Čekal jsem, že nám cesta autobusem do Isfahánu zabere zhruba osm hodin, a že se tedy krásně vyspíme. To jsem ale ještě netušil, jak moc se opět mýlím. Autobus měl pouze dvacet sedadel, takže místa bylo jako ve student agency, kdyby před vámi a za vámi nebylo sedadlo. Sedadla byla více než pohodlná, ale hlavně šla sklopit skoro celá a dalo se tak na nich v pohodě spát. Autobus se zaplnil jen z půlky a nakonec se rozjel do tmy.

Řidič pustil televizi, kde dávali úžasný a dech beroucí íránský film. Byl to klasický souboj dobrého, ale netrpělivého mladíka se zlem, kterému pomohl místní imám, aby svou vírou a trpělivostí nepřítele, který měl sugestivně kolem sebe americké vlajky či jiné ryze americké předměty, přemohl a získal milovanou dívku. Tu nakonec asi i políbil, ale to nevím jistě, protože v ten okamžik zakryl obě hlavy černý čtverec cenzury.

Po filmu nám řidičův pomocník, patrně palubní steward nebo spíše známý, který se chtěl zadarmo svést, rozdal balíčky se svačinou. Balíček tvořilo pitíčko s brčkem, banán a několik druhů neuvěřitelně přeslazených sušenek. Tak jsem se místo jídla raději odhodlal ke spánku a sklopil si sedadlo. Autobus si to zrovna uháněl nocí po poušti nekonečnou dálnicí. Venku nebylo vidět jediného světýlka a netrvalo  dlouho a v sedadle jsem usnul.

Dorazili jsme do Isfahánu!

Světla a bubnující kapky venkovního prudkého lijáku mě vytrhly z příjemného spánku. Nejenom ony, ale i hulákání řidičova pomocníka. Byli jsme v Isfahánu. Podíval jsme se na hodinky, párkrát jsem zamrkal, ale ručičky se nepohnuly. Bylo teprve půl čtvrté ráno. Autobus, tak dorazil do Isfahánu o dvě a půl hodiny dříve než jsem předpokládal. Nedalo se nic dělat museli jsme teplo autobusu opustit a vyskočit ven do deště. Pár rychlými kroky jsem popadl krosnu ze zavazadlového prostoru a utíkali jsme se schovat a zorientovat pod stříšku nedaleké zastávky.

Měli jsme domluvený couchsurfing u rodiny slečny jménem Parastou. S Parastou jsme byli domluveni, že se sejdeme u nich doma a dáme si společnou snídani a poprvé tak naplno pocítíme onu opěvovanou íránskou pohostinnost. Sraz byl ale domluvený až po šesté hodině a teď bylo teprve půl čtvrté. My stáli na isfáhánském autobusáku a venku tekly provazy vody. Co se dalo dělat? Museli jsme tedy na autobusovém nádraží počkat.

Nejprve jsme si mysleli, že se posadíme v příjezdové hale. Ta byla ale našlapaná k prasknutí dělníky z Afgánistánu, kteří čekali na první ranní spoj na své pracoviště. Vrátili jsme se proto ven, kde stál pouliční prodavač čaje se svým mobilním stánkem. Čaj přišel docela vhod, ale co rozhodně vhod nepřišlo, byla ranní potřeba. Chtě nechtě jsem se vrátil do příjezdové haly a hledal nádražní WC. Nebylo těžké ho najít, zástupy lidí ven a dovnitř se nedaly přehlédnout. Zařadil jsem se tedy do fronty mezi ostatní čekající.

Život na isfahánském autobusáku

Myslím, že moje přítomnost ve frontě budila rozruch, muži se na mne neustále otáčeli a zírali. Fronta ubíhala relativně rychle a já se za chvilku ocitl uvnitř. Byly zde dvě místnosti, jedna z nich byla umývárna, která by ze všeho nejvíce potřebovala umýt a druhá místnost byla plná kabinek. V umývárně bylo docela živo, muži si tam v umyvadlech myli své nohy a krky. Já vešel do místnosti s kabinkami. Čekalo se opět v menší frontě, všechny kabinky byly obsazené, takže dle místní zvyklosti bylo nutné si nějakou vybrat, postavit se před ní a čekat.

Všudypřítomný nelidský zápach byl v tu chvíli vlastně výhodou, protože nikdo se kvůli němu v prostorách nezdržoval déle, než by skutečně musel. A pak se to stalo, má dvířka se otevřela. Malý fousatý Afgánec nevěřil svým očím, když jsme se u vchodu do kabinky míjeli. Co se dělo dál asi nemá smysl popisovat. Když jsem vyházel z kabinky ven, opět jsem střetl mnoho nechápavých pohledů kolem. Původně jsem si chtěl i vyčistit zuby a opláchnout obličej, ale při pohledu na umývárnu jsem prozatím zůstal jen u rukou.

V příjezdové hale se mezitím uvolnilo pár sedadel, a tak jsme je s Lukášem promptně obsadili. Čekali jsme až odbije šestá hodina ranní a my budeme moci zavolat taxi a vyrazit k Parastou. Sedadla byla velice nepohodlná a zároveň malá, takže se na nich nedalo ani spát. V takový okamžik člověk počítá každou minutu. Bylo po páté hodině a já to už nevydržel, napsal jsme Parastou smsku, jestli je už vzhůru a může nám poslat adresu.

Cesta k Parastou domů

Stalo se něco, co jsem úplně nezamýšlel, ale moje sms Parastou vzbudila. Ona ze slušnosti odepsala, že se už můžeme zastavit a ještě vzkázala, že až si najdeme taxi, tak že máme dát telefon taxikáři a ona mu dá instrukce, jak se k nim domu dostat. Na druhou stranu jsem byl docela rád, že už nemusíme trčet na nádraží. Taxi jsme našli hned, řidič neuměl ani slovo anglicky. Tak jsem musel vytočit notně rozespalou Parastou. Pak ji chudáka vytočil i taxikář, když mu musela vysvětlovat cestu na čtyřikrát.

Vždy, když se vyskytla nějaká křižovatka, tak taxikář nevěděl kudy. Díkybohu byly na cestě křižovatky jenom tři, než jsme šťastně dorazili. Parastou už čekala venku, když jsme přijížděli k jejímu domu. Po vřelém přijetí nás ihned poslala spát do jakési místnosti bez oken v podzemí jejich domu. Údajně do pokoje jejího bratra. S tím, že se uvidíme, až se trochu prospíme, tak kolem desáté hodiny. Ačkoliv teď s odstupem času mi to zní docela divně, možná až hororově. Přijeli jsme do Íránu k neznámému člověku domů, ten nás po minutě známosti poslal spát do místnosti bez oken. Tenkrát mi to tak nepřišlo a bez ptaní jsme se v místnosti uvelebili a na lusknutí prsty usnuli.

Probuzení v isfahánském domě

V deset hodin začal do absolutní tmy zvonit můj budík na mobilu. Vstávat se mi nechtělo, ale byli jsme domluveni a pravděpodobně nás čekalo setkání se zbytkem rodiny. Opatrně jsem otevřel dveře, chvíli jsme si musel zvykat na prudké světlo, které dopadalo do chodby skrze okno nad vchodovými dveřmi. Nikde nikdo a tak jsme vystoupali schody do prvního patra, které vedly k masivním bílým dveřím. Zaťukal jsem na dveře a z místnosti se ozvalo, „Come in“. Vstoupili jsme dovnitř. Byla to obrovská místnost, která v sobě pojila kuchyň a obývací pokoj. V kuchyňské části za stolem seděla Parastou s bratrem a matkou.

Ihned se všichni zvedli a začali se s námi vítat a ptát se, co si dáme k snídani. Dali jsme si klasický íránský chleba a čaj. Chleba pak tvořil skvělou dvojici s marmeládou z granátových jablek. Bratr se jmenoval Parsa a ještě měli mladší sestru Parinazdi, ale ta byla ve škole. Matka se nám nepředstavila jménem, tak jí zůstalo pojmenování matka. Snídani jsme celou prokonverzovali. Všichni se zdáli býti hrozně milí a evidentně potěšeni, že spíme zrovna u nich. Po snídani jsme se společně s Parastou vydali na prohlídku města a hlavně náměstí Nakš-e džahán v centru města. Parsa byl skleslý, že s námi nemohl, musel se učit na zkoušky.

Pokračování – Isfahánská pohostinnost a Švindl

Předchozí díl – Nemravnosti na teheránské ulici