Čas, kdy cestování mezi kontinenty bylo díky Covidu-19 nemožné skončil, a proto jsem začal rozmýšlet, kam povedou další kroky naší cestovatelské party. Jižní Amerika pro nás byla kontinentem cestovatelsky téměř nedotčeným, a tak padla volba právě sem. Machu Picchu, jezero Titicaca, Andy, solné pláně a cesta smrti v Bolívii či dokonce Patagonie? Co všechno by se dalo vecpat do čtrnácti dnů? Nakonec jsme se po zralé úvaze rozhodli strávit celou dobu v Peru a místní památky, přírodu a kulturu si náležitě užít.
V polovině října jsme tak vyráželi z Prahy přes Amsterodam v cestovatelské trojici Pepa, Vojta a já. V té době jsem měl již za sebou hojné nepříjemnosti spojené s amsterdamským letištěm Schiphol, kde byla v covidovém období propuštěna valná většina pozemního personálu, který zde citelně chyběl a dost možná ještě chybí. Ze včasného doručení zavazadla se zde stala nostalgická vzpomínka, a nikoliv samozřejmost zaplacené služby. Čekat pak několik dní v Limě na doručení ztracených zavazadel se nám opravdu nechtělo. Měli jsme už i letenky na další přesun z Limy do Cuzca, a proto jsme se rozhodli k radikálnímu kroku. Pojedeme pouze s příručním zavazadlem!
Cesta z Prahy do Amsterdamu byla pouhou hodinovou formalitou, a byla by i příjemná, nebýt nerudného důchodce sedícího za mnou, který svým vyrušováním, stížnostmi, mlácením do mého sedadla a vzhledem nápadně připomínal dědu Simpsona z kresleného seriálu. Čtyřhodinové čekání v Amsterdamu jsme vyplnili občerstvením, zevlením a ve Vojtovo případě spánkem, který ukončila až nedobrovolná konzumace anýzových bonbónů. Následná dvanáctihodinová cesta s KLM do Limy utekla poměrně rychle a dostalo se mi té pocty, že vedle mne nikdo neseděl. Já i mé skoro dva metry jsme tak mohli využít komfortu dvou sedadel. Lima byla tu a začalo nám nové dobrodružství.
Vítejme v Limě
V Limě jsme měli v plánu strávit první dvě noci, než se přesuneme do atraktivnějšího a daleko výše položeného Cusca. Lima leží na pobřeží Tichého oceánu a z historického pohledu se jedná o město poměrně nové, založené španělskými dobyvateli v 16. století na sídelním místě původních indiánských kmenů. Již v letadle se nám přes monitor v sedačce dostávalo zpráv, že Lima je městem kontrastů. Té samé zprávy se nám ale dostalo i k Amsterdamu. Ono ostatně, které město není plné kontrastů? Obzvláště v latinské Americe, kde slumy či favely jsou nedílnou součástí a problémem téměř každého města. I v Limě samozřejmě slumy existují a obecně je doporučováno držet se od nich raději dál.
Lima nedrží status toho nejbezpečnějšího města na světě, ale jsou zde čtvrti, ve kterých se můžete bez obav pohybovat. Jednou z nich je i čtvrť Miraflores, kde jsme si zamluvili ubytování. Bylo již pozdě odpoledne po největší dopravní špičce, když jsme vylezli z letiště. Náš řidič, kterého jsme si domluvili přes hotel znal limské uličky a zkratky poměrně slušně. My se tak dostali na místo za necelou hodinu riskantní jízdy. Ne, že by řidič nějak zásadně riskoval nehodu, ale téměř každá cesta autem po Limě se dá označit za riskantní vzhledem k návykům místních řidičů.
Po loňské zkušenosti s řízením auta v Gruzii jsem si myslel, že nic horšího mě na silnici potkat nemůže. Tedy až do teď, kdy se na scéně silničního provozu objevili peruánští řidiči. Peruánští řidiči vám totiž dokážou jednoznačně vyvrátit zažité pravdy, mýty a pravidla silničního provozu, a do určité miry i fyzikální zákony. Jestli jste si doposud mysleli, že do jednoho silničního pruhu se vejde jen jedno auto, tak Peruánci dokázali, že se do něho vejdou souběžně hned tři. Ohledně samotných pravidel, tak zde jsem vypozoroval fakt, že značky a do určité míry i semafory mají pouze informativní nebo doporučující charakter.
Peruánské dobrodružství začalo
Naše ubytování byla solidní tříhvězda, poměrně dobře orientovaná uprostřed čtvrti. První cesta z hotelu nevedla jinam než na večeři a na pivo. Jediným limitujícím faktorem na naší straně byla znalost španělštiny, která se v Peru poměrně hodí, jelikož anglicky zde umí maximálně hotelový personál na recepci. Úplně marní jsme ale zase nebyli, naši znalost bych přirovnal k italskému představování ve známé scéně z filmu Hanební parchanti. Peruánci mají kromě morčat rádi i kuřata, proto jsou restaurace s těmito grilovanými pochoutkami poměrně časté, a do jedné z nich jsme zavítali i my.
Na druhý den nás Lima uvítala svojí, jak jsme se mohli dočíst tradiční šedou oblohou a my chtěli zvládnout většinu toho, co nabízí. Ačkoliv toho vlastně není až tak moc. Vyrazili jsme časně ráno k nedaleké hliněné pyramidě, pozůstatku původní limské civilizace zvané Huaca Pucllana. Po vzoru japonských turistů jsme každou ulici, potažmo dům cestou pečlivě fotili a natáčeli, ačkoliv na nich bylo pramálo zajímavého. U brány k pyramidě se již řadil školní zájezd, a kromě něho i pár turistických jednotlivců.
Nic tak nenasvědčovalo turistickému návalu, avšak u pokladny jsme se dozvěděli nemilou věc: „Máte průvodce a rezervaci?“ „Ne?“ „Dneska jsme už plně zarezervováni. Dovnitř můžete jenom s průvodcem.“ Nic takového jsme samozřejmě neměli, proto jsme se už chtěli otočit a jít pryč, když v tom se paní u pokladny znovu ozvala: „Můžete se připojit k anglicky mluvící skupině za hodinu.“ Rozhodli jsme se tedy počkat a hodinu strávit nad kávou a místním produktem, Inca kolou v nedaleké kavárně. Inca kola byla náramná věc. Již její svítivě žlutá barva odrazovala od požití, ale nedbaje této výstrahy jsem ochutnal, aby se mi dostalo intenzivní chuti žvýkačky Pedro s několika násobně zvýšeným obsahem cukru. Nikdy více jsem pak už tento produkt nepozřel maje na paměti jeho odpornou chuť.
Pyramida v Limě
Skupinka napočítala nakonec asi deset lidí, než jsme vyrazili na okruh. Velmi se k nám družila čínsko-americká cestovatelka ve středních letech, které nás neustále prosila o fotku. Ve finále musela nasbírat kolekci osobních portrétu s každou cihlou na pyramidě, ale jinak byla docela milá. Samotná pyramida byla přehlídkou hromad cihel, které původní civilizace každých deset let přestavovala. Dokonce přestavba probíhala i v naší přítomnosti, kdy dva místní dělníci nosili na stavbu cihly čerstvé a odnášeli či kradli cihly staré. Cihly se totiž daly i koupit v místním suvenýr shopu.
Asi nejzajímavější částí pak byly nalezené mumie ve fetální poloze a poněkud bizarní sochy či figuríny představující původní obyvatele při jejich běžných činnostech. Nakonec prohlídky jsme si mohli spravit dojem pozorováním alpak, lam a morčat, které prý původní civilizace chovala a pěstovala. Rozloučili jsme se tak s pyramidou a přesunuli se Uberem do centra města. Obloha počala měnit odstíny šedé v blankytnou modř a nás čekalo dobrodružství v centru, kde se tou dobou konalo asi deset tradičních většinou protivládních demonstrací.
Pokračování – Co se dá zažít v Limě?
BEZPEČNOST NA CESTÁCH PRO SÓLO CESTOVATELE
