Věděl jsem, že Zakázané město bývá často vyprodané a že se vždy doporučuje přijít už na počátek otevírací doby, což je v půl osmé ráno. Dorazit na místo v půl osmé ráno, abychom se vyhnuli frontám u pokladny byl i náš plán. Navíc bylo dovoleno vstoupit do komplexu denně jen určitému množství lidí, sice obrovskému, ale přeci jenom jsme byli v nejlidnatější zemi světa a nechtěli jsme se o Zakázané město ochudit. Tak jsme si pro jistotu s pomocí našeho recepčního vstupenky zarezervovali. Měli jsme si je jen druhý den vyzvednout u pokladny komplexu.

Opravdu jsem tam chtěl na tu půl osmou být. Bohužel však večerní konzumace piva udělala své a v půl osmé jsme se teprve začali sunout z postele. Na místo jsme dorazili za použití metra, které bylo hned za rohem, krátce po deváté hodině, kdy se masy čínských turistů a organizovaných zájezdů už začínaly hrnout dovnitř. Samozřejmě se opět nešlo vyhnout bezpečnostním kontrolám. Po předchozí zkušenosti z muzea jsem se na kameru rovnou zeptal úředníka, který kontrolu prováděl. Jestli mi rozuměl nevím, ale řekl, „OK“. Tak jsme prošli kontrolou a zamířili k hlavní bráně zakázaného města.

Vstup do Zakázaného města

Celá zeď, která Zakázané město obepínala, měla lehce narůžovělou barvu a nad branou Nebeského klidu se opět jako draci vlnily rudé vlajky. Na zdi hned nad branou, pak vyselo plakátové vypodobnění Mao Ce-tunga, velkého kormidelníka, jak rád si nechával říkat, který svým velkým skokem vpřed započal největší, člověkem způsobený hladomor v dějinách lidstva, při kterém zahynulo 20 – 40 milionů lidí. Okolo celého prostoru byly rozprostřeny policejní hlídky.

My se pomalu blížili k bráně a já cítil oči všech strážníků na své kameře. Netrvalo dlouho a jeden z policistů nás zastavil. Byl poměrně nervózní a velice se soustředil na svou mluvu, asi abychom mu rozuměli. Nejprve se zeptal na to, zda jsme tu služebně nebo na dovolené, následně se dotázal na naše zaměstnání. Nevím, jestli chtěl takto odhalit špiony nebo jenom pokecat a procvičit si angličtinu. Nakonec ukázal na kameru. A já jen opět čekal, co bude za problém tentokrát. Otázal se, zda je to GoPro, načež jsem řekl, že ano. Na to jen lehce pokynul a rozloučil se s námi.

Pokračovali jsme dál na hlavní nádvoří, kde jsme si měli lístky vyzvednout. Přišli jsme zrovna včas, poněvadž se za námi začaly valit hordy uniformovaných čínských zájezdů v kšiltovkách a s visačkami. Neumím posoudit, jak dobří pořadatelé zájezdů Číňané jsou, ale rozhodně si drží disciplínu. Mají i určité donucovací prostředky v podobě tyčky s pentlemi a píšťalky, kterou neváhají kdykoliv použít. A to i v situacích, kdy její použití nedává vůbec žádný smysl.

Uvnitř palácového komplexu

Na nádvoří bylo hned několik pokladen a u každé stála dlouhá řada. Nebylo tak zcela jasné do jaké z nich se pro vyzvednutí vstupenek postavit. Proto se jeden z nás postavil do první řady a ostatní hledali, jestli je to skutečně ta správná. Správnou odpověď jsme ale nenacházeli. Když už pak „naše“ řada dospěla zhruba do půlky, tak jsme za pomoci místního vstupenkového navigátora našli tu skutečně správnou řadu, která byla samozřejmě hned vedle. Museli jsme si tak vystát frontu úplně od znova. Fronta nebyla tak dlouhá jako ostatní, ale naneštěstí pro nás, skoro každý v ní vyřizoval vstupenky pro celý svůj organizovaný zájezd.

Slunce zesilovalo svůj žár, smog se přihlásil k životu a já se modlil, ať už se dostaneme pryč z tohoto skleníkového pekla a můžeme jít dovnitř. Nakonec jsme se dovnitř přece jenom dostali. Stačilo už jenom proplavat mořem čínského kšiltovkového zájezdu u Poledníkové brány do Vnitřního města a byli jsme uvnitř komplexu. Od začátku jsem docela zmatený ze všech těch názvů bran, paláců a síní. Názvy jako Síň Nejvyšší harmonie, Síň Střední harmonie a Síň Udržující harmonie a Palác Nebeské čistoty člověka docela zmatou.

Komplex budov v nitru Zakázaného města byl vybudován běhám vlády, dle mého názoru nejznámější čínské dynastie, dynastie Ming. Jedná se celkem o 800 budov spolu s rozlehlými zahradami. Do roku 1911 bylo Zakázané město zcela nedostupné obyčejným lidem. Během Mao Ce-tungovo Kulturní revoluce byl komplex málem zničen, ale naštěstí se tak nestalo a my si tak mohli tyto zajímavé budovy a zákoutí prohlédnout.

Asi nejzajímavější byla komnata a trůn posledního čínského císaře, jímž byl Pchu I z dynastie Čching. Jako když krmíte barevné kapry koi v zenové zahradě, rvali se jednotlivý účastníci čínských zájezdů o to, aby si mohli tento trůn, jenž byl za ochranným sklem vyfotit. Neumím si představit co by z něj asi zbylo, kdyby tu to ochranné sklo nebylo. Přetlačování lokty, šerm selfie tyčemi a hulákání byly jejich nejčastější způsoby k dosažení toužebného výsledku. Někdy po jedné hodině odpoledne se stalo Zakázané město doslova neprůchodným a čínské masy zatarasily doslova všechno. Nebylo jiné možnosti než okamžitě utéct ze Zakázaného města pryč a nenechat se ušlapat.

Letní palác

Po Zakázaném městě jsme měli ještě celé odpoledne volné, a to jsme strávili v Letním paláci. Letní palác je velký komplex s umělým jezerem Kunming a dalšími různorodými stavbami. Vše dohromady zaujímá plochu skoro třech kilometrů čtverečních. Z paláce je moc pěkný výhled na jezero, tedy když venku není smog a na jezero dohlédnete. Vysoká vlhkost letního Pekingu dělá ale z výstupu na palác peklo.

Číňané jsou posedlí světlou pletí, evropským nosem a vyšší postavou. To jsou pro mě symboly krásy a často vidíte, jak Číňané chrání svou kůži před slunečními paprsky deštníkem, avšak evropský nos a výšku jen tak nepřičarujete, a proto se chtějí alespoň s nějakými bělochy vyfotit. Během návštěvy Letního paláce jsem tak rozdal několik póz na společné fotografie s čínskými turisty. Často se stávalo, že se se mnou chtěla vyfotit celá rodina. Avšak ne najednou, ale postupně, aby měl každý tu svoji.

Uprostřed jezera Kunming je pak menší ostrov, který je s pevninou spojen malým mostem. Mostík mi připomínal náš Karlův most. Ne však svojí délkou či architekturou, ale počtem turistů na metr čtvereční. Dovolím si však tvrdit, že v počtu selfie tyčí ho značně převyšuje. Na ostrově byl pak větší zahradní dům a daly se zde půjčit loďky. Avšak selfie tyče trčely i z lodí a já dostal pocit, že jimi Číňané i pádlují. Byl čas vzít nohy na ramena a vrátit se zpět do hostelu. Byla před námi ještě dlouhá cesta domů.

Zakázané město a cesta domů

Blížil se čas cesty na letiště, a tak jsme si nechali zavolat taxi. Tentokrát už normální osobní automobil, služeb drahého minibusu se nám už využívat nechtělo. Zbývaly nám totiž už jen poslední RMB (čínská měna) a nikomu se už vybírat z bankomatu nechtělo. Osobák jsme zavřeli opravdu jen taktak a jednu krosnu si museli dát kluci vzadu přes sebe. I tak jsme po hodině bezohledné jízdy dorazili na letiště.

Stáli jsme řadu na odbavení, když k nám dorazila čínská asistentka a oznámila nám, abychom rozhodně nedávali jakoukoliv baterii, hlavně power banku, do odbavovaného zavazadla. Krosny jsme už sice měli zabalené, ale všichni jsme ji shodně řekli, že jsme ok, že tam žádné baterie nejsou. Akorát Miky po chvilce přiznal, že tam menší power banku má, ale že to určitě nevadí.

Letěli jsme přes Kyjev s ukrajinskými aerolinkami Ukraine airlines a před námi v řadě také postávala podivná skupinka pravděpodobně Číňanů, kterou jsem chvíli pozoroval. Každý z nich táhl k odbavení hadrový pytel plný bot. Byli celkem „vykulení“ a neustále se rozhlíželi kolem sebe. Podle jejich oblečení a celkového vzhledu byli pravděpodobně z čínského venkova. Najednou k nim přišel další Číňan, už lépe oblečený a každému podal pytlík s menu od McDonalds. Ještě, než skupinka pustila do zuřivé konzumace obsahu, vytvořila ze svých pytlů s botami jakýsi kruh a každý ze skupinky se na svůj pytel posadil. Potom už vůbec nevnímali řadu kolem, ani to, že na ně přišla řada. Jenom jsem čekal, kdy si uprostřed svého kruhu rozdělají oheň. Tak jsme na řadu museli přijít my.

Odlet

Hned po odbavení čínský úředník položil zavazadlo na pás a nechal ho otestovat na přítomnost baterie, takže každý hned viděl, jestli jeho kufr prošel nebo ne. Když ne, tak se rozsvítilo červené světlo a spustil se varovný a velmi hlasitý signál. Poté si majitele kufru zavolali. Kufr se musel otevřít, obsah zkontrolovat a případná baterie vyndat. Tak jsem schválně čekal, až si dá na pás svoji krosnu Miky. Zlověstně jsme koukali, jak Mikyho krosna jede k rámu, když se po chvilce spustilo červené světlo se sirénou, málem jsme umřeli smíchy. Miky tak musel rozpárat ochranou fólii a začít hledat svou power banku. Samozřejmě ji nemohl nalézt, a tak tam strávil dalších dvacet minut.

Štěstí, že jsme letěli přes noc, jelikož ukrajinské aerolinky, kromě toho, že byly nejlevnější, žádný jiný benefit ani zábavu na desetihodinový let nenabízí. A tak nebyly na sedadlech monitory ani sluchátka. Nějak mi v ten moment ani nevadilo, byl jsem po celém dobrodružství poměrně dost unavený, a tak jsem až do Kyjeva přečkal v polospánku. Skončilo tak naše skoro měsíční dobrodružství, kdy jsme vlakem projeli půl světa, přes tajgu se dostali až k poušti, viděli mnoho světových nej, vypili mnoho světových piv, potkali nejrůznější lidi a hlavně, přivezli si neuvěřitelnou spoustu zážitků.

Náš celý cestopis je i zfilmován zde –Transsibiřskou magistrálou do Mongolska a do Činy

.

Předchozí díl – Velký čínský podvod a zeď

TRANSSIBIŘSKÁ MAGISTRÁLA – RADY NA CESTU

Od začátku – Vyrážíme na cestu transsibiřskou magistrálou