Filipíny s batohem

Filipíny jen s batohem

Odlétali jsme do Manili z Tchaj-peje v době, kdy mezi oběma ostrovními státy visela hrozba konfliktu, a to nejen diplomatického. Příčinou k tomu byla smrt tchaj-wanského rybáře, kterého zastřelila filipínská námořní hlídka, jelikož údajně rybařil v cizích vodách. A to si Tchaj-wan samozřejmě nenechal líbit. I tato skutečnost nás však neodradila a s kamarádem Johannesem jsme po dvouhodinovém letu přistáli v Manile, ve městě s nejhustším osídlením na světě, zrovna při příležitosti východu slunce.

Manila však nebyla naším cílem, ale pouze přestupní stanicí. Čekalo nás několika hodinové čekání na další, tentokráte vnitrostátní let. Služby a gastronomie manilského letiště byly v té době nechvalně známé v celé oblasti jihovýchodní Asie. O pravdivosti tohoto tvrzení jsme se přesvědčili hned záhy. Jedinou otevřenou restaurací v brzkou ranní dobu byl jistý fast food, ačkoliv slovo fast bylo spíše klamavou reklamou a do food to mělo hodně daleko, ale hlad byl hlad.

Tříčlenná obsluha nával dvou objednávek nezvládala kombinovat s civěním a klábosení, a asi proto jsme jídlo dostali až po skoro hodině. Na druhou stranu to byla dobrá průprava na to, co nás čeká. Letiště nebylo úplně útulné a čekárny odletových hal byl plné místního obyvatelstvo, které využívalo volného času převážně ke spánku na rozložených dekách, v důsledku nedostatečné kapacity sedadel. Nakonec jsme se ale dočkali a vstoupili na palubu letounu společnosti Cebu Pacific s cílem letu Cebu City.

Filipíny jen s batohem

Ani Cebu City nebylo naší cílem, ale bodem na cestě, přes který se dostaneme na ostrov Bohol. Tentokráte, ale už ne vzduchem, ale vodou. Po přistání v Cebu jsme pokračovali rovnou ven z letiště, jelikož jediná zavazadla, naše batohy, jsme měli s sebou na palubě. Před letištěm jsme si pečlivě vybrali taxi pro náš transport do přístavu. Před odletem jsme totiž dostali školení od známe, jak správně taxi vybrat, abychom nebyli ošizeni či snad okradeni.

Venku mezitím rozkvetla tropická akvamarínová obloha a započal slunečný den. Lístek na trajekt na ostrov Bohol jsme pořídili poměrně snadno a zbyl nám i čas na ranní svačinku. Přístav opravdu nebyl příjemným místem a nebylo skoro kde se schovat před čím dál tím více spalujícím žárem. Narazili jsme naštěstí na malý obchůdek s potravinami, typickou místní pultovku. Uvnitř byla fronta dvou lidí, což věštilo možnost brzkého nákupu. Mezitím jsme totiž zapomněli na zkušenost z letiště a nenapadlo nás, že se bude opakovat tak rychle.

Paní ve frontě před námi si objednala nudle a přála si je i zalít horkou vodou. Takže zatím co se vařila voda, tak se prodavač dal s paní do hovoru a čekal až se uvaří. Jakmile se tak stalo a nudle byly zality, tak se z venku vynořil jistý známý této paní, že by si nudle také dal. A tak náš milý prodavač opět postavil vodu a počal se vybavovat tentokráte s oběma. Trpělivě jsem stál dál ve frontě a čekal, až se voda uvaří. Když pak byly zality i druhé nudle, tak situace vygradovala do absurdního rozměru, jelikož se v obchodě objevil potomek jednoho z páru, že by si nudle také dal. A celé situace se opakovala. To už ale bylo moc i na mě a šel jsem čekat raději ven.

Filipíny jen s batohem
Cesta z Cebu na Bohol

Filipínské přivítání

Trajekt se zaplnil asi z jedné třetiny. Valná většina cestujících byli opět místní, jelikož květen byl měsícem, kdy se Filipínci vydávají na dovolenou či příbuznými žijícími na jiném ostrově. Filipíny takových ostrovů mají 7641, takže kdyby někdo chtěl na každém ostrově Filipín strávit pouhý jeden den, trvalo by mu skoro dvacet jedna let. Cesta trajektem trvala necelé dvě hodiny a utíkala více než příjemně s mořským větrem ve vlasech a neznámým místním dítětem na klíně.

Později jsem dostal strach, že mi dítko snad zůstane, ale matka si ho naštěstí vyzvedla, když loď zakotvila v přístavu Tagbilaran. Tagbilaran byla i konečná stanice pro mě a Johanese, a tak jsme se pakovali ven. Jak už to, tak bývá, přístav toho kromě pár jeřábů a průmyslových budov nenabízel a nás po neúspěšné misi v pultovce na ostrově Cebu stále sužoval ukrutný hlad. Naštěstí se ale před přístavem objevila záchrana.

Místní kuchyně, a to doslova. Rodina navařila hodně jídla, které nastrkala do hrnců a otevřela si stánek. Když člověk chtěl zjistit, co se v jednotlivých hrncích nachází, tak musel otevřít jednu pokličku za druhou. Ne, že by Filipínci byli nějakými vyhlášenými kuchaři, vlastně to celé vypadalo docela odpudivě a množství much také jídlu nepřidávalo na atraktivitě. Hlad byl ale hlad, a tak jsem si na talíř nandal rýži a kuře. Ve stínu palmy jsem vše s chutí dojedl modlíc se, aby z toho nebyla salmonelóza. Na žloutenku a tyfus jsem měl naštěstí očkování.

Pláže na Panglau.

Cesta na Panglao

Po vydatném brunchi bylo třeba se posunout dále, a to na k Boholu připojený ostrov zvaný Panglao, kde jsme měli zamluvený bungalow. Filipíny, stejně jako většina zemí jihovýchodní Asie má rozvinutou kulturu tuktukové dopravy. Avšak ty filipínské jsou odlišné a rozpoznatelné na první pohled. Klasické tuktuky či chcete-li rikši jsou už vyrobené jako jeden stroj vcelku, kdežto filipínský druh je jakási kastle či bouda se dvěma koly vzadu, která se dá připojit k libovolnému motocyklu.

Jeden takovýto tuktuk se slunil kousek od venkovní kuchyně a dostalo se nám příležitosti jej vyzkoušet. Mladý a značně špinavý řidič byl z našeho neočekávaného zájmu vyloženě nadšen a ihned startoval svůj pekelný stroj. Když jsme po pěti minutové marné snaze dostat stroj do pohybu stáli stále na místě, tak zavolal na pomoc další, podobně špinavé mladíky, aby nás roztlačili. Problém stroje byl pak vskutku prozaický. Došel benzín.

Mladík nás proto požádal o zálohu, aby mohl zakoupit benzín v plastové láhvi od majitele nedaleké kuchyně. Doufal jsem jen, že benzín nebyl použit k dochucení jídla. Netrvalo pak dlouho a za pomoci hromadného tlačení a litru právě koupeného benzínu jsme se rozjeli. Samozřejmě litr benzínu nemohl na dojezd stačit, a tak nás mladík požádal o další zálohu, aby mohl tentokrát natankovat u opravdové pumpy, i když k opravdové měla daleko jako z Vladivostoku do Kaliningradu.

Políčka na Panglau.
Filipíny s batohem
Cestou na Panglao.

Dobrodružství začíná

Nakonec jsme se přeci jen tuktukem na Panglao k našim bungalowům dostali. Cesta byla vesměs prašná, ale zase za neustálého úsměvu našeho řidiče, který se tu a tam snažil něco vyprávět a ukazovat, leč jeho řeč byla pro nás nesrozumitelná. V bungalowech nás přivítala asi metr vysoká a velice milá recepční, která nám stačila i zajistit skútry. Mladík dostal zbytek částky za odvoz, ze které se velice těšil a naše nové dobrodružství začalo.

Filipíny jen s batohem
Milé přivítání na Panglau.

PokračováníFilipínský Bohol na skútru

Nejčastější podvody při cestování v Asii

 

Líbilo 🙂 ? -> sdílej!

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*