Náš hotel jsme našli v jedné postranní ulici širšího centra Batumi. Zrovna zde probíhala výstavba několika dalších hotelů, a tak zaparkovat naší obří Toyotu na ulici nebylo zrovna jednoduché. Naštěstí měl hotel podzemní garáž a my mohli po menší intervenci na recepci zaparkovat uvnitř. Kvalita hotelu odpovídala jeho ceně a ruskému standardu. Zajímavostí pak bylo umístění modemu Wi-fi do krabice od bot na chodbě. Lahůdkovou snídani jsme měli teprve ochutnat. Nicméně naším potřebám toto ubytování plně vyhovovalo.

Po krátkém odpočinku jsme se vydali na první průzkum města. Úroveň kontrastu samotného města a krajiny, kterou jsme opustili před několika hodinami nemohla být větší. Z rozestavěné uličky jsme vystoupili přímo před místní mrakodrapy a luxusní až kýčovité hotely. Ruské kolo uprostřed mrakodrapu, které nemají snad ani v Las Vegas bylo jedním z příkladů toho kýče. Polorozpadlá auta či pojízdná vozidla s právě probíhajícím repasem několika zásadních částí, jaké byly vidět po celé zemi země se změnila na celistvé až luxusní kusy převážně ruské klientely města.

Ostatně ruština jednoznačně vládla a jiný jazyk nebyl v Batumi takřka slyšet. A ruštinou nás oslovovali i pouliční prodejci neočekávající jiné turisty než ty ze zemí bývalého Sovětského svazu. Ono se vlastně nebylo čemu divit. Kdo jiný by sem jezdil na dovolenou. Pláže východní části Černého moře nepatří k těm nejkrásnějším, a tudíž nejsou pro evropské turisty příliš atraktivní. Avšak vedla podél nich několika kilometrová promenáda, jenž jednoznačně tvořila tu nejhezčí a nejpříjemnější část města. Zde jsme se i rozhodli pro zbytek dne usadit.

Snídaně

Ráno jsme vyrazili na hotelovou snídani očekávajíc klasický nic moc bufet, na který jsme si již za těch pár dní v Gruzii zvykli. Netušil jsem, že zde bude snídaňový servis trochu jiný. Byl i s obsluhou. Před skoro švédským stolem či bufetem stál stůl, který hostům bránil, aby se k bufetu dostali, a za ním značně korpulentní hotelová matróna, která jídlo vydávala. Host byl nucen k této osobě přijít a říci co chce, a hlavně kolik toho chce. Výběr byl však bohatý asi jako moje ruská slovní zásoba snídaňových pokrmů, které bylo nutné znát, abyste něco dostal. Díkybohu za ruce a podobnost slovanských jazyků.

Když si host vyžádal větší počet koleček salámu než dvě, neobešlo se to bez káravého pohledu paní matróny. Pohled mi navodil pocit, že jsem to vzal z jejího talíře. Všechno jsem proto raději snědl, aby mne snad nepřišla zkontrolovat. Bylo jasné, že tohle už další den opakovat nebudeme. Výhodou na druhou stranu bylo to, že jsme se opravdu nepřejedli a zbylo nám dost místa na pořádný oběd.

Jelikož je Batumi kromě významného turistického centra Gruzie také přístavem, vydali jsme se po snídani právě tam, abychom spatřili plody a ryby Černého moře, jenž budou určitě k dispozici v přístavní tržnici. Jasně modrá obloha věštila horký pozdně letní den a my neměli lepší nápad než dojít přes rozpálené Batumi pěšky až do přístavu, který se nacházel na jeho okraji. Podle Google map jsme se měli na místo dostat za více než hodinu.

Uvažovali jsme samozřejmě i o taxíku, ale přeci jen jsme se chtěli s Batumi seznámit blíže, a tak jsme vyrazili po svých. Mimo historických budov a mrakodrapů v centru se zde střídala jedna panelová výstavba za druhou. Na ní bylo možné spatřit velmi četnou místní lidovou tvořivost a dovolím si tvrdit, že žádný z balkónů paneláků nebyl stejný. Pestrobarevná mozaika byla pastvou pro oči a nejednou jsme se zastavili a s úžasem pozorovali tento bizarní úkaz.

Přístav v Batumi

V přístavu zrovna vykládali nabouraná auta z Evropy, která ještě pár let možná desítek let poslouží v zemích kolem Kavkazu. Najít rybí trh bylo poměrně snadné. Uvnitř, jak to na trhu bývá, hulákala jedna prodejkyně přes druhou, a ve směs všechny nabízely tu samou kombinaci druhů ryb. Když se mne následně jedna z těchto zdatných žen ujala, aby mi nějakého toho jesetera prodala, zaklepal mi na rameno nenápadný mladík hobitího vzrůstu. „Chcete jíst ryby? Pojďte za mnou!“ řekl. Asi mu bylo jasné, že jen tak okouníme a nezpracovanou rybu si sotva koupíme.

Obešli jsme trh zadní uličkou a stanuli na ploše, kde bylo na jednotlivých molech ústících do moře namačkáno hned několik rybích restaurací, které překvapivě nejen úplně stejně vypadaly, ale i sortiment nabízely úplně stejný. Lišily se jen názvem a logem restaurace. Asi by bylo jedno do jaké z nich zalezeme, ale mladík měl zřejmě domluvenou spolupráci u jedné z nich, a tak jsme dali na jeho doporučení za to, že nám ukázal cestu. V každé restauraci bylo po jednom obsazeném stolu, takže si člověk mohl snadno vybrat, kde se usadí.

Batumi a hořké ryby

Personál sice neuměl anglicky, i když menu anglické bylo. Naštěstí mělo obrázky, takže stačilo jen ukázat. Objednali jsme si všechno, co měli na lístku, i když se nakonec ukázalo, že ne každá ryba stojí za ochutnání. Po hodině čekání nakonec dorazily dva obrovské talíře plné ryb. Avšak hlad má velké oči, a proto půlka ryb zbyla. Jednalo se o malé nahořklé rybky, kterých byla na talíři většina a jejichž chuť neměla daleko k odpornosti. Chtěl jsem je nechat na talíři, ale Vojta trval na zabalení s sebou, i když všem bylo jasné, že nikdo už to jíst nikdy nebude. Tedy kromě Vojty, který už spřádal plán, jak těmi rybami nakrmí všudypřítomné toulavé psy.

Zpátky do centra jsme už jeli taxíkem. Vojta po vystoupení využil první příležitosti, aby nakrmil místního toulavce. Leč marně, psy o jeho milodary nestáli. Vojta se ale nevzdával a krabici s rybami měl neustále u sebe a v pohotovosti. Dokonce se s ním vyvezl i na vrchol vyhlídky zvané Alphabet tower (věž abecedy). Těžko soudit, jestli výhled byl krásnější s rybami nebo bez nich, ale Batumi odtud bylo jako na dlani. Milé ryby putovaly s Vojtou samozřejmě opět dolu. Nakonec se jeden přístavní pes slitoval a jednu rybu polkl.

Pokračování – Chudým jihem Gruzie do skalního města Vardzia

Předchozí díl – Mestia, Svanetie a hory kolem