šel dokonce tak daleko, že si myslel, že vůbec nepoletí, a proto pro jistotu zrušil svoji rezervaci v našem „kupé“ na Sibiř, takže reálně hrozilo, že dostaneme další osobu k nám do kupé. To jsme ale měli teprve zjistit. Na začátku července jsme vyrazili na cestu.
Vyrážíme na cestu transsibiřskou magistrálou
Po dvou hodinách letu jsme šťastně přistáli na moskevském letišti Šeremeťjevo. Překvapivě bez sebemenších problémů jsme posbírali zavazadla, a vydali se k vlaku, který spojuje letiště s první stanicí okruhu metra. Měli jsme zamluvený hostel na dvě noci poblíž stanice Krasnyje Vorota. Tuto část Moskvy jsem vybral záměrně kvůli blízkosti Jaroslavského nádraží, které bude naším nástupním bodem na cestě po transsibiřské magistrále.
Na moskevské metro jsem se hodně těšil. Stanice Novoslobodskaja, Komsomolskaja a Kijevskaja působí spíše jako sály barokního zámku. I ostatní stanice jsou komponovány ve stylu sovětského monumentalismu a působí vskutku impozantně. V porovnání s ostatními světovými metropolemi a jejich podzemkami, které jsem měl možnost vidět, Moskva rozhodně nezahálí. Někde jsem se dočetl, že ve stanicích je zakázáno fotit, a jelikož se moskevské stanice metra strážníky jenom hemžily, moc klidu mi to při focení nedalo. Zhruba po hodině cesty a jednom přestupu v rámci metra jsme spatřili světlo světa moskevských ulic.
První dojem z prostředí a čistých ulic byl celkem pozitivní. Přes cestu se tyčil pravoslavný kostelík se svými zelenými kopulemi, který převyšovala pouze přilehlá budova pobočky McDonald’s s ruským nápisem Макдоналдс. Chvilku trvalo, než jsme se zorientovali a nalezli správnou cestu do našeho hostelu. Ubytování bylo celkem fajn, jednalo se asi o sedmi pokojový byt, který byl upravený na hostel. K mému překvapení byl obsazen pouze místními. Ubytovával nás majitel Saša, který uměl anglicky asi jako já rusky. Vždy když si nemohl na nějakou tu větu či anglické slovo vzpomenout, tak ho řekl rusky. Takže nakonec hranice ruštiny vůbec neopustil.
Moskevské metro
Rudé náměstí a my
Bylo už pozdě odpoledne, když jsme vyrazili směr Kreml, abychom si ještě v klidu prohlédli Rudé náměstí. Další den nás totiž čekal celkem nabytý program, který sestával z nákupu jízdenek z Irkutsku do Ulánbátaru. A za další bylo třeba obstarat zásoby na čtyři noci a pět dní ve vlaku, což není jen tak, když jste vlakem nikdy nejeli déle jak dvě hodiny. Jízdenky bohužel nešly koupit přes internet, protože ruské dráhy tuto možnost nenabízí pro mezinárodní jízdenky, proto jsme se museli dostavit osobně.
Na Rudém náměstí se nám nepodařilo vystoupit z metra úplně správně, takže jsme si museli udělat menší, asi čtyřicetiminutovou, procházku kolem hradeb Kremlu, než se nám poštěstilo dojít na náměstí. To mě překvapilo svojí ohromnou rozlohou, kdy jsem sotva dohlédl na druhý konec. Vyrazili jsme rovnou přes celé náměstí pro nutnou fotku chrámu Vasila Blaženého stojícího na jeho druhém konci. Po cestě jsme minuly jak Leninovo mausoleum, tak obchodní dům Gum.
Pomalu se už začínalo stmívat, a pro nás to znamenalo vrátit se zpět k blízkosti hostelu a najít vhodnou pivnici, kde bychom ochutnali něco z ruské kuchyně a trochu z ruského alkoholu. Byl pátek, a proto nebylo zrovna jednoduché najít lokál, kde by měli volné místo pro čtyři osoby. Prošli jsme asi pět podniků, ale nikde ani židle volná. Po chvíli bezradného bloudění jsme narazili na hospodu nad jejímž vchodem se majestátně tyčila socha jakéhosi kozla, i se dle toho náležitě jmenovala Kozlovna.
Moskevská kozlovna
Vešli jsme dovnitř a usadili se. Když jsme listovali jídelním lístkem, něco se nám na tom všem nějak nezdálo. Všechno bylo takové nějaké povědomé. To, že točili pivo Kozel mě zas tak nepřekvapovalo, protože v Rusku je celkem častý a populární. Udivila mě hlavně jídla, která byla možná objednat. Jídla jako guláš, hermelín, klobása či česneková polévka. Zdi hospody lemovaly staré československé noviny a obrazy s pivovarnickými výjevy. Všechno dorazil fakt, že při mé návštěvě toalety začal hrát Michal David.
Ano, totální selhání, byli jsme v české hospodě. Nezbylo nám nic jiného než to celé přepít. Asi jsme ale správně neodhadli konzumované množství, protože se nám ve značně podroušeném stavu zrodil nápad. Nápad, že další den ráno musíme jít navštívit Lenina. Pak už nevím, kdy přesně jsme se na hostel z hospody dobelhali, ale brzy to nebylo. To ovlivnilo samozřejmě náš denní plán. Když dalšího rána, tedy respektive k polednímu, jsme se pomalu vysoukali z hostelu a vydali se na pozdní snídani do nedalekého bistra.
Necítili jsme se po včerejšku nejlépe, nejhůř asi Petr. Ten se rozhodl, že s námi na Lenina nepůjde, a že se sejdeme až odpoledne před Jaroslavským nádražím, abychom zakoupili jízdenky z Irkutsku do Mongolska. Po snídani jsme už jen ve třech nasedli na metro a jeli opět směr Rudé náměstí. Tentokrát jsme již vystoupili správně, a asi za pět minut stáli na konci kilometrového hada, jehož hlava byla zanořena do našeho cíle, mausolea.
Návštěva u Lenina
Vždy jsem slýchával o tom, jak na lidi ve frontě na Lenina sněžilo, či jak mrzli. Nic z toho neplatilo pro nás na začátku července, kdy rtuť teploměru přesahovala 32°C. Měl jsem obavu, aby se mezitím Leninova vosková mumie nerozpustila nebo abychom se nerozpustili my, jelikož stání ve frontě neposkytovalo žádné krytí ani žádný stín. Naštěstí ruští vojáci a hlídači jsou opravdoví profesionálové, co se týče postupu fronty. Díky jejich hulákání a neustálého pobízení či postrkování se fronta hýbala skutečně rychle, a my už asi za čtyřicet pět minut stáli před bezpečnostním rámem. Kameru jsem ukryl raději hluboko do batohu, aby mi ji nenašli či nedej bůh zabavili. Naštěstí kontrola nebyla nijak důsledná.
Hned po příchodu do mausolea mne zalil příjemný pocit z výrazného ochlazení a krytu před sluncem. Chtěl jsem chvilku postát na místě, abych se ochladil ještě více, ale mé další setrvání na místě zarazil ruský voják svým popostrčením. Tak jsem vstoupil do hlavní místnosti, kde se mumie nacházela. Od roku 1953 tam byl uložen společně s Leninem i Stalin. Toho však sovětská vláda v roce 1961 přikázala vyjmout a zakopat u kremelské zdi za mausoleem.
Vzdálenost mezi vymezenou cestou prohlídky a Leninovým tělem byla zhruba pět metrů, takže jsem nemohl ověřit, zda se jedná o skutečného Lenina nebo jenom voskovou figurínu. Druhá varianta se mi však jevila po soustředěném pohledu jako ta více pravděpodobná. Já se pak ve své rozmařilosti rozhodl pro riskantní krok. Lenina i přes všechny zákazy vyfotím či natočím. Začal jsem nenápadně pátrat v batohu, a proto chvíli trvalo, než moje ruka narazila na tyč, ke které bylo GoPro připevněno.
Kameru jsem nechal z batohu jen lehce vykukovat, tak že nebyla skoro vidět. V okamžiku, když už jsem mačkal tlačítko pro nahrávání, a u objektivu se rozsvítila červená dioda, tak mé periferní vidění zaznamenalo jakýsi pohyb stínu směrem ke mně. Jen jsem se očkem ohlédl a uviděl ruku hlídače, jak se natahuje po mé kameře a po mém batohu. Ani na vteřinu jsem nezaváhal a třemi rychlými kroky jsem se dal na úprk. Nezastavilo mě ani mocné „Stajte“, které se rozléhalo celým mausoleem. Byl jsem venku. Vojenský hlídač naštěstí svůj pokus o mé dopadení vzdal, venku bylo přeci jen pořádné vedro.
Kupujeme jízdenky v Moskvě
Po obědě jsme vyrazili k Jaroslavskému nádraží, kde jsme měli sraz s Petrem, abychom konečně koupili vytoužené jízdenky. Po chvilce hledání a smskování jsme se přeci jenom střetli. Nádraží je poměrně prostorné, a proto také značně nepřehledné. Trvalo nám pak dalších několik minut, než jsme okénko s velkým nápisem International Tickets našli. Mě se celkem ulevilo, když jsem uviděl tento anglický nápis, jelikož to předznamenávalo fakt, že obsluha u okénka bude ovládat alespoň elementární angličtinu. Suverénně jsem proto přistoupil k okénku a vysoukal ze sebe: „Zdravstvujte, vy gavaritě paanglejsky?“.
Postarší, dobře živená žena s brežněvovským obočím pouze zavrtěla hlavou a bez vydání jakékoliv hlásky na mě udiveně civěla. V tu chvíli jsem se zmohl pouze na to samé. Tato vzájemná hypnóza trvala asi půl minuty. Pak jsem si naštěstí vzpomněl na Standu Řezáče, českého běžce na lyžích, a na jeho legendární rozhovor vedený ve třech jazycích najednou, a vydal ze sebe „Já parusky nemnožko, já chaču čtyři bijety from Irkutsk to Ulánbátar“. Paní zřejmě uchvácena mou ruštinou, vykouzlila na své tváři něco mezi šklebem a úsměvem. Následně začala psát něco na svém počítači.
Teď už zbývalo se modlit, aby byla nějaká volná místa na datum, který potřebujeme stihnout. Ruské číslovky a měsíce jsem celkem ovládal, ale pro jistotu jsem to paní napsal na lísteček a podstrčil okénkem. Paní mi oznámila, že místa jsou, a že je k dispozici jenom druhá třída. Zařídit, abychom obsadili lůžka v jednom kupé bylo celkem snadné. Vyhrkl jsem na paní: „My v adin kupé, jest možno?“ Její „Da“ jsme doprovodili hromadným radostným plácnutím.
Nic, ale netrvá věčně, a to platilo i o naší radosti. Jelikož vzápětí paní znovu promluvila, a řekla: „Pasport,“ načež Petr řekl: „Ty vole, já ho tu nemám“. Bohužel ho nenapadlo, že když si jde člověk koupit mezinárodní jízdenku, tak bude potřebovat pas, a já už přemýšlel, jak to udělat, abychom se nemuseli vracet. „Hele a nemáš tu aspoň kopii nebo fotku pasu?“, „Mám kopii jenom“. „To nějak uhrajeme,“ pomyslel jsem si. Vybral jsem od všech pasy a kopii, podstrčil je okénkem a dělal, jakože nic. Paní to nijak z míry nevyvedlo, a tak zbývalo už jenom zaplatit. Lehčí úkol byl za námi, ten těžší spočívající v nákupu zásob na čtyři dny ve vlaku však stále před námi…
Pokračování – První setkání s vlakem na transsibiřské magistrále
TRANSSIBIŘSKÁ MAGISTRÁLA – RADY NA CESTU
