Budík zazvonil sotva jsem zavřel oči, ale nedalo se nic dělat. Autobus nepočká ani v Africe. Bylo půl páté ráno a z terasy ještě hlučela doznívající party. Lukášův hlas se nedal přeslechnout. Sraz byl v pět hodin na recepci, kde nás náš řidič vyzvedne a odveze na autobusové nádraží, tam nám i pomůže koupit jízdenky a najít správný autobus do Arushy. Prý to není tak snadné, ani pro místní. Asi za deset minut pět jsme přinesli dolů na recepci svoje zavazadla a čekali na odvoz.

Čekali jsme také na Lukáše, který tou dobou vylézal z bazénu v mírně podroušeném stavu. Musel jsem ho pobídnout, aby „přidal na rychlosti“ a připravil se na odjezd. V tu dobu noc stále ještě zabírala většinu oblohy a teplota vzduchu byla ještě příjemná. Pár minut po páté byl náš řidič na místě, a nakonec i Lukáš.  Naštěstí autem bylo velké SUV, takže jsme se pohodlně naskládali dovnitř, projeli kolem spící nic netušící ochranky, a vyrazili vstříc šílenství ranního autobusového nádraží v Dar es Salaamu.

Autobusové nádraží v Dar es Salaamu

Jízda na nádraží nám zabrala přes půl hodiny, tudíž jsme moc času na nákup jízdenek a nalezení správného autobusu opravdu neměli. Když jsme konečně dorazili na místo, venku stále ještě vládla tma. My do té tmy vyskočili, a to rovnýma nohama přímo do bláta. Bláto a odpadky totiž tvořily základ celého autobusového nádraží. Po pár krocích jsem si všiml, že Lukáš jde po této přírodní odpadkové ploše zcela bos. A tak jsem se ho otázal: „Ty vole, kde máš boty?“ Lukáš na to: „V báglu, eee kurva, já je tam nechal.“ Následoval výbuch smíchu, ale ne Lukášovo. Naštěstí pro Lukáše jsme měli v plánu se do hostelu vrátit, až pojedeme příští týden ze safari zpátky. Lukáš se následně domluvil s řidičem, aby mu boty na hostelu schovali a vyrážel tak na safari bez bot.

V hostelu nám byla doporučena autobusová společnost Kilimanjaro, avšak ta měla již všechny jízdenky na daný den vyprodané. Museli jsme proto v co nejkratším čase najít jinou společnost, která nás do Arushy doveze. Naneštěstí pro nás, všechny autobusové společnosti, ať už mířili kamkoliv, vždy vyrážely v šest. Najít jiný autobus se proto zdálo jako nemožný úkol. Celé nádraží bylo navíc velice rozlehlé a osázené stovkami čekajících autobusů provozovaných desítkami společností.

Do toho všeho tisíce cestujících, nejrůznějších naháněčů a prodejců. Na radu řidiče jsme proto nasedli zpět do auta a jeli zkusit štěstí na druhý konec autobusového nádraží. Ačkoliv to autem zas tak daleko nebylo, cesta trvala neúměrně dlouho. Museli jsme prorážet cestu davy afrických cestujících a do toho projíždět všudypřítomné mamutí jámy na cestě. Naháněčů bylo všude plno, což se nakonec ukázalo v této situaci jako výhoda. Naháněči totiž dali našemu řidiči typ, kam jet. Celou cestu pak běželi vedle našeho auta, aby nás na místo zavedli a dostali svoji odměnu za získání pasažérů.

Africkým autobusem do Arushy

V poklusu jsme se po sléze prodírali nádražím i my, Lukáš samozřejmě bez bot. Zbývalo nám totiž asi pět minut do odjezdu autobusu, a to jsme ani nevěděli, jestli bude mít pro nás místo. Autobus díkybohu ještě pár posledních míst měl. Nevěděli jsme, co s našimi krosnami, protože dovnitř se nevešly. Plno místních se nabízelo, že nám krosny odnesou do zavazadlového prostoru. To samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Odnesli jsme si proto zavazadla do úložného prostoru sami a počkali u něho, dokud se nezavře. Riziko krádeže zde bylo až příliš vysoké.

Vnitřek autobusu moc místa na nohy nenabízel, po menším průzkumu jsem zjistil, že nemá ani klimatizaci, a ještě ke všemu jsme neměli ani nic k jídlu. Začalo svítat. Slunce se zvedalo nad obzorem Dar es Salaamu a spustilo hru světel a stínů na pozadí největšího a zároveň nejšpinavějšího autobusového nádraží, které jsem kdy v životě viděl. Autobus se zaplnil do posledního místa, kromě nás cestovali pouze místní, a po chvíli se rozjel. Nezbývalo než doufat, že těch deset až čtrnáct hodin cesty nějak přežijeme.

Jeli jsme už zhruba hodinu, když autobus poprvé zastavil. K oknům autobusu se přihrnulo pár místních prodejců s koši ovoce, sladkostí či nápojů, kteří nabízeli svůj sortiment cestujícím přes okno. Chtěl jsem si hned něco koupit, jelikož mě už začínal hlad docela zmáhat. K mému osobnímu neštěstí, ale to zlořečené okno u mého sedadla nešlo za boha otevřít. Autobus se tak po chvíli opět rozjel a já si nic k jídlu nekoupil. Načež jsem vzteky a hlady do okna praštil a ejhle, okno povolilo a otevřelo se. Na další zastávce jsem si tak koupil k snídani pytlík oříšků kešu. Ten den jsem měl celkem zvláštní skladbu jídla, již zmiňované kešu oříšky, dvě hrušky, sušenky a čokoládový nanuk.

Vítejte v Arushe

Krajina za oknem se pozvolna měnila a začínala se postupně zelenat. Stav silnice nebyl překvapivě úplně nejhorší. Největší překážkou na cestě se tak staly zpomalovače (retardéry) zhruba na každém kilometru, takže jen co se autobus trochu rozjel, musel zase brzdit. Toto opatření zavedla tanzanská vláda z důvodu velikého počtu smrtelných dopravních nehod způsobených právě vysokou rychlostí. S krajinou se měnili i cestující. Jen my, vlhko a horko jsme zůstávali. Zhruba v půlce cesty přisedl na sedačku za mnou Tanzanec se svým malým, zhruba ročním synkem. Malého černouška fascinovaly moje vlasy, a tak jim dopřával po zbytek cesty neustálou masáž. Lukáš skoro celou cestu prospal v krkolomné poloze následkem party v Dar es Salaamu.

Po dvanácti hodinách jsme se značně přiblížili svému cíli, projeli jsme i kolem mraku, který zakrýval slavné Kilimanjaro a venku se začalo pomalu stmívat. Nebyli jsme si zcela jistí, kde v Arushe vystoupíme, a tak jsme vystoupili až na konečné zastávce. Ještě jsme ani nestačili vystoupit a už se na nás vrhla vřava místních taxikářů, naháněčů a hoteliérů. Dostat se přes ně k zavazadlům nebylo snadné. Ze své zkušenosti vím, že je vždy lepší první vlnu taxikářů a naháněčů ignorovat, i když odvoz skutečně potřebujete.

Stoupli jsme si o trochu dál a snažili se zorientovat. Taxikáři a naháněči neustále doráželi. Když pak přišel jeden, který se představil jako Kelvin, a že prý pracuje jako street guide (pouliční průvodce), a že má pro nás odvoz za příznivou cenu. Cena byla v skutečně v pořádku, tak jsme jeho služeb využili. Byl celkem podiven, kam to jedeme. Náš hostel byl na ne příliš pěkném a pohostinném místě. Dalo by se skoro říct, že byl v ghettu. S Kelvinem jsme se později dohodli na další den, že nám ukáže Arushu a pomůže sehnat safari.

Africký hostel

Hostel měl opět vysokou zeď s ostnatým drátem a ochranku. Přivítal nás Junior. Majitel, který hostel vedl se svým bratrem a svou dánskou přítelkyní. Zrovna se podávala večeře. Což se více než hodilo. Po hrozné skoro třinácti hodinové jízdě, téměř bez jídla. Jídlo bylo fajn, a co bylo ještě lepší, tak to byl fakt, že měli lednici plnou piva. Opět s čárkovacím systémem založeném na důvěře. Myslel jsem, že po tak náročné cestě dáme jedno, dvě piva a půjdeme zničení spát.

Bohužel se nám pak ale stala taková ta nehoda, kdy jsme pili jedno pivo za druhým. Později se k nám přidali i další hosté z hostelu. Byl to americký sourozenecký pár, který v Arushe vedl vzdělávací neziskovku pro místní děti. Zábava plynula a piva mizela z ledničky celkem rychle, tak Lukáš pro jistotu přinesl hruškovici z Čech, která se také v tolika lidech na stole dlouho neohřála. Nakonec nás donutila jít spát až skutečnost, že už v hostelu nebylo vůbec co pít.

Pokračování – Arusha a začínáme Safari!

Předchozí díl – Vítejte v Tanzánii