Cesta k jezeru Titicaca

Cuzco nás přivítalo do chladného a větrného brzkého rána paprsky vycházejícího slunce. Měli jsme přes hostel domluvené taxi na autobusový terminál. Obávaje se trochu jihoamerické dochvilnosti, povolali jsme taxikáře raději o něco dříve. Kupodivu dorazil ještě dříve, než měl, asi i on se obával, abychom si snad nakonec nevzali někoho jiného, a tak jsme vyrazili s mírným předstihem. Cesta na terminál trvala něco kolem půl hodinky na Peru relativně normální jízdy. Taxikář mluvil jen španělsky, a tak jsem jen mlčky pozoroval z okna probouzející se město a jeho obyvatele, kteří se chystali ke svým každodenním rutinám.

Slunce již plně rozsvěcovalo hrubé stavby z pálených cihel do sytě oranžové barvy, když jsme před terminálem zastavili. Čekalo zde několik dalších turistů, z valné většiny z jiných států Jižní Ameriky. Jaká je to výhoda umět španělsky v Jižní Americe, člověk se snadno všude domluví a pokecá s člověkem, co sedí vedle. My byli ovšem v nevýhodě, ale naštěstí uměla obsluha autobusu obstojně anglicky. Ještě před nástupem nám steward rozdal svačiny a zkontroloval jízdenky. Následně jsme se usadili do pohodlných sedadel a čekali na odjezd.

Pomalu jsme opouštěli město, když se ozval hlas z reproduktoru a před námi se zjevil postarší muž s mikrofonem. Ten na úvod pozdravil v několika jazycích, a to třeba v japonštině, čínštině a korejštině, ačkoliv v celém autobuse žádný Asiat neseděl. Poté představil itinerář cesty a začal vykládat jakousi historii jezera Titacaca. Nevím, jestli existuje nějaká škola pro průvodce v Peru, ale dost možná ano. Slyšeli jsme ji pak ještě asi třikrát od jiných průvodců. Vtip spočíval v názvu jezera a faktu, že se jezero dělí mezi Peru a Bolívii.

Cesta k jezeru Titicaca

Peru tvrdí, že 60% jezera patří jemu a 40 % Bolívii. Bolívie pak přesný opak. Takže se nakonec dohodli na fifty-fifty. Z názvu jezera má pak vyplývat, že tedy „Titi“ patří Peru a „caca“ (čti kaka) patří Bolívii. Kaka je pak zde jako v češtině výraz pro exkrement. Samozřejmě následuje výbuch smíchu. Pak už jsem si připadal jak v Účastnících zájezdu a doufal v brzký konec této estrády. Na naší trase z Cuzca do Puna jsme měli vykonat hned tři zastávky na památkách, jednu zastávku na oběd s alpakami a jednu s rychlím pohledem na hřeben hor ve výšce skoro 5500 m.

Zhruba po hodině jízdy náš autobus zastavil v místě zvaném Andahuaylillas, kde se nacházel kostel ze 16.století. Z venku nevypadal nic moc, ale uvnitř to byla pastva pro oči. Skoro celý interiér byl ze zlata či pozlacen. Samozřejmě se jednalo o ukradené zlato, které původně patřilo Inkům. Uvnitř bylo zakázáno fotit i natáčet. Chtěl jsem si tu krásu natočit, ale počet vševidoucích očí převyšoval mou schopnost filmovat nenápadně, a proto jsem byl po dvou vteřinách odhalen.

Další zastávka nás vedla do archeologického naleziště Raqchi. V inckých dobách to byl důležitý bod na cestě do Posvátného údolí. Nyní se zde nacházejí jen ruiny v podobě obvodového zdiva. Asi nejvýraznější památkou jsou zde zbytky chrámu Wiracochi s dochovanými středovými sloupy. Jinak to moc zajímavé nebylo a hodina, kterou jsme této památce nuceně nechali za to asi nestála. To jsme ale ještě netušili, že to vlastně byla ta nejlepší zastávka našeho autobusového zájezdu.

Svízel dlouhé cesty autobusem

Po cestě bylo na co koukat, obzvlášť pro člověka, který strávil celý svůj život ve městě. Krajina se měnila, rostlin ubývalo a hory rostly. Občas jsme projeli nějakou tou místní vesnicí či městečkem stojícím na okraji silnice. Asi bych nebyl schopen říct, jestli se tyto uskupení domků od sebe nějak lišily, ale řekl bych že ne. Neomítnuté domy byly zkrátka všude a dovedly nás až našemu dalšímu cíli, což byla zájezdní jídelna. Taková ta, která přivítá mnoho nasmlouvaných autobusových zájezdů za den ve stylu „hello and good bye“.

Samotné jídlo špatné nebylo a po obědě nás čekalo zpestření v podobě setkání s místními alpakami. Což je druh lamy, který se chová k produkci velmi kvalitní vlny, nikoliv k domácím a nosičským pracím. Byly celkem zvědavé a dobrovolně přišly až k nám očekávajíce snad něco k snědku. Zklamaně pak odcházely k dalším návštěvníkům restaurace. Cesta se poté nekonečně vlekla, zastavili jsme na chvíli si vyfotit pohled na masiv La Raya, kde jsme spatřili zasněžený hřeben hor tyčící se do výšky až 5500 metrů.

Poslední zastávkou bylo naše zoufalství dokonáno. Osobně mám muzea rád a velmi rád je navštěvuji, ale toto bylo opravdu hrozné. Muzeum quinoi, česky je to merlík čilský, jinak rostliny, která je v Latinské Americe využívaná jako obilovina. Avšak pravá obilovina to není. Původní obyvatelé And tuto rostlinu domestikovali už před pěti tisíci lety, avšak kolonizací byla nahrazena běžnými obilovinami. Postupně se vrací a našla si cestu i do Evropy. Expozice muzea odpovídala jeho názvu, který uspává už pouhým vyslovením a jistě pamatovala Inky jakožto mladý národ shánějící kameny na stavbu Machu Picchu.

Město Puno vás vítá

O co horší muzeum, o to větší obchod se suvenýry. Tento byl enormní, sortiment tvořily předměty, které jsme za poslední tři dny viděli asi tři sta krát, a ještě mnoho krát více uvidíme. Slunce už zapadalo, když jsme projížděli posledním větším městem na cestě, Juliacou. Oranžové paprsky loučícího se slunce rozsvítily takřka celé město, když se odrážely jak jinak než od neomítnutých cihel. Můj pocit z města byl poněkud depresivní, dlouhé jako Lovosice s neustále se opakujícím obrazem a koloritem s velmi prašnými ulicemi.

Do Puna jsme dorazili už za tmy a nechali se k hotelu dovést taxíkem. K našemu překvapení byl už zamčený, ale usměvavý recepční se po chvilce vynořil z útrob hotel a předal nám pokojové klíče. Menšího zádrhelu jsme si všimli až když jsme klíčem chtěli odemknout. Byl totiž zlomený a moc z něho už nezbývalo. Závadu jsme tak ihned reklamovali. Recepční nás pak ujistil, že je vše v pořádku, že i zbytkem klíče lze odemknout. S úlevou jsme pak vyrazili do města hledat bankomat, a hlavně odvoz na jezero.

Město Puno bylo založeno na břehu jezera Titicaca v sedmnáctém století španělskými dobyvateli za účelem evangelizace původních obyvatel. Jezero Titicaca je pak hlavní atrakcí města a důvodem jeho návštěvy, jinak by Puno nemělo moc co nabídnout. Sehnat si dopravu, respektive výlet lodí po jezeře se ukázalo, jako velice snadné díky několika cestovním agenturám v centru. Rozhodli jsme se také další noc přespat na plovoucích ostrovech národa Uros. Čekal nás velmi zajímavý den.