Pravoslavná mše byla krásná, ale dlouhá. Myslím, že jsme se spirituálně naplnili už po deseti minutách opakovaného příchodu a odchodu popa a jeho družiny. Vytratili jsme se proto ven a vydali se mlhou zpět k našemu autu. Mlhou jsme ale nešli sami, přidala se k nám smečka toulavých psů, kteří na sebe bez přestání doráželi, štěkali a vrčeli. O tom, že tito psi nebyli psy toulavými odjakživa, svědčilo utržené vodítko, které za sebou vláčel ten největší z nich. O to větší z nich šel strach, jelikož to nebyli to žádní „gaučáci“. Také jsem doufal, že ta nahnědlá rudá barva na jejich srsti je jen bláto a nikoliv krev.

Smečka nás následovala až k autu, aby nás doprovodila a dostala za to něco na zub. Vojta se proto s nimi podělil o půlku svého místního salámu typu junior a smečka nás nechala odjet. Naše další cesta mířila do města Gori. Nejvýznamnější událostí tohoto městečka byla skutečnost, že se zde roku 1878 na rodil sovětský komunistický revolucionář a diktátor Josif Vissarionovič Džugašvili, známý jako Stalin. Cesta do Gori byla ta samá, jíž jsme do Kazbegi přijeli a tudíž nám už známá.

Už jsme si mysleli, že na gruzínských cestách a silnicích nás nemůže nic překvapit. O tom, jak vzdáleni této skutečnosti jsme nás místní řidiči přesvědčovali každou chvíli, když jsme se ploužili dolů za nákladními auty klikatými serpentýnami gruzínských hor. Nákladní auta jela samozřejmě pomalu a předjíždět je bylo v daných podmínkách zcela nemožné, protože viditelnost do zatáčky v protisměru byla zkrátka nula. Tedy pokud jste nebyli Gruzínci. Gruzínci byli zřejmě vybaveni šestým smyslem a předjížděli nás i náklaďáky za všech okolností, a to ještě s udiveným výrazem, proč ten náklaďák taky nepředjedeme.

Zastávka ve Stalinovo Gori

Když se na začátku devadesátých let zhroutil komunismus a rozpadl se Sovětský svaz, tak lidé po celé Gruzii s nadšením strhávali sochy Lenina a Stalina. Avšak nebylo tomu tak v Gori, kde si svého nejvýznamnějšího rodáka váží doposud a každoročně si ho připomínají na akcích uspořádaných k příležitosti výročí jeho narození či úmrtí. Dalším důkazem tohoto tvrzení je místní Stalinovo muzeum, které bývá povětšinou jediným důvodem návštěvy jinak ne moc zajímavého města.

Nebylo tomu jinak i v našem případě. Muzeum se nacházelo zhruba v centru města ležícího jak jinak než na Stalinovo třídě, takže jej nebylo těžké najít. Už venku před muzeem nás místní prodejkyně přesvědčila o stále živém kultu osobnosti, a to výběrem předmětů, které prodávala. Vše od Stalinovo bust, odznaků, samolepek, nášivek, mincí, vlaječek, magnetů, figurek až po hrnečky s jeho podobiznou. Podobně bizarní sortiment nabízela i dvojice značně obtloustlých Gruzínek sedících za pokladou vstupu do muzea.

Samotné prostory a exponáty muzea žádnou velkou zábavu nenabízely, tedy pokud člověk nebyl zarytým stalinistou. Expozice mapovala všechny části jeho života, mnohé pak byly ztvárněné malbou různé kvality. Myslím, že tím nejzajímavějším a patrně jediným exponátem, který Stalin skutečně vlastnil se stal jeho kufr. Asi proto jsme celé muzeum prošli za deset minut. O temné stránce Stalinovi osobnosti nebylo v hlavní části muzea ani zmínka. Té byla věnována celá jedna místnost v suterénu, která kdysi sloužila jako úklidová komora a nalezl jsem ji jen čirou náhodou, když jsem hledal záchod.

Stalinův dům a vagón

Ty nejlepší exponáty se nacházely mimo hlavní budovu muzea, a to konkrétně venku, kde byl zakonzervován jeho rodný dům o jedné místnosti, ale zato s terasou. Tím druhým nejlepším exponátem byl pak jeho osobní vagón, kterým dorazil na konferenci na Jaltě a v Teheránu. Stalin se bál létání, a proto preferoval cestování vlakem. Jeho vagón byl pak náležitě vybaven a obalen pancířem. Prošli jsme vagón s rusky mluvící průvodkyní, u které jsem dle věku hádal, že Stalina znala ještě jako malého Pepíčka.

Prošli jsme tak kupé osobních strážců, koupelnu, rádio místnost, ložnici a konferenční místnost s velkým stolem. Zpozoroval jsem, že jsou na něm fleky podobné barvy jako na sobě měla smečka psů, která nás ráno pronásledovala. Neváhal jsem. Ukazujíc na skvrnu otázal jsem se průvodkyně: „Krov?“ Načež se průvodkyně otočila a vystoupila rychle z vagónu ven. Asi neslyšela, a tak jsme ji následovali k Stalinovu domu.

Paní se znovu vášnivě pustila do výkladu. Nevadilo jí, že ji toho moc nerozumíme a nám vlastně taky ne. Jen Vojta, který se snažil něco pochytit a aby utvrdil průvodkyni v naší pozornosti, tak náhodně opakoval slova jako: „Aha, jo, hm, ahá.“ Návštěva muzea by nebyla kompletní bez nákupu suvenýrů, i když v tomto případě značně monotématických. Odcházel jsem tak s magnetkou na lednici, na které se Stalin usmíval ještě jako mladý hoch.

Strašidelná Čiatura

Naše další cesta vedla do města, které pyšní jedním z největších nalezišť manganu na světě a jehož těžbě bylo zcela uzpůsobeno. Město se nachází v údolí řeky Kvirily a je z obou stran ohraničeno skalisky. V padesátých letech minulého století zažívalo město největší vzestup a hornickou slávu. Proto aby se horníkům usnadnil život a doprava na pracoviště, tak zde byla zbudována rozlehlá síť lanovek. Mnohé z nich stále slouží svému účelu i dnes a mnohé z nich se bez přestání používají od jejich uvedení do provozu.

Už náš samotný příjezd do města měl příchuť černobylské katastrofy. Ne, že by na nás čekala zvýšená radiace, ale spíš pohled na její důsledky. Předměstí totiž značně připomínalo ukrajinské město Pripjať vylidněné právě z důvodu radiace. Opuštěné panelové domy, liduprázdné ulice, lanovky, které nikdy nedojely do svého cíle a zůstaly viset na půli cesty, prázdné a rozpadající se hornické komplexy s jejich administrativními budovami a ke všemu se začínalo stmívat.

Město od své největší slávy pozbylo více než dvě třetiny obyvatel, když po vyhlášení nezávislosti země začalo hornictví velice rychle upadat. Projeli jsme autem až do centra města, kde jsme chtěli nalézt nějakou lanovku, která je ještě funkční. Zaparkovali jsme naši Toyotu u řeky, vystoupili ven a zcela zkoprněli při pohledu na řeku. Voda tu nepřipomínala vodu, ale valící se černou tuž. Tento fakt dodával už tak pochmurné atmosféře města ještě temnější odstín.

Na lanovku jsme štěstí neměli, proto jsme se přesunuli zpět k opuštěným dolům, abychom nafotili nějaké zajímavé fotky. Zastavili jsme hned u prvního, co vypadal opuštěně a bez váhání vstoupili do jeho areálu. Jenže není všechno opuštěné, co se opuštěné zdá a v Gruzii to platí trojnásob. Po pár krocích jsme se leknutím otočili. Značně opilí hlídač plnil svou povinnost. Jeho gruzínština už pozbyla následkem alkoholového opojení srozumitelnosti. Vypustil ze sebe jen dva skřeky, které i tak na nás platili a raději jsme se zdekovali do auta. Byla už tma a před námi cesta do Kutaisi.

Pokračování – Gruzínské Cchaltubo, ráj urbexu

Předchozí díl – Cesta k hoře Kazbek