Jako nejsnadnější dopravní prostředek v Limě se nabízel Uber či jiná forma taxi služby přes internetovou aplikaci. Ať už z hlediska bezpečnosti, tak také z pohledu finančního. O více než půlhodinové jízdě za cenu okolo sto korun si může nechat turista v Praze leda tak zdát. Naopak nevýhodou Uberu v Limě byl fakt, že vůbec žádný řidič, se kterým jsme měli tu čest se nechat popovézt neuměl ani slovo anglicky. Tudíž se můj rozhovor s řidičem omezil vždy na lakonické „Hola“ (ahoj) a „Hasta Luego“ při loučení (zatím).

Naším dalším cílem toho dne nebylo nic jiného než hlavní náměstí města, kterému se říká Plaza de Armas de Lima. Přímo na náměstí se ale autem v té době dojet nedalo. Vlastně ani k jeho nejzažšímu bodu, jelikož doprava s přibývajícími metry do centra houstla, až se v jedné úzké uličce zastavila úplně. Vystoupili jsme tak o pár metrů dříve, abychom zbytek cesty došli raději pěšky. Rušná a živelná ulice nás přivítala hlukem, výfukovými výpary, a především rytmickou hudbou v čele s bubny.

Hudba se ukázala být organizovanou demonstrací, už ani nevím čeho, jelikož ten den probíhalo zhruba deset demonstrací naráz. Všechny se k našemu štěstí odehrávaly na hlavním náměstí Limy a jeho okolí. Když jde o demonstrace, tak Peruánci za to opravdu umí vzít a demonstraci si užít. Každá z demonstrací měla totiž svoji pochodovou kapelu a také železný plot, který ji obklopoval. Cestou jsme proto museli překonat několik policejních check pointů a zátaras až jsme se na náměstí skutečně prodrali.

Získáváme společníka

Obloha se poprvé trochu vyjasnila a věčně šedou oblohou Limy prostoupila blankytná modř. Ovanul nás příjemný vánek přímořského podnebí, a při teplotě dvaceti stupňů nemohlo počasí přát více. Značně rozměrnou plochu náměstí obklopovaly historické domy, jimž dominovala barva vybledlých slunečnic, koloniální kostely a paláce vystavěné španělskými dobyvateli. Slavnostní náladu doplňovala fontána, kolem ní posazené lavičky, a také lidé dopřávající si odpočinku.

Už zbýval jen nějaký místní otrapa, který měl celý okamžik zkazit neodbytným nabízením služeb, o které stejně nikdo nestál. Ten se však k mému podivení nedostavil, tedy alespoň prozatím. Rozmýšleli jsme nad dalším krokem, až jsme vykročili směrem ke katedrále. Už už jsme si chtěli koupit vstupenku, když v tom nás oslovil chlápek, který se představil jako Luis. Byl ve středních letech a na Peru mluvil velice slušnou angličtinou. Nabídl se, že nás za pár dolarů provede po okolí. Bylo jasné, že to asi u pár dolarů neskončí, ale lepší plán jsme holt neměli a souhlasili.

Hned po několika okamžicích jsme poznali, že svou práci vykonává určitě denně, protože hlídkující policisté ho evidentně znali, a my tak snadno proklouzli skrz policejní zátarasy. Dostali jsme se k místům, od kterých by nás jinak policejní kordon odrazoval. Viděli jsme zblízka budovu kongresu, a hlavně nám ukázal okolí s china townem, který připomínal zemi středu nejen architekturou ale i počtem lidí v ulicích. Odtud už to bylo jen kousek na místní tržnici.

Co se dá zažít v Limě?

Vstup na tržnici v nás vyvolal nostalgickou vzpomínku na dobu covidu, jelikož před vchodem seděla paní, která měla za úkol dezinfikovat ruce všech příchozích návštěvníků. Třímala v ruce rozprašovač plný dezinfekce a každý od ní dostal dávku. Samozřejmě jsme nasadili i respirátory. Avšak ani ty po chvilce nezabránily pronikavé vůni koření a dalších ingrediencí, které se rozprostíraly a ležely všude kolem, aby si našla cestu k našim nosům.

Luis chtěl pravděpodobně udělat nějaký cross-sell u svých známých a prodat nám nějakou koku či jinou pochutinu. Náš viditelný nezájem nás ale následně posunul opět ven na ulici. Tentokráte dostal Luis chuť na nápoj či spíše míchaný drink pisco sour, jehož základem byla místní bezbarvá brandy zvaná pisco. K brandy se ještě přimíchává sirup, rozmixovaný bílek a limetková šťáva. O pravý původ této brandy se doposud Peru pře s Chile. Ať je to, jak chce, nápoj je to znamenitý.

Přivedl nás do nádherného, celkem luxusního a dřevem obkládaného baru s velkým množstvím lahví po stěnách. Nikdo kromě nás a barmana, jenž dle věku soudě jistě pamatoval vládu Fracisca Pizzara, nebyl. Avšak za mnoha lety zkušeností se skrývalo opravdové umění a musím přiznat, že lepší a silnější pisco sour jsme až do konce našeho dobrodružství nepili. Nevím, jestli to bylo součástí Luisovo strategie, ale pisco sour nás docela nakoplo.

Nejstarší univerzita v Americe

Asi proto nám náš další a zároveň poslední cíl toulky s Luisem zabral tolik času. Cílem byla basilika svatého Dominika či v originále Basilica y Monasterio de Santo Domingo. Založena byla už v roce 1530 a v současné době hostí ostatky peruánských světců jako svaté Růžena z Limy a svatého Martina de Porres. V 16. století zde začala působit nejstarší univerzita na americkém kontinentu, kterou jest univerzita svatého Marka.

Kromě obdivování úžasných vnitřních prostorů jsme vyšplhali až do zvonice věže, která nabízela úžasný výhled na město i vzdálenou a pestrobarevnou favelu (chudinskou čtvrť). Tu dělil od města most přes řeku Rímac, který dle Luise střežili dost možná falešní kontroloři peněženek či jiní lidé, jenž našli své živobytí v náruči zločinu. Nebe přešlo v modrošedý odstín, když jsme opouštěli klášterní kryptu, a nakonec i baziliku. Přišel čas opustit i Luise, který si dle očekávání neřekl jen o pár zmiňovaných dolarů, ale o celkem slušný výdělek.

My jsme se přesunuli zpět do Miraflores, kde jsme se nechali vyhodit na pobřeží, abychom se alespoň na chvíli pokochali posledními paprsky světla nad neklidnými vodami Tichého oceánu. Šedé vlny divoce omývaly přilehlé pláže a vytvářely tak skvělé podmínky pro početné skupinky surfařů. Na celé toto divadlo jsme shlíželi z výšky skalních útesů odkud startovali paraglidisté. Slunce zanedlouho zapadlo a my druhý den vyrazili na cestu do hlavního města Incké říše, Cuzca.

Pokračování – Cuzco, brána do říše Inků

Předchozí díl – Peruánské dobrodružství začalo