Byli jsme na konci naší cesty. Před námi byly už jen poslední dvě noci v Tbilisi. Hlavní město Gruzie, které do roku 1936 neslo název Tiflis jsme objevovali již na začátku naší cesty, ale přesto zůstala místa, která na objevení teprve čekala. Náš hotel s prostornou terasou se nacházel v centru města, kde se pravděpodobnost hladkého zaparkování naší obří Toyoty shodovala s pravděpodobností nepotkání krávy na lokální silnici. Po několika pokusech se ale poštěstilo a auto stálo na ulici před hotelem.
Druhý den jsme měli v plánu se auta zbavit, respektive jsme ho museli umýt a vrátit zpět do půjčovny. To však mělo být až odpoledne a my chtěli dopoledne ještě autem navštívit pár hůře dostupných pamětihodností a atrakcí. První z nich nebyl nikdo jiný než matka Gruzie, tedy spíše socha matky Gruzie, která se tyčila nad Tbilisi na kopci zvaném Sololaki. Už při příjezdu na místo jsme si ověřili, že tuto dvacetimetrovou hliníkovou sochu si člověk daleko víc vychutná při pohledu z dálky, a tak se naše návštěva stala spíše symbolickou.
Další cesta směřovala na nedaleký vysílač, který nedaleko jen vypadal, ale ve skutečnosti k němu vedly nepříjemně dlouhé serpentiny. Tato skoro 275 metrů vysoká televizní věž jistě poskytovala krásný výhled na město, ale ten nám zůstal uzavřen. Všimli jsme si zato jiné věci, a to náhodně rozmístěných atrakcí lunaparku. Většina z nich byla ještě zavřena, a také vypadala, že lepší část svého života prožila v době, kdy Gorbačov přemýšlel o Perestrojce, ale i tak jsme se rozhodli je blíže prozkoumat.
Lunapark na kopci
Nejvíce pozornosti si zasloužil chytlavý výherní automat, kde po vhození mince bylo možné vyhrát věcnou cenu. Od power banky přes švýcarský nůž až po hlavní cenu 100 gruzínských lari (asi 700 Kč). Úspěch měl záležet na určité zručnosti a odhadu soutěžícího, kdy se musel trefit v tom správném okamžiku válečkem do připraveného otvoru a cenu si „vytáhnout“. Bylo celkem jasné, že nelze vyhrát, ale i tak jsme zde nechali všechny naše drobné, které nám za pár chvil chyběly.
Marnost okamžiku završil Miky, když si chtěl u prvního stánku, který otvíral koupit vodu. Nevím přesně, co ho v ten moment zachvátilo, ale spustil na nebohého prodavače německy: „Wasser!“ Prodavač jen nechápavě valil zrudlé opilecké bulvy a odvětil mu něco v ruštině. Načež se na mě Miky otočil s dotazem: „Ty vole, jak se řekne rusky voda?“ „Voda,“ odpověděl jsem se smíchem. To už prodavač rozuměl a podal Mikymu vodu. Bizarností celé této situace byl fakt, že ve stánku se nic jiného, než jeden druh balené vody neprodávalo.
Jediným světlým bodem se pak stal výhled ze samotného kopce, na kterém vysílač stál. Nová i stará část Tbilisi odtud splývaly v jednu pestrobarevnou mozaiku. Nakonec i tato mozaika omrzela a nás čekala cesta do myčky a tankování. Najít myčku v Tbilisi se ukázalo být úkolem velmi nesnadným, jelikož většina místních mycích stanic byla navržena knížetem Potěmkinem. Stanice byly buď úplně prázdné anebo nefunkční. Po několika marných pokusech se nám poštěstilo jistou hojně využívanou mycí stanici najít. Zde se bohužel ukázaly limity naší prozíravosti, když jsme po bližším ohledání zjistili, že je třeba mít drobné a ty naše ležely momentálně uvnitř pouťového automatu.
Tbilisi, bleší trh a Pirosmani
Auto jsme ve finále přeci jen úspěšně umyté, dotankované a bez nehody vrátili. Dál po městě jsme tak pokračovali pěšky. Pomalu a celkem i jistě jsme mířili k místu zvaném Dry Bridge Market, což nebylo nic jiného než klasický bleší trh, který se nacházel u mostu a částečně i na mostě. Prodejci totiž obsadili většinu předmostí a přilehlého okolí. Zde na zem, kartony či deky vyskládali své poklady a trpělivě čekali své zákazníky. Sortiment byl rozmanitý jako etnické složení Gruzie a jeho valná většina pocházela ze sovětské éry.
Dalo se tam spatřit a potažmo koupit vše od starých telefonů, rádií, zbraní, vojenského vybavení, bytového vybavení přes hračky až po pseudoumění. A právě pseudoumění a místní lidová tvořivost nás zajímaly nejvíce. Srdce zaplesalo, když jsme zjistili, že umění byl věnován nezvykle veliký prostor a že řady s napatlanými plátny nebraly konec. Většina těchto děl měla velice lyrický nádech, neboť způsobovala strach, pohoršení ale i zlomyslnou radost.
Napadla mne proto spásná myšlenka. Každý z nás vyfotí ten podle něho nejhnusnější obraz, na který narazí, výsledky porovnáme a vítěze odkoupíme. Na splnění úkolu jsme si dali třicet minut. Následné porovnání našich úlovků nás postavilo před Sofiinu volbu. Po zralé úvaze a hlasování jsme se rozhodli pro obraz, který měl dle všech indicií znázorňovat dívku s koněm. Jeho hrdého autora jsme nalezli po několika minutách. Podle vzhledu se jednalo o místního důchodce zpříjemňujícího si podzim života výtvarnou prací, a který se pro dnešek už pomalu chystal domů.
Zadržení pro nedovolený vývoz uměleckých děl
Jeho výraz jasně říkal, že ho nás zájem potěšil a muž zvážněl. Ukázali jsme mu fotografii díla, o kterém jsme chtěli vést obchodní jednání. Muž ho chvíli hledal, poté nás vystavil své nabídce. „Kolik?“ zeptal se Miky. „400 lari (necelé 3000 Kč),“ řekl muž. „Ne, to je moc.“ „Dobře, bez rámu 300 lari.“ „To ne, maximálně sto,“ zněla naše nabídka. Tato částka muže nejspíš urazila a začal promptně svá mistrovská díla uklízet. Vydali jsme se proto za druhým nejhnusnějším kusem, abychom učinili nabídku zde.
Autorem byl opět důchodce, avšak tento pán si už byl vědom svých omezených malířských schopností, a proto si za infantilní obrázek s jelínkem řekl rovnou jen 60 lari. To se Vojtovi zamlouvalo, a tak obraz nejen koupil, ale ještě si i s pánem popovídal. V ten okamžik Vojta ještě netušil, jaké příkoří mu obraz způsobí. Večer na hotelu zjistil, že se jedná o nepovedenou kopii slavného obrazu jednoho z nejznámějších malířů Gruzie, a to Nika Pirosmaniho. Tušil jsem problémy na druhý den na letišti.
A tušil jsem je správně. Když ochranka u bezpečnostní kontroly obraz spatřila, začala se ihned vyptávat na původ obrazu a žádala od něho účet, který Vojta samozřejmě neměl. Byl to přeci jen obraz z blešáku v Tbilisi. To nejhorší přišlo záhy, když si obraz prohlížel další ze členů ochranky. Najednou totiž celý zkoprněl a řekl: „Pirosmani!“ To okamžitě aktivovalo zbytek týmu ochranky a Vojta byl obklíčen. Pan Patlal z blešáku totiž kopii obrazu i podepsal jako Pirosmani. Ochranka musela zavolat kunsthistoričku, aby obraz posoudila. Kunsthistorička hned svým okem poznala nepovedenou kopii obrazu a Vojta byl za krátko volný. Hned za kontrolou stál obchod se suvenýry, který byl plný motivů s tímto slavným obrazem, který jsme zvolili bez jakékoliv znalosti jedním z nejhnusnějších na blešáku. Myslím, že lepší symbolické zakončení našeho výletu jsme si ani nemohli přát.
Předchozí díl – Chudým jihem Gruzie do skalního města Vardzia
