Srpen není zrovna tím nejlepším měsícem k návštěvě Biškeku. Teploty dosahující horních třicítek totiž k procházkám po městě moc nelákají. Nabízela se i otázka, zda Biškek za návštěvu vůbec stojí. Město je to poměrně nové, založené teprve na konci devatenáctého století jako ruská pevnost pod názvem Pišpek. Po sovětské revoluci se město přejmenovalo na počest svého rodáka a rudého revolucionáře Michaila Frunzeho na prozaické Frunze, a ani tento název na dlouho nepřesvědčil, a tak se po pádu Sovětského svazu kyrgyzský parlament rozhodl pro název Biškek, který platil i v době naší návštěvy.
Nabízelo se i určité srovnání s Almaty, města toho měla mnoho společného, především co se týče panelové výstavby a její následné údržby. Co ale bylo v Biškeku mnohokrát horší, tak to byla doprava po městě. Od rána do večera ulice přetékaly automobily nejrůznějšího ražení. Obrovské rozdíly ve skladbě vozového parku nápadně připomínaly slavný biškekský teplotní rekord, který město drží a týká se největšího rozdílu mezi letními a zimními teplotami ve hlavním městě, jenž činí 76ºC.
Hlavním problémem v dopravě bylo kromě počtu aut chování řidičů, tedy jejich nepředvídatelnost a dost časté nerespektování základních pravidel. V čem byl ale Kyrgyzstán rozhodně dál než my, byly semafory. Všechny měly odpočet času trvání zelené či červené a pohybujícího se chodce v případě zelené. Jinak toho Biškek neměl moc co nabídnout a za jedno odpoledne se dalo hravě zvládnout vše významné a důležité. My však měli dva dny, než jsme si mohli vyzvednout naše auto.
Biškekské náměstí
Po ubytování v hotelu, kde byl na místní poměry nezvyklý prvek a to anglicky hovořící recepční, jsme vyrazili na prohlídku města. Na hlavní třídu to nebylo daleko, a tak jsme šli pěšky. Všudypřítomná panelka nás doprovázela celou cestu městem, kdy technický stav domů a jejich výzdoba vypovídaly o rozmanitosti a značném kutilství místních. Došli jsme líným krokem ve stínu mezipanelákové aleje až na hlavní náměstí zvané Ala-Too.
Náměstí bylo postaveno k šedesátému výročí založení Sověstkého svazu v roce 1984. V době jeho založení byla do jeho středu umístěna socha Lenina, která byla po získání nezávislosti země v roce 1991, odsunuta v roce 2003, aby se slunila v prostoru jiného a menšího náměstí. Na její místo byla pak postavena socha hrdiny eposu Manas, která zde stojí doteď. Monumentalismus sovětského stavitelství představovala obrovská a dost nevyužitá rozloha náměstí.
Jeho obrovské rozlohy bylo využito pouze při několika protivládních protestech, my zde však narazili jen na jednotlivé turisty či rodinu na procházce. Holčička od této rodiny ke mě přišla a anglicky se otázala, jak se jmenuji. „Honza, a jak ty?“ Holčička více se stydíc, než nevědíc, co má odpovědět se utekla schovat za maminku či sestru. Tady moje rozlišovací schopnost končila. Její maminka či sestra mi následně vysvětlila, že se takto holčička učí anglicky. Což nakonec docela vysvětlovalo kyrgyzskou „pokročilost“ v jazykovědě a naše trable se občas domluvit i rusky.
Změna plánů
Večer jsme usedli v místní restauraci ke kazašskému pivu Arpa a přemýšleli nad tím, co budeme dělat další den v Biškeku, když jsme již skoro vše důležité ve městě prošli. Napadlo nás napsat do autopůjčovny, zdali bychom si nemohli vyzvednout automobil o den dříve. K našemu zklamání jsme však obdrželi zprávu, že to možné není, jelikož se na automobilu provádí údržba, aby bylo plně připraveno na naší jízdu po Kyrgyzstánu. Jakou údržbu prováděli jsme nikdy nezjistili, ale ať už byla jakákoliv, tak nejspíš žádná nebyla, jelikož naše první cesta s autem vedla do servisu.
Další den ráno jsme nijak nespěchali se vstáváním, protože jsme měli na pořadu dne pouze dvě věci, a to nákup místní sim karty s datovým balíčkem a návštěvu bazaru Osh. Ještě předtím jsme se ale zastavili v kavárně na snídani a u jídla probírali nejstrašidelnější scénáře, jaké mohou nastat na naší cestě půjčeným autem. Naším cílem bylo totiž projet celý Kyrgyzstán a auto vrátit až v Uzbekistánu, do kterého se dalo dostat pouze oklikou přes Kazachstán. Zejména jsme se strašili hraničními přechody, úplatky, nekonečnou cestou pouští a časem stráveným čekáním. Ten nás trápil asi nejvíce.
Nakonec mne napadla spásná myšlenka: „Auto vrátíme už tady v Biškeku a do Uzbekistánu doletíme a tím ušetříme dva dny!“ K našemu štěstí existovalo přímé spojení Biškek – Taškent společností Uzbekistan Airways. Letenka byla za cenu, kterou by nás stála cesta autem do Uzbekistánu, takže bylo rozhodnuto, poletíme. A tak jsme s jistým pocitem odlehčení vyrazili k známému místnímu trhu, nazvaného podle slavného města na západě, města Osh.
Bazar Osh
Tržiště nápadně připomínalo stánkový prodej na tržnicích českých měst v devadesátých letech a do určité míry i holešovickou tržnici současnosti. Avšak s tím rozdílem, že se zde daly pořídit tradiční kyrgyzské čepice zvané kalpak a nomádské oblečení za skvělé ceny, kterým nešlo odolat a nekoupit si je. Mimo kalpaku mě zde už nic ale neoslovilo a trh jsme proto opustili, tak rychle, jak jsme sem přišli. Na pořadu dne následovala koupě sim karty od lokálního operátora. Tu jsme ukořistili v obchodním domě na hlavní třídě a musí se nechat, že byl vizáží i obsahem západního stylu.
Co už ale tak slavné nebylo, to byla domluva s obsluhou obchodu onoho operátora. Chtěli jsme předplacenou kartu s větším množstvím dat, kdybychom se náhodou s autem ztratili, abychom našli cestu zpět pomocí navigace. Já mluvil na obsluhu rusky, děvčata z obsluhy opakovala tři slova anglicky, ale k výsledku to nevedlo. Slovem mluvil rusky rozumějte, pokoušel jsem se mluvit česky s ruským přízvukem. Vše dobře dopadlo díky letákům, které byly v obchodě na stole a my tak dostali svoji kyrgyzskou sim kartu s předplacenými 30 GB dat za neuvěřitelných cca sto korun.
Jedeme pro Ladu
Druhý den ráno nastal náš velký okamžik, šli jsme si pro naši Ladu Nivu. Byli jsme domluveni s autopůjčovnou, že se pro náš vůz zastavíme už kolem deváté ranní hodiny, poněvadž jsme toho měli na plánu mnoho a chtěli jsme se dostat až na jih k čínským hranicím. Když jsme se odhlašovali z hotelu, tak jsem se otázal obsluhy, zda již dorazil náš objednaný taxík. Byl to ten samý recepční, u kterého jsme auto objednávali minulý večer. Teď ale na nás překvapeně koukal jako puk na novou hokejku.
Následně dodal, že auto objedná, a že tu bude do pěti minut. Auto opravdu za dvacet minut dorazilo, jenže zmatený recepční nám omylem objednal transport na letiště. Naštěstí si Pepa tohoto menšího detailu všiml, když už jsme urazili pár kilometrů zcela opačným směrem, než byla půjčovna. Taxikář však neznal do půjčovny cestu, a proto jsme ho museli navigovat mobilem přes Google mapy. S trochou ranní smůly jsme k půjčovně dorazili asi ve třičtvrtě na deset.
Před vchodem do půjčovny s poetickým názvem iron horse nomads (Nomádi na železném koni) se skvěla jedna bílá Lada Niva. My v mylném opojení zvědavosti a přesvědčení, že tento vůz je pro nás, jsme začali auto obcházet, netrpělivě nahlížet dovnitř, klepat na kapotu a poměřovat, zda se dovnitř vůbec vejdeme. Ačkoliv se to nezdá, ale Lada Niva moc prostoru nenabízí. Mě nejvíce zajímala řadící páka, respektive páky, které byly v autě hned tři a ta největší z nich připomínala tu, kterou hladí řidiči autobusu.
Nomádi na železném koni
Pohodily jsme krosny a další vybavení před půjčovnou a vešli dovnitř do malé administrativní místnosti. Před námi byl zrovna odbavován jistý francouzký pár zralého věku, který si půjčoval o poznání větší stroj než my a to Range Rover. Mezitím dorazili další cestovatelé pro svá zamluvená auta, takže v malé místnosti vznikl poněkud přetlak. Jakmile jsme přišli na řadu, abychom vyřešili potřebné dokumenty a složili nezbytné peníze, tak jsme se dozvěděli nečekanou novinku. Lada venku nebyla pro nás, ale pro vousatého Němce za námi. Naše byla teprve na cestě z údržby a měla dorazit během dvaceti minut.
Z dvaceti minut se nečekaně stalo čtyřicet pět. Mezitím jsme se dali do řeči s oním vousatým Němcem, který se stal prozatimním majitelem bílé Lady. Vousáč se chystal na několikatýdenní cestu zcela sám, kdy chtěl projet celý Kyrgyzstán. Dle jeho předlouhých a věru dlouho neholených vousů jsem odhadoval, že se z podobné, akorát od dost delší cesty právě vrátil. Po chvíli přišel i majitel půjčovny a začal ukazovat, kde je v autě co, a jak se auto ovládá, což rozhodně zajímalo i nás. Kdyžpak všichni odjeli, zůstali jsme před půjčovnou jen my bez auta.
Naše kráska ale přeci jen nakonec dorazila. Auto jsme ihned předbrali a naložili do něj všechna zavazadla. Pak jsme si položili otázku, zda by nebylo moudré všechno vyzkoušet předtím než odjedeme. Moudré to vskutku bylo, protože nefungovali stěrače a co bylo horší, nešla otevřít kapota, kde byla umístěná rezerva. Takže jsme opět zavolali majitele půjčovny a naše první cesta zapůjčeným autem nevedla jinam než do zmiňovaného servisu. Dodnes je mi záhadou jakou údržbu na autě prováděli, že jsme ho nemohli dostat o den dříve.
Ačkoliv majitel říkal, že servis je velice blízko, tak jsem se pro jistotu po deseti kilometrech zeptal, zda se nachází v Biškeku. „Jasně, už tam skoro jsme, je to zarohem,“ tvrdil majitel. Měl pravdu, jen neřekl za jakým rohem, a tak jsme tam po dalších pěti kilometrech dorazili. Servis připomínal spíše vrakoviště ve stodole, ale o schopnostech místních fachmanů jsem nepochyboval. Náš fachman byl typický kyrgyzský Rus, hubený, postarší a neuvěřitelně špinavý muž v montérkách a samozřejmě s věčně hořící cigaretou v kouktu svých úst. Asi tak necelou hodinku se autem probral, až vše opravil a my mohli konečně s dvouhodinovým zpožděním vyrazit na naší cestu. Dobrodružství právě začalo.
Pokračování – Slavná kyrgyzská věž Burana a burani
Předchozí díl – Z Almaty do Biškeku