Kdybych měl rád retro zábavní parky a kolotoče či měl děti, kterým bych chtěl dopřát pocit toho, jaké bylo mé dětství na přelomu osmdesátých a devadesátých let, tak by u mne byla Almaty destinací číslo jedna. Bohužel ani jedna z těchto skutečností u mě nenastala. Pravdou je, že kolotočům se dalo v Almaty opravdu jen těžko vyhnout. Blížil se už večer našeho prvního dne v Kazachstánu a my dostali typ na super vyhlídku na město. Na ono místo se dalo dostat lanovkou.

Netrvalo dlouho a bylo rozhodnuto, že se k lanovce vydáme, a to místním metrem. Almatské metro jsem si oblíbil hned od prvního okamžiku, už pro jeho přehlednost. Popravdě více přehledné metro budete na světě hledat jen stěží. To almatské má pouze jednu linku a deset stanic, takže i hlupák má problém se ztratit. I my se neztratili, ačkoliv jsme málem vystoupili o zastávku dřív, než měla lanovka začínat.

Samotnou lanovku jsme následně našli snadno, a to díky lidskému hadu, který z ní čouhal, a do kterého jsme se zařadili. Fronta byla sice dlouhá jako Lovosice, ale rychle postupovala a zhruba po půl hodině jsme už společně s dalšími šesti Kazachy seděli v jedné lanovkové kabině a těšili na to, co bude nahoře. Asi jsme se těšili zbytečně moc, jelikož nás nahoře nepřivítalo nic jiného, než pouťové atrakce, avšak tentokráte okořeněné ruskou populární kolotočovou hudbou, která alternovala s diskotékovými hity přelomu století.

Zlatá Praha

Samotný výhled na město by byl vskutku pěkný, kdyby ho nepřekryl jemný opar, který ubíral krom viditelnosti i krásu. Nebyl proto jediný důvod se zde nadále zdržovat, a tak jsme se vezli lanovkou opět dolů. Cestou do penzionu jsme se ještě zastavili v supermarketu, abychom si koupili pár piv na večer. Stáli jsme před ledničkou či chladícím boxem a vybírali z místní nabídky, která byla překvapivě pestrá, a kde českému oku lahodily názvy piv, jako Žatecký Gus či Zlatá Praha. Ty však později tolik nelahodily jiným tělesným orgánům.

„Dejte si Zlatou Prahu, ta je tu nejlepší,“ ozvalo se za námi. Náhodou jsme se totiž střetli s jinou skupinkou Čechů a asi ne náhodou, že u ledničky s pivy. Později v penzionu jsme u piva přemýšleli, jestli to ten český lotr udělal schválně či jen nerozuměl pivu, a také co budeme dělat další den, protože odjezd do kyrgyzského Biškeku byl plánovaný až na pozítří. V penzionu byl naštěstí s námi ubytovaný i starší německý cestovatel Stefan, se kterým jsme se u piva dali do řeči. Stefan měl zajímavý životní styl, kde cestování bylo vždy na prvním místě.

Měl to dokonce i ve své práci tak zařízené, že se vzdal deseti procent svého platu výměnou za dalších patnáct dní volna, aby mohl více cestovat. Na jeho cestovatelském účtě bylo tak už přes sedmdesát zářezů. Stefan měl na zítřejší den domluvený odvoz k Velkému almatskému jezeru v  nedalekých horách a nabídl nám, ať se k němu připojíme, což jsme s vděčností přijali. Co bylo na plánovaném výletu nejlepší, byly náklady, které vycházely asi na dva a půl dolaru na osobu.

Výlet k Velkému almatskému jezeru

Ráno jsme se se Stefanem sešli před penzionem, kde už čekal i náš řidič Ruslan. Bohužel ani Ruslan neuměl slovo anglicky, a tak byla naše domluva značně ochuzená. Ruslanův automobil jistě pamatoval léta, kdy byl Sovětský svaz ještě pohromadě, ale za tu cenu to opravdu nevadilo. Cesta k jezeru trvala jeho autem asi hodinu a my dostali možnost si prohlédnout i obchodní a výstavnější část města, kterou jsme předtím neviděli.

Kvalita silnice respektive dálnice nebyla špatná, tedy než jsme dosáhli odbočky k horám, kde začínala cesta bez asfaltu. Počet jízdních pruhů dálnice dosahoval čísla, o kterém si v Čechách můžeme nechat zdát, čísla čtyři. Ten den byla neděle a my si neuvědomili, že nápad na výlet k jezeru kromě nás dostane i většina obyvatel Almaty. Ještě jsme ani jezero neviděli, ale dle počtu kolem stojících aut nám bylo jasné, že bude plno.

Při pohledu na samotné jezero by zaplesalo srdce i nejednomu nemrtvému. Jemně tyrkysové zbarvení vody jezera a kolem dokola vysoké skalnaté hory se zasněženými vrcholy, které působily až kýčovitě. Lidí bylo kolem dost, ale dalo se to zvládnout. My jsme chtěli sejít dolů a podívat se k vodě. Jezero je však chráněnou oblastí střeženou armádou, a tak když jsem se už chystal přejít cestu, vyběhl na mě muž v maskáčích a s tlampačem do kterého řval: „Vyšli, vyšli.“ Museli jsme zase nahoru.

Penziónoví vězni

Na cestě zpět celá posádka auta usnula, naštěstí kromě řidiče. Všichni jsme se probudili až kousek od penzionu paní Leny. Výlet jsme stihli tak tak. Jen co jsme se rozloučili se Stefanem a nechali odjet Ruslana, tak se spustila obrovská průtrž s bouřkou. Stali jsme se na pár hodin penzionovými vězni. Když pak přestalo pršet, ještě jednou jsme se vydali lanovkou na kopec, abychom shlédli město shora i za světla. Pohled to byl o poznání krásnější než v noci, ale hudba byla pořád stejně nesnesitelná.

Druhý den ráno nastal náš velký den a velký přesun. Rozloučili jsme se s paní Lenou a nasedli do taxíku na autobusové nádraží v Almaty. Ceny za taxi byly v Almaty skutečně lidové. Za čtyřicetiminutovou jízdu přes celé město jsme zaplatili něco málo přes padesát korun a to za všechny dohromady. Pravdou je, že jsme nakonec museli pár desítek metrů dojít po svém, jelikož se k nádraží nedalo zajet, ale to jsme nemohli taxikáři vyčítat.

Mladík v informační kanceláři nám při naší návštěvě zmínil další informační kancelář, která měla být přímo zde na nádraží, kde nám údajně pomohou sehnat transport. Za chvíli jsme ale zjistili, že tu ve skutečnosti nic takového nikdy neexistovalo a stále ještě neexistuje. Existovaly tam pouze pokladny a nad nimi obří jízdní řády v azbuce, které jsou pro člověka nezvyklého číst ji, naprosto nečitelné. U pokladen byla  i nepříjemně dlouhá fronta a zároveň jsem nepředpokládal, že se u pokladny domluvím jinak než rusky či kazašsky.

Cesta na kyrgyzské hranice

Vyšli jsme proto ven zhodnotit náš další postup. Opodál seděla i skupinka postarších asijsky vyhlížejících Kazachů. Jeden z nich nás následně oslovil: „Taxi?“ „Biškek?“ odpověděl jsem. „Da, da, zděs,“ ukazoval Kazach na svůj automobil. „Skolko?“ „10000 Tenge.“ Což bylo něco kolem dvaceti eur. Za čtyřhodinovou jízdu a ve třech. To nebylo vskutku špatné. Pak ještě dodal, že nás vezme jen na hranice. Což také nevadilo, jelikož Biškek byl asi dvacet kilometrů od hranic, a tak jsme do jeho stroje nastoupili.

Stroj to nebyl nejnovější a měl svá omezení. Klimatizací byla stažená okénka a vůz se občas musel v průběhu jízdy znovu nechat nastartovat. Krajina kterou jsme projížděli nebyla ničím jiným, než vyprahlou pouští obklopenou horami a bez jakékoliv rozumné známky vegetace. Každý neúspěsný pokus o nastartování mi tak v poušti, kde bylo přes čtyřicet stupňů, přidělával vrásky.  Silnice zpočátku nebyla špatná, ale tím jak jsme se od Almaty vzdalovali, vzdalovala se i skutečnost udržované cesty.

Taxikář mi jednu chvíli vyprávěl, jak dobře zná Československo, že byl v DDR na vojně, a jak se mu tam líbilo. Pak jsme se ještě chvíli bavili o hokeji, ale jeho znalosti končili na začátku devadesátých let, a proto byl náš rozhovor velmi strohý. Podél cesty se sem tam vyskytl i stánek s občerstvením. U jednoho takového jsme doplnili zásoby vody a ruské zmrzliny. Když jsme dorazili na hranice, teploměr ukazoval čtyřicet dva stupně ve stínu.

Z Almaty do Biškeku

Dali jsme taxikáři slíbenou odměnu, popřáli si šťastnou cestu a naše cesty se rozdělily. Nasadili jsme krosny na záda a vyšli vstříc pasové kontrole. V tuto chvíli jsme byli rádi, že autem nejedeme přes hranice dál. Dlouhá kolona aut totiž nijak nepostupovala a jen se „vařila“ na přímém slunci. Boudu pro pasovou kontrolu jsme našli snadno, když nás policista stojící před ní přátelsky nasměroval. První věc co následovala po vstupu, byla kontrola zavazadel.

Policista chtěl vidět pouze můj druhý menší batoh. Po nahlédnutí dovnitř ho zaujaly dvě knihy, co ležely na dně batohu a chtěl je vyndat. Byl to česko-ruský slovník a kniha od Kinga, kterou prolistoval a zase znuděně vrátil. Zřejmě čekal vzrušení v podobě nějaké „zakázané“ literatury. Pak už jsem šel k okénku na kontrolu pasu. Pepovi policista při kontrole zavazadla pochválil láhev vodky Stolichnaya, což bylo znamení, že vesmír je zase v rovnováze. Na kyrgyzské straně proběhlo vše velice rychle, nikdo se na nic neptal a nechtěl nic vědět. Byly jsme v Kyrgyzstánu.

Dostat se odsud do Biškeku nebyl žádný problém. Místní, asi tak dvousetletý stařík postávající před boudou pasové kontroly mě ihned oslovil: „Taxi? Mašina zděs!“ a ukázal na zadek svého Volkswagenu. Cena byla opět příznivá, a proto jsme neváhali a nasedli. Později, když nám zastavil, abychom si směnili nějaké místní peníze zvané Som za Dolary, jsem zjistil, že automobilu chybí skoro celý předek. K hotelu nás ale dovezl v pořádku a my se tak konečně ocitli v kyrgyzské metropoli zvané Biškek.

Pokračování – Nomádi na železném koni

Předchozí díl – Almaty, náš začátek Hedvábné stezky