Asijské příběhy

Život v buddhistickém klášteře (III.)

Cítil jsem se jako uprchlý vězeň. Dost možná jsem tak i vypadal. Byl jsem přeci jen celý špinavý, a navíc v roztrhaném oblečení. Neměl jsem absolutně žádné ponětí o tom, kde se nacházím. Co bylo horší, nevěděl jsem, kde se nachází naše skupina, a to byl vzhledem k rozsáhlosti komplexu docela problém. Musel jsem je rychle najít. Mobil jsem s sebou neměl, jelikož jsme je nechávali kvůli klidu na meditaci raději na pokoji, takže jsem ani nemohl napsat či zavolat Lukášovi.

Plížil jsem se nádvořími, zahradami, svatyněmi, čekal jsem jen, kdy se do mě pustí roj hmyzu, který ze mě ucítí sladkou liči šťávu. Došel jsem až na nádvoří, kde mě čekalo milé překvapení. Umyvadlo! Neváhal jsem a tryskem jsem k němu přiskočil a začal smývat liči šťávu z rukou a obličeje. Mezitím se stal zázrak a na nádvoří se objevila i naše skupina s kýbly, hadry a košťaty. “Kde jsi byl?” otázal se Lukáš vidě mě u umyvadla.

“No, jsem se trochu ztratil.” “A co se ti stalo se zádama?” “No, nevím, někde jsem se musel zachytit.” “Na co máte ty kýble?” “Nová aktivita, práce pro klášter před obědem. Máme to tu umýt.” “Hm, super,” odvětil a šel si pro hadr. Liči mi dodalo dost energie, ale tato uklízecí aktivita se nakonec ukázala jako velice lehká práce, jelikož všude bylo už tak velmi čisto, dokonce jsem dostal obavu, abych přílišným mytím nesmyl barvu ze zdí a sloupů.

Život v buddhistickém klášteře (III.)
Mnišky jdoucí na večeři.
V jedné ze svatyní.

Život v buddhistickém klášteře

Později po obědě se mě naše ctihodná řádová zželela a donesla mi nové meditační triko, abych nebudil další pohoršení. Jak pak plynul náš další pobyt, tak následovaly další meditace, čajový obřad, diskuze s ctihodnými sestrami, meditace ve všech roztodivných polohách, hromadné modlitby, zpívání, až se náš pobyt blížil opravdu ke konci a měl být zakončen závěrečnou diskuzí. Zde jsme se mnišek mohli ptát na jednotlivé otázky, které nás zajímaly, a které se týkaly jejich života jako takového a také jejich života zde v klášteře.

Diskuzi zahájila ctihodná You De a začala vyprávět o svém životě, kdy byla velice bojácné a neprůbojné dítě a až pobytem v klášteře nabyla sebevědomí. Poté začaly padat otázky z publika. Jedna slečna se ptala na to, jak se dívají na jiná náboženství a jestli nějaká vadí. Na to ctihodná sestra odpověděla, že jim žádné určitě nevadí, a kdy by ano, tak tu přece nejsme a že důležité je, aby se každý člověk cítil šťastný s tím, v co věří.

Na to jsem navázal já vskutku pragmatickou otázkou. A to, zda mniši berou nějaký plat či z čeho žijí, když chtějí třeba jet navštívit rodinu a přátele. Na to sestra odpověděla, že mniši mají vše potřebné v klášteře a že dostávají něco jako kapesné, které činí zhruba sto padesát korun týdně. Ale že to závisí na darech od věřících. Stejně tak vybavení jako jsou mobilní telefony dostávají jako dar od věřících. Dle všeho jsou však tchajwanští věřící štědrými dárci.

V novém tričku při uklízení.
Závěrečná fotka s ctihodnou You De.
Příprava na čajový rituál.

Odchod z kláštera

Nakonec došlo na dojemné loučení, focení a předávání kontaktů. Hned jsem měl několik nových facebookových přátel z řad klášterního osazenstva. Na jednu stranu pak bylo člověku líto, že se s těmito milými lidmi musel rozloučit a že už je dost možná v životě nikdy neuvidí. Na druhou stranu tu byla vidina normálního pravidelného jídla. I když, jaké jídlo bylo na Tchaj-wanu normální. I tak jsem cestou do Kao-shiungu v autobuse přemýšlel a sumarizoval.

Musím nechat, že to byl skvělý zážitek a nikdy jsem nelitoval toho, že jsem mohl těchto pár dní v klášteře pobýt a nasát spirituální atmosféry, ale hlavně pohlédnout pod pokličku života klášterního mnicha. Bylo poledne a slunce znovu začínalo dělat den nesnesitelným, takže na korzování po Kao-shiungu nebylo ani pomyšlení. Mysl se více klonila k pohodovému posezení s krajany u plechovky studeného Taiwan Beeru. A tak se i stalo.

Večer jsme pak s Lukášem nasedli na meziměstskou autobusovou linku a vyrazili zpět směr město Čang-chua, kde jsme bydleli a žili. Už mě hlad netrápil, jelikož jsem se cpal krabicí sushi a upíjel nápoj z milovaného liči. Večer jsem pak usínal se skvělým pocitem z dobře investovaného času. Pobyt v klášteře byl proto velmi vydařenou akcí, která se mi vryla pod kůži na dlouhou dobu.

Klášter Fo Guang Shan.

Předchozí dílŽivot v buddhistickém klášteře (II.)

Od začátkuŽivot v buddhistickém klášteře (I.)

Líbilo 🙂 ? -> sdílej!

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*