Po večeři, ačkoliv jsem dostal přídavek, jsem jídelnu opouštěl s neblahým pocitem hladu. Ke všemu odchod z jídelního prostoru nesměl být ledajaký, ale musel být perfektně organizovaný a spořádaný. Skupiny odcházejících mnišek a mnichů se formovaly do dvoustupů i jiných roztodivných formací k opuštění prostoru. Dvojstup byl následně pro odchod vyžadován i od nás, ale jelikož jsme to neměli úplně dobře nacvičené, tak nám ctihodné sestry raději doporučily počkat až všichni ostatní odejdou. Určitě se obávaly stádového efektu, který by jistojistě naše skupina vyprodukovala.

Venku už tma plně zaplavila kdysi jasnou modrou oblohu bez mráčku. Klid a mír vznášející se nad Fo Guang Shan porušila až série úderů na gong, který svolával obyvatele chrámového komplexu k večerní modlitbě ve vybraných chrámech a svatyních. Nám se dostalo příležitosti do jedné takové svatyně nahlédnou a pozorovat mnišky, jak zpívají modlitbu, což byl rozhodně ten nejlepší zážitek celého večera. Jemné hlasy mnišek nesoucí melodii modlitby působily nejen klid na duši, ale hlavně vytvořily skutečně spirituální atmosféru, která pohlcovala vše kolem.

Nás před nočním klidem ještě čekala meditace se zavřenýma očima při chůzi. Ne, že by mi to nějak šlo, ale určitě i tak to byla zajímavá zkušenost. Člověk se snažil uvolnit mysl a malými kroky do prázdna se sunul kupředu. Jakmile byla meditační seance ukončena, ctihodná sestra se s námi rozloučila, a jelikož jsme se už během pobytu neměla znovu setkat, tak naše první a poslední setkání zakončila frází: „Na shledanou v příštím životě.“ Vrátili jsme se do uvítací kanceláře, kde jsme v horních patrech budovy měli své pokoje. Podle všeho dva Češi, jejichž jména jsem si přečetl na seznamu účastníků byli i se mnou na pokoji.

Češi v klášteře

Na Jirkovi a Jirkovi jsem skutečně na první pohled poznal, že jsou Češi. Hlavně asi proto, že zbylí dva obyvatele našeho pokoje byli Američané thajského původu. Jirka a Jirka byli výměnní studenti z Prahy a Hradce, a v Kao-siungu studovali na místní univerzitě. Do klášterního pobytu se jako já přihlásili ze zvědavosti a touhy po nových zážitcích. Příjemně jsme se prokecali do půlnoci, kdy už byl opravdu ten nejvyšší čas jít spát. Naše buddhistické ráno totiž začínalo meditací v pět ráno a vstávat se proto muselo už o půl páté.

Nepříjemným brzkým budíkem se kromě mě vzbudil i pocit hladu. Hromadná snídaně v jídelně byla bohužel až v šest. Nezbývalo než vydržet a jít meditovat. Oblékli jsme si znovu speciální meditační tričko a vyrazili skupinově ven. V pět ráno byly venkovní teploty ještě v normálu, a proto se meditace konala na chrámových schodech, kde by se ve dne obyčejný smrtelník uvařil ve vražedných paprscích kao-siungského slunce. Tentokrát naši meditaci vedla nová ctihodná sestra, kterou jsme ten den viděli poprvé.

Hned  na první pohled se odlišovala od ostatních svoji baculatou postavou, která rýžové dietě chrámu zdaleka neodpovídala. Meditace se mi znovu nezdařila, myšlenky na jídlo nešly vyhnat z hlavy, kde jsem odpočítával snad každou minutu. Nakonec to přišlo. Šest hodin a snídaně. Natěšeně jsem tak nakráčel do jídelny a v duchu si opakoval gesta pro přídavek, aby mě zas místní bratři neignorovali. Představoval jsem si, že by mohli mniši rozdat croissant a kávu. Byl jsem proto trochu zklamaný, když přede mnou přistála miska rýže, tentokráte bez zeleniny.

Život v buddhistickém klášteře

Miska se ani nestačila na stole uvelebit a už byla prázdná. Automaticky jsem pak velmi ostentativně opakoval gesto pro přídavek, tentokráte už naostro. Jen aby mne nedej Buddha bratři s přídavkem přehlídli. Jenže bratři nepřišli. Snídaně byly bez přídavku, jak jsem se ke svému zármutku později dozvěděl. Opouštěl jsem tak jídelnu hladový a nevyspalý. Bylo něco málo po šesté a do dalšího jídla zbývalo dlouhých šest hodin.

Nejprve nás ale čekal kurz kaligrafie, na který jsem se hodně těšil, a který jak jsem doufal zkrátí mé čekání na jídlo. Převzala nás další klášterní sestra v rouchu a pustila se do výuky. Všichni jsme dostali speciální pero a inkoust a počali trénovat psaní čínských znaků. Musím přiznat, že tato aktivita vskutku zábavná byla. Dokonce jsem u ni zapomněl i na hlad. Nicméně, trvala krátce a my se po ni vydali opět na další meditaci a procházku po komplexu. Slunce venku začalo mezitím znovu žhavit a spalovat.

Obcházeli jsme jednotlivé svatyně, které se podle mě jmenovaly snad všechny stejně. Snažil jsem se vybírat si takovou cestu, která bude, co nejvíce ve stínu. Cesta nebyla vždy nejkratší a asi proto jsem šel jako poslední z celé skupiny. Došli jsme k plotu, za nímž rostli malé stromky s plody, a kde ctihodná sestra, která nás prováděla zastavila s tím, že nám chce k zahradě či spíše sadu něco říci. Obstoupili jsme ji proto do půlkruhu a čekali na výklad. Upřímně jsem od výkladu neměl velké očekávání a počítal jsem jen s nudnou zastávkou a ztrátou času.

Záchvat hladu

Sestra začala vyprávět, že klášter podporuje místní pěstitele ovoce, kterým i pomáhá úrodu prodat, aby nebyli ošizeni praktikami překupníků, řetězců a podvodníků. Zrovinka vrcholila sezóna liči a byl ho plný sad. To jsem už zpozorněl a začal jsem se po plotu a sadu rozhlížet. Jedna větev liči stromu dokonce přerůstala přes plot a sní i několik plodů. Nechtěl jsem vypadat sobecky nebo snad nenažraně, ale hlad by hlad, a proto jsem v nestřeženém okamžiku všechny plody z větve urval.

Na nic jsem nečekal, otočil jsem se zády ke skupině a okamžitě všechny sladké plody snědl. Jenže to jsem neměl dělat. Ovoce mi totiž žaludek akorát rozdráždilo a ten chtěl víc. Začal jsem proto osnovat ďábelský plán. Až skončí ctihodná sestra s výkladem, půjdu jako poslední, přeskočím plot a nacpu se liči. A tak se i stalo. Plot byl docela vysoký, ale v záchvatu hladu jsem ho přeskočil jedním skokem a octl se tak na pozemku sadu, kde jsem se zcela přestal ovládat a pustil se do zuřivé konzumace.

Rval jsem liči, co mi přišlo pod ruku a cpal se jím tak, že jsem ani nevnímal lepivou šťávu z ovoce na rukách a obličeji, ale hlavně jsem nevnímal ani čas. Dodnes nevím, jak dlouho jsem v sadu strávil, ale jedl jsem, dokud jsem nebyl plný. Celý špinavý a zalepený jsem se pak doplazil zpět k plotu, aby mě teď snad nikdo neviděl. Ačkoliv před pár minutami mi to bylo jedno a mohl mě vidět takřka každý, kdo šel okolo. Naštěstí nikdo kolem nešel, a já znovu přeskočil plot. Naneštěstí jsem se zachytil tričkem a roztrhl si celá záda.

Pokračování – Život v buddhistickém klášteře (III.)

Předchozí díl – Život v buddhistickém klášteře (I.)