Čekalo nás celodenní trmácení se autem, lodí, a nakonec snad autobusem. První část jsme podnikli s řidičem, co nás na Ijen přivezl. Cesta dolů z kráteru až k přístavu, ze kterého startují trajekty na Bali nezabrala ani dvě hodiny. Byli jsme docela dost zničení po dvou náročných nočních výstupech a téměř žádném spánku. Proto jsme taky skoro celou cestu proklimbali. Usnout na cestě se v indonéských možnostech silničního provozu a umu našeho řidiče zkrátka nedalo.
Najednou auto prudce zabrzdilo až jsem se znovu probudil z polospánku do plného vědomí. „Přístav, jsme tady, za hodinu vám to odplouvá!“ oznámil nám pojednou řidič. Vyndali jsme tak svá zavadla a nejistě vykročili vstříc další cestě. Na srdceryvné rozloučení s řidičem ani tentokráte nedošlo. Jen co jsme zavřeli kufr, tak byl pryč. My se tak museli zorientovat sami a najít náš trajekt, což nakonec vůbec těžké nebylo. Lodní doprava zde byla dost frekventovaní a téměř každou půl hodinu odplouvala nějaká dopravní loď na druhou stranu.
Naše postarší loď z časů, kdy Jakarta nesla ještě svůj původní název Batavia se naplnila do slabé třetiny své kapacity a s burácením a neprůhlednou kouřovou clonou zmizela z dohledu přístavu. Cesta moc zábavy nenabídla, popravdě jsme ji ani nehledali, asi hlavně proto, že jsme ji strávili dalším klimbáním v podpalubí, a také trvala jen necelou půlhodinku. Ostrov Bali byl tu a s ním i skvostné pláže, chrámy a příroda, tak jak je člověk znává z reklamních fotografií a poutačů. Avšak skutečnost byla opět trochu jiná a prozaičtější.
Z ostrova Jáva na ostrov Bali
Když jsme na druhé straně z lodi vystoupili připadali jsme si jako bychom ocitli na místě, kde jsme na loď nastupovali. Rozdíl byl vskutku nepatrný, na chvilku jsem dokonce znejistěl, zdali jsme náhodou nezaspali a nevrátili se s lodí zpět. Nakonec jsme ale narazili na stánek, který prodával lístky na autobus do Kuty, našeho startovacího bodu na Bali. Takže se mi docela ulevilo. Zde jsme se chtěli jen rozkoukat a naplánovat si naší další cestu a pobyt na ostrově.
Kuta je známým centrem masové turistiky na Bali, se svými dlouhými písečnými plážemi je známým místem pro surfování, a to díky silnému příboji. Početné hotely, bary a restaurace západního stylu také neunikly oku teroristické buňce islámských extrémistů, která zde spáchala mezi léty 2002 a 2005 dva teroristické bombové útoky s mnoha desítkami mrtvých. Masová turistika není nic, čemu bych holdoval, a proto bylo v plánu z Kuty zmizet, co nejdříve to půjde. Zatím jsme ale seděli v autobuse a v polospánku klimbali sem a tam.
Na cestě v indonéském autobuse byl tím nejhorším limitovaný prostor. Sedadla a prostor mezi nimi by jistě nevytvářely nepohodlí pro hobity a trpaslíky, vzrostlý Evropan jako já se však stěží usadil na celé dvojsedadlo. Vrcholem pak byla chybějící opěrka na hlavu, jejíž nepřítomnost klimbajícího člověka systematicky ničila a doháněla k šílenství při pomyšlení, že toto utrpení bude trvat přes čtyři hodiny. Samozřejmě nic není tak špatné, aby to nemohlo být ještě horší, a tak se náš autobus naplnil k prasknutí, a já na své dvojsedadlo vyfasoval mlaskající indonéskou babičku.
Všudypřítomný konzum
Žádné utrpení ale netrvá věčně a my nakonec do Kuty večer dorazili. Když jsme z autobusu vystupovali, tak bylo už celé město zahaleno závojem tmy. Naše hostelové ubytování v širším centru Kuty nabízelo kromě prostorného pokoje stejně prostornou betonovou terasu s mnoha ještěrkami po obvodových stěnách a mnoha starými zátkami od piv po zemi. Nám se to jevilo jako ideální místo pro základnu na naše další cestování po ostrově.
S denním světlem odešla pojednou i naše únava a přišla potřeba spláchnout cestu několika vychlazenými Bintangy. Vyrazili jsme tak do nepříliš vzdálené oblasti Kuta Beach, aniž bychom věděli, co nás tam čeká. Přijeli jsme z Jávy, z jihu vedlejšího ostrova, který byl takřka liduprázdný, s poklidnou atmosférou a nevím proč, ale něco podobně klidného jsme očekávali i zde. To, co jsme viděli tady nám vyrazilo dech, a ne v tom pozitivním slova smyslu.
„Trávu, koks, houby?“ toto jsme slyšeli od dotírajících místních pouličních prodejců daného večera nesčetněkrát, když jsme se prodírali davy zejména australských turistů. Najít bar, kde bychom se navzájem slyšeli bylo zhola nemožné, tak jsme zamířili do postranních uliček, kde jsme nakonec jeden klidný bar nalezli. Masový turismus a západní konzum bylo přesně to, co jsme nalézt nechtěli, ale co se dalo dělat, pár piv nás následně vrátilo do nálady. Po cestě zpět jsme se setkali s dalším nešvarem turistických oblastí, a to se zloději, respektive moto zloději.
Zkorumpovaná policie
Šli jsme pomalu osvětlenou uličkou zpět k našemu hostelu, občas jsme po cestě minuli psa, masérku, prostitutku, oblíbený skútr či podnapilého Australana. Pepa šel první a po kraji chodníku, když se za ním z ničeho nic vynořila dvojice místních mládenců na skútru. Ruka mladíka, co se seděl na skútru jako spolujezdec pak jako chapadlo krakatice sáhla po tašce s peněženkou a doklady, kterou měl Pepa přes rameno. Popruh, ale nepovolil a Pepa tak letěl kupředu. Útok však po pár klopýtnutích ustál naštěstí i s taškou. Zapotácel se i mladík, který natolik pevný popruh nečekal. Se štěstím se na motorce udržel a s komplicem odjel, jinak by ho čekal výprask.
Nicméně, skútry se nám zalíbili. Ne, že bychom na nich chtěli okrádat kolemjdoucí opilce, ale do tropického prostředí zemí jihovýchodní Asie jsou dopravním prostředkem takřka ideálním. Hned druhý den ráno jsme si je také vypůjčili a vyrazili na výlet k chrámu Ubud. Doprava byla překvapivě frekventovaná, a tak mi nezbylo nic jiného než jet na mé nebrzdící motorce opatrně a ohleduplně. Ujeli jsme asi pět kilometrů, když jsme se stali předmětem dalšího zločinu či pokusu o něj. Tentokráte ze strany ramena spravedlnosti.
Když nás, bílé turisty, policista opřený o motorku u silnice zmerčil, začal mávat jako smyslu zbavený, aby nás zastavil nasměroval za nedaleko stojící stodolu. Bylo mi jasné, co bude následovat, náš milý strážce zákona bude chtít úplatek. Trochu jsem s tím počítal, a proto také apeloval na všechny, aby si ještě před odjezdem pořídili mezinárodní řidičský průkaz, a předešli tak jakémukoliv důvodu k vydírání ze strany místní policie. Všichni jsme policistovi ukázali dokumenty, zkoušel argumentovat, že průkazy nejsou na motorku, to jsem ho ale odbil, ať nic takové nezkouší. Už to vypadalo, že žádnou chybu nenajde, až do šlo na Mikyho. Nejenomže si mezinárodní řidičák nepořídil, ale i ten evropský měl prošlý. Chytil se tak do policistovi sítě.
Chrám Ubud
V takové situaci pak už o výši úplatku rozhodují vaše schopnosti smlouvat. Mikimu se podařilo nakonec úplatek usmlouvat z padesáti na dvacet dolarů. Nechal si napsat potvrzení na papírový kapesník a my pak pokračovali dále do Ubudu. Na cestě zpátky nás policisté zastavili znovu, Miky se sice oháněl kapesníkem, ale neplatili jsme podruhé jen díky tomu, že mezi policisty, co nás zastavili byl i ten, který už dnes inkasoval a mávl na nás, ať pokračujeme. Ubud pak nabídl úžasné, až dech beroucí výhledy a nepříjemné setkání s drzými opicemi, které se mi pokusily vytrhnout z ruku láhev s vodou. Nakonec jsme na skútrech projeli celý ostrov.
Pokračování – Od cibetek na Gili
Předchozí díl – Kalvárie kráteru Ijen a modré lávy
