Transsibiřská magistrála

Život ve vlaku na transsibiřské magistrále

Po čtyřech hodinách jízdy vlak zastavil na své první zastávce, což bylo město Jaroslavl. Vzali jsme si s sebou důležité osobní věci, a vydali se ven na průzkum místního nádraží a nástupiště. Hned jak jsme ale vystoupili, tak nás obklopila skupina místních bábušek se šátky na hlavě, které nabízely všemožné plody místní přírody či produkty své kuchyně. Na výběr tak byly lesní jahody, maliny či ostružiny, veškerá zelenina a samozřejmě nechyběly sušené ryby či pirohy. Lesním plodům nešlo odolat, a proto jsem zanedlouho držel v ruce plný kelímek lesních jahod. Bábušku můj nákup evidentně potěšil, jelikož mi několikrát, aspoň myslím, požehnala. Ceny bábušek byly více než příznivé, a já tak získal jistotu, že po cestě snad hlady ani nedostatkem vitamínů trpět nebudu.

Dalším momentálním nádražním cílem, a pro všechny ostatní zastávky hlavním cílem, bylo sehnat nějaké to pivo na večer. V Jaroslavli se nám poštěstilo hned na poprvé, a tak se několik plechovek piva Baltika vesele houpalo v igelitové tašce. Ono to s pivem a alkoholem vůbec není v Rusku tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát, a už tuplem ne na nádraží. Zákazy či omezením konzumace a prodeje alkoholu na určitých místech a v určitých denních hodinách, se ruská vláda snaží bránit světoznámému ruskému alkoholismu. Oficiálně je dokonce i prodej alkoholu na nádraží zakázaný. Ale to by nebylo Rusko, kdyby se alkohol nedal nějakým podpultovým způsobem koupit. Trik je celkem jednoduchý, pivo normálně ve stáncích či obchůdcích vystaveno není, avšak stačí se jen optat a nějaké se většinou pod stolem nebo vzadu v ledničce schované za limonádami najde.

Vlak se znovu rozjel. Náš spolucestující se mezitím probudil, aby dojedl zbytek kuřete v novinách, dopil svou druhou petku ukrajinského piva a opět se vydal na zasloužený odpočinek. Venku se začalo stmívat, a to znamenalo jen jediné. Nastal čas otevřít naši Stolichnayu a umožnit si také klidný a bezstarostný spánek. Samotná teplá vodka se moc pít nedala, ale v kombinaci s teplým džusem to tak hrozné nebylo. Zanedlouho díky vodce dokonce došlo i na první vlakovou družbu s mongolskými vysokoškoláky, kteří bydleli vedle. Studovali v Moskvě techniku a domů jezdí vždy jednou za rok. Po pár vodkách nám dokonce nabídli, že nám budou dělat v Mongolsku průvodce a vezmou nás na výlet k jejich babičce, která žije na mongolském venkově. Prostě přesně takové ty sliby, kterých druhý den ráno po vystřízlivění litujete a doufáte, že ostatní na ně zapomněli.

Nákup piva a potravin na nástupišti.

Souboj s koupelnou

Další den ráno, tedy spíš dopoledne, jsem se vzbudil do nevýslovného horka uvnitř vlaku. Náš spolucestující byl kupodivu vzhůru, koukal z okna a při tom opět jedl kuře z novin. Nevím jestli to bylo to včerejší nebo jich měl víc, ale pet láhve ukrajinského piva mu už evidentně došly. Pozdravili jsme se, a já vyrazil vstříc svému osudu provést ranní hygienu v koupelně našeho vagónu. Ona to vlastně nebyla koupelna v pravém slova smyslu, ale obyčejný záchod na jaký jsme zvyklí ve vagónech ČD, a teď nemyslím Pendolino nebo jakýkoliv vagón vyrobený pro roce 1990.

Na jeden vagón připadají záchody dva, každý na jedné straně vagónu. Když vezmeme v potaz průměrné osídlení vagónu padesát lidí, tak na jednu záchodo-koupelnu jich připadá dvacet pět. Proto asi není těžké si představit ranní a večerní fronty. Důležitá je tedy poloha lůžek, naše byly položeny strategicky velmi výhodně, hned vedle záchodu, takže jsme snadno monitorovali frontu i obsazenost po celý den. Ještě lepší však byla poloha lůžek na druhé straně vagónu, jelikož tam bylo možné kromě monitorování fronty, také monitorovat a snadno používat samovar s horkou vodou. Ten je bohužel ve vagónu jenom jeden.

Záchod naštěstí fungoval, tak jak měl, a to bylo hlavní. Epidemie cholery byla pro tentokrát zažehnána. Důležitou věcí, kterou by se měl ale vybavit každý, kdo by podobnou cestu zvažoval, je zásoba toaletního papíru. Jelikož takový přepych zde čekat nelze. Další věcí, která ne úplně spolehlivě nefungovala, bylo umyvadlo. Nepředpokládal jsem, že by voda byla pitná, ale na umytí jsem doufal by mohla stačit. Otočil jsem kohoutem, ten jen vrzl, a vypadly z něho dvě větší kapky. To začínalo být kritické.

V záchvatu zoufalství a vzteku jsem rukou objal kohoutek, a dle mého názoru božím zázrakem, se spustila voda. Náhodou jsem rozluštil ruský mechanismus spouštění vody ve vlaku. Po otočení kohoutu bylo totiž nutné, ještě zmáčknout jakési tlačítko z druhé strany kohoutku, které umožňovalo plynulý průtok vody. Mělo to však jednu nevýhodu. Můžete použít pouze jednu ruku k nabrání vody nebo umytí, druhou musíte držet tlačítko. Marně jsem se rozhlížel do všech rohů záchodu, jestli se přeci jenom nenajde alespoň malá sprška. Bohužel, následující čtyři dny se budu moci umýt jenom jednou rukou v tomto malém špinavém umyvadle.

Spolubydla Vladimír

Po mém návratu ze záchodo-koupelny konečně došlo na i normální rozhovor s naším ruským spolucestujícím, který se zdál po celodenním spánku celkem odpočatý, a chtěl si proto zkrátit chvíli před dalším spánkem. Pán se jmenoval Vladimír, bylo mu padesát šest let a pracoval v Moskvě jako učitel historie. Jel do Chity, kde i vlak končil. Účelem jeho cesty byla návštěva matky. Cestu prý takto vykonává každé dva roky. Pravdou bylo, že den před tím bych ho na učitele historie ani ve snu netypoval. Bavili jsme se ještě chvíli o cestování, sportu a Československu. Zajímalo ho, proč se Československo rozpadlo a jak to, že jsme se Slovenskem nebojovali. Docela se i vyznal v československém hokeji, zejména v tom ze sedmdesátých a osmdesátých let, a také trochu v tehdejší kultuře. Ptal se jestli ještě zpívá Vondráčková, a jestli je už stará. Načež jsem řekl pouze: “da”, “da,” a tím naše konverzace pro tentokrát skončila.

                             Život ve vlaku na transsibiřské magistrále    

Spaní ve vlaku a náš “spolubydla”

Co se vlastně dá ve vlaku dělat? Faktem je, že máte opravdu hodně času a já si bohužel vzal pouze čtyři knížky, z toho jedna byla Lonely Planet o Mongolsku, další pak učebnice čínštiny a ruštiny, a tak jsem je přečetl celkem rychle. Na krajinu venku se moc koukat nedá. Jelikož ta je po několik dní a tedy většinu cesty celkem monotematická. Břízy, břízy, větší břízy, menší břízy, jedinou změnou je pak přejezd přes nějaký ten veletok, ale ten je většinou tak široký, že brzy omrzí i to. Ještě tu jsou zastávky, ale i ty vypadají všechny stejně. Naší oblíbenou kratochvílí se tak staly karty, respektive karty o peníze, tekuté peníze. Pivo se stalo cennou komoditou, která se ne na všech zastávkách dala koupit.

Bábuška prodává zmrzlinu

Život ve vlaku na transsibiřské magistrále

Jak ubíhaly dny, tak jsme si i postupně zvykli na režim a život ve vlaku. Občas jsme se pobavili s jinými cestujícími, většinou s mongolskými studenty. Ostatní cestující tvořily především rodiny s dětmi, kteří moc sdílní nebyli, respektive nebyli ani schopni odpovědět na pozdrav. To pak výrazně omezovalo naše komunikační příležitosti. Další osobou, která se ve vlaku dala potkat, a se kterou se dalo komunikovat, i když jenom omezeně byla vlaková průvodčí. Respektive byly dvě a pravidelně se střídaly, jako den a noc, dobro a zlo, tak totiž i působily.

Jednou z povinností vlakové průvodčí v Rusku je i úklid ve vlaku. Každé ráno tak musí vlak vytřít a půlhodinu před každou zastávkou se zamykají záchodo-koupelny, aby je průvodčí mohla umýt. To si myslím, že byl i původce zloby jedné z našich průvodčích, protože práce to asi příjemná nebyla. Jediným světlým bodem na paní zlé průvodčí byl fakt, že neplivala síru na cestující. Kdežto druhá paní průvodčí byla pravý opak. Usmívala se a byla ochotná zodpovědět každý můj dotaz, i když mi většinou nerozuměla.

Stejně tak jako vězení, tak i dálkový vlak v Rusku má svůj systém, se kterým po počátečním šoku a odmítání zcela sžijete a přizpůsobíte svůj život jeho pravidlům. Budete vědět, že Rusové vstávají poměrně brzy a vytvoří frontu, která trvá minimálně do devíti hodin. Takže vy nemusíte nikam spěchat a můžete v klidu vyspávat do desíti, kdy na záchodě nebude ani noha. Zjistíte, že musíte jít na záchod vždycky minimálně půl hodinu před zastávkou, jelikož poté se z důvodu úklidu zamyká. Přijdete i na způsob, jak se umýt jednou rukou s minimem vody. Snadno si osvojíte znalosti jako, jak a kde koupit pivo či jídlo, a kde si ve vlaku zacvičit. Pomalu pak i začnete přemýšlet o tom, kde by se tu daly pěstovat krysy na maso. Zvyknout se dá zkrátka na všechno, i na ruský vlak.

Život ve vlaku.
Tradiční pohled z okna na břízy.

Irkutsku, jsem tu!

Jak pomalu ubíhaly hodiny ve vlaku, tak se i pomalu přibližovala naše cílová stanice. Postupně jsme projeli městy Jaroslavl, Kirov, Perm, Jekatěrinburg, Tjumen, Omsk, Novosibirsk, Krasnojarsk, překonali Ural, překročili Volhu, Ob i Jenisej a nakonec do naší cílové stanice Irkutska zbývalo už jen něco málo hodin. Byli jsme z této skutečnosti tolik nadšeni, že jsme pro jistotu vstávali o několik hodin dříve než normálně, jen abychom snad nezaspali. Vše jsme si sbalili a připravili už dvě hodiny před příjezdem. Pak jsme už jen seděli a odpočítávali každou minutu, až to skutečně přišlo a vlak začal brzdit. Rozloučili jsme se s Vladimírem i Mongoly, kteří pokračovali dále do Ulan-Ude, respektive Chity a v neskutečné euforii jsme z vlaku vystoupili. Tu záplavu štěstí a obrovské úlevy bych přirovnal k situaci, kdy se vojáci základní služby vraceli zpět do civilu, nebo když vyhrajete mistrovství světa na penalty. Byl tu Irkutsk a Bajkal.

III. díl - Život ve vlaku na transsibiřské magistrále
Jsme v Irkutsku!

Pokračování

Předchozí díl

Líbilo 🙂 ? -> like & sdílej!

2 komentáře

  1. Super, muselo to být slušné maso, taky bych rád jednou něco takového podniknul 🙂

  2. Pěkný! Ráda bych se tam někdy podívala, ale nejsem si jistá tou tou transsibiřskou magistrálou, říkám si ale, jednou za život, to asi chce haha. Těším se na další článek.

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*