Už ani nevím, jestli nám vrátný zkontroloval vstupenky nebo „zevlil“ někde kolem. Prošli jsme rychle v ohromném očekávání toho, co se před námi za pár okamžiků objeví. Bůh počasí nemohl být ten den více milosrdnější. Celý předchozí týden jsem totiž dennodenně sledoval počasí a s obavami pozoroval na displayi svého mobilu dešťový mrak, který byl na náš Machu Picchu den předpovídán. Vše dopadlo jinak. Bylo krásně. Akvamarínová obloha s jasně bílými mraky, příjemný vánek a komfortních osmnáct stupňů říkaly: „Dneska si to sakra užijte!“

Prošli jsem první kamennou branou, obešli překážející obtloustlé turisty a po pár metrech to bylo tu. Terasovitá políčka a ruiny staveb, tak jak jsme je předtím viděli v televizi. I když později byly samozřejmě lepší příležitosti na focení, nevydrželi jsme to, a začali zuřivě fotit a to z pořádné dálky. Trasa prohlídky měla předem daný směr a v podstatě jsme následovali šipky, které byly našimi průvodci. Pohledy a výhledy, které se nám nabízely, vydávaly každý za samostatné umělecké dílo nebo minimálně námět na obraz či pohled.

Protože turisté byli pouštěni po skupinkách v určeném čase, tak Machu Picchu rozhodně nepřipomínalo perverzní lidské mraveniště a dávalo prostor k pohodlnému focení. Areál byl navíc rozdělen do několika okruhů, které se neprolínaly, a tak turisté, co prošli peklem fronty se mezi ruinami skoro ztratili. Čas od času a kámen od kamene stál poblíž místní nohsled, který dohlížel na pořádek a že nikdo neleze, tam kam nemá. Takto jsme pohodově došli, až k ceduli Huchuy Picchu.

Machu Picchu – nový div světa!

Výstup na okolní hory jako je Huchuy Picchu je další zajímavou možností. Z bezpečnostních důvodů na ni může jen dvě stě lidí za den a my patřili mezi tyto šťastlivce. Nebo hlupáky, kteří nevědí do čeho jdou. Cesta obsahuje velice prudké schody vzhůru, které byly postaveny někdy v patnáctém století. Podle jejich stavu na ně nikdo od té doby nesáhl a výstup se tak stal adrenalinovou záležitostí a noční můrou pro ty, co trpí strachem z výšek.

Ne, že bych byl oním, kdo tímto neduhem trpí, ale při pohledu do několikaset metrové propasti pode mnou, stojící na úzkých, příkrých a občas chybějících schodech jsem žádnou pohodu nepociťoval. Nejhorší okamžiky přišly, když jsme se museli navzájem vyhnout s turisty, kteří již sestupovali z hory dolů. Odměna za všechno to úsilí a strach se dostavila záhy. Výhled z hory dolů na Machu Picchu byl naprosto fenomenální. Celé Machu Picchu se nabízelo jako město Most z hradu Hněvín.

Kolem vrcholu nebylo opravdu moc místa a jeden musel dávat pozor, aby do jiného návštěvníka nestrčil a nezpůsobil mu dřívější sestup. Chvíli jsme se nahoře kochali nevídanými pohledy na hory a údolí, které jsme doposud znali jen z National Geographic, až jsme opět nabrali síly na sestup a pustili se opatrně dolů. Sestup byl o mnoho snazší než výstup, a za pár minut jsme radostně stanuli u registračního stánku či budky, abychom hlídače informovali, že jsme se vrátili zpět a nikdo po nás nemusí pátrat.

Sestupy z Machu Picchu

Dobří jazykové tvrdí, že se údajně nikdy nikdo neztratil, a tedy nikdo nikdo nezřítil dolů. Tomu lze jen těžko uvěřit. Už samotný pohled na hlídače napovídal, že u něho není něco v pořádku a v ohromném nepořádku ztratil i tužku, kterou jsme se měli podepsat. Co se týče samotných návštěvníků, tak se povětšinou chovali spořádaně, a když ne, tak tu byl přísný místní hlídač na každém rohu. Proto bylo takřka nemožné jít jinou než předurčenou trasou.

Čas zde ubýval rychle a přiblížil i konec naší prohlídky. Museli jsme myslet na cestu zpátky a na vlak, který musíme stihnout. Bylo už po poledni, a to je období, kdy většina turistů z Machu Picchu už odjela nebo se pomalu chystá. Zpět dolů do Aguas Calientes se dalo opět jet autobusem nebo sejít pěšky. Samozřejmě jsme si vybrali tu lehčí možnost a využili kyvadlový autobus. Cestou jsem přemýšlel o životě řidiče tohoto autobusu. Kolikrát za den asi musí vyjet dolu a nahoru, a jestli s počtem cest neklesá jeho bdělost a opatrnost?

Odpovědi jsme se nedopátral, což mi díky šťastnému návratu a faktu, že stihneme vlak ani zas tak nevadilo. Měli jsme asi dvě hodinky do odjezdu. Rozhodli jsme se je strávit v jedné z mnoha a mnoha restaurací, které nabízely takřka totožné jídlo jako tomu už bylo v Peru zvykem. K jídlu nám pak hrála jakási potulná kapela, která zahrála všechny čtyři songy, jenž mají kapely podobného ražení v repertoáru načež počali obcházet stoly a vybírat výdělek.

Nepovedená cesta zpět do Cuzca

Nádraží bylo nacpané k prasknutí. Některé vlaky odjížděly chvilku po sobě, některé byly zpožděné a lidé jako všude jinde netrpěliví. Když jsme nastoupili do vlaku my, měl jsem takový zvláštní pocit, že šlo všechno doposud poměrně snadno a nic se nepokazilo. Venku se počalo stmívat, vlak jel vzhledem ke stavu kolejí pomalu a já zrovinka objednával láhev vína, když vlak zastavil. Po krátké pauze se zase rozjel, ale pouze na pár sekund a pak zastavil nadobro.

Když jsme už stáli asi deset minut, lidé začali být nervózní. Naštěstí se objevila průvodčí a lámanou angličtinou vysvětlila, že vlaku před námi se rozbil motor. „Ale nemáte se čeho bát, nový už je na cestě. Do hodiny vyrážíme,“ tvrdila. Aby do hodiny dovezli a vyměnili motor mi přišlo sci-fi, tím spíše v Peru. Nijak nám to ale nevadilo, měli jsme láhev vína ještě plnou. Po hodině však láhev došla i naše trpělivost, jelikož se nic nedělo.

Průvodčí nám na to oznámila, že potřebují další hodinu nebo možná více. Byl proto čas na další láhev. Samozřejmě nebylo možné vlak za tmy a jen tak na kolejích uprostřed ničeho opravit. Čekalo se proto na lokomotivu, která by porouchanou soupravu odtáhla na vedlejší kolej. Vše se nakonec podařilo a zpoždění dosáhlo necelých tří hodin. Do Cuzca jsme dorazili až uprostřed noci plni zážitku z Machu Picchu a vína z vlaku.

Pokračování – Sbohem Cuzco a sbohem Inkové!

Předchozí díl – Do nitra říše Inků