Prudký a vytrvalý déšť neodradil od návštěvy národního muzea ani davy čínských turistů, jež vytvořily řadu snad delší než samotná Velká čínská zeď. Nezbývalo nám nic jiného a do jedné z těchto čínských zdí se také postavit a následovat dav. Dav nás vedl k bezpečnostní kontrole. Minuty ve frontě utíkaly pomalu a déšť rychle zesiloval. Upřímně, stát ve frontě ze stovkami účastníků čínských zájezdů není vůbec nic příjemného.

Tito čínští zájezdoví účastníci se dají snadno identifikovat a to pomocí pestrobarevných triček a kšiltovek, které všichni shodně nosí. Pravdou také je, že Číňanů je v Číně opravdu hodně, a když jste Číňan a chcete se někam dostat, tak musíte být bezohledný a mít ostré lokty. Tyto praktiky pak musíte uplatňovat všude, zejména ve frontě. Nakonec jsme se po několika loketních soubojích dostali až k rentgenu, kterým jsme úspěšně prošli. Za nedlouho jsme však zjistili, že to byla pouze kontrola do areálu muzea, a že je třeba vystát další frontu, pro tu úplně samou kontrolu, kterou jsme zrovna prošli.

Ta miliarda a půl lidí někde zkrátka být zaměstnána musí. Ta řada ubíhala naštěstí celkem rychle i loketních soubojů ubylo a my opět úspěšně prošli bezpečnostní kontrolou a stáli jsme před vchodem do národního muzea. Jedná se o celkem rozsáhlý komplex budov, kde je hlavní vstupní hala osázena ozdobnými sloupy nad kterými se tyčí čínský revoluční výjev a velké množství rudých zástav. Začínal jsem mít obavu, že depozitář muzea nebude úplně nejzábavnější a nejzajímavější, a že bude reflektovat svoje dekorace z venku. Moje obavy byly brzy rozptýleny další bezpečnostní kontrolou u vchodu do muzea.

Opět kontroly

Netušil jsem nač další kontrola, jelikož dvěma jsme právě prošli. Opět to byl ten stejný druh kontroly, opět dávám malý batoh na pás a procházím rentgenem. Avšak tentokrát je něco v nepořádku. Čínská inspektorka, chce vidět kameru. Jako kdyby ji neviděli na předchozích kontrolách. A nastává problém, protože se ji nelíbí, že je umístěna na malém monopodu. Výsledkem je kamera ano, monopod ne a ukazuje kamsi ven. Z jejich reakcí a podivných zvuků jsem vyrozuměl, že si můžu dát monopod do úschovny.

Míra mé zloby a hněvu na vše čínské vyvrcholila v okamžiku, kdy jsem zjistil, že úschovna je před první bezpečnostní kontrolou, a já tak budu pravděpodobně muset vystát celou deštivou frontu znovu. Můj zrak zahalily barvy čínské vlajky. Nejprve jsem myslel, že se asi do muzea nepodívám, ale nakonec jsem se uklidnil a vyrazil úschovně vstříc. Za úschovu jsem musel samozřejmě zaplatit. Řekl jsem si, že celou řadu už znova stát nebudu a prošel kolem bezpečnostních kontrol, šel jsem stále dál s čínskou vlajkou v očích a žádný ze strážných se mě nepokusil zastavit. Po chvilce jsem se skutečně dostal dovnitř muzea.

Prohlídka pekingského národního muzea

Úvodní hala byla vskutku obrovská a nacházel se zde i orientační plán s anglickými popisky. Výstavní síň, která byla označena jako ta hlavní, se stala naším prvním cílem. Ihned po vstupu do síně jsem věděl, že v muzeu asi dlouho nezůstaneme. Celá síň byla doslova pokryta obrazy Mao Ce-tunga. Bylo možno vidět Maa se zbraní, Maa jak potřásá rukou rolníkovi, Maa hovořící ho k lidu, Maa s traktoristou, Mao ve společnosti největší vědců a osobností světové historie, dodnes nevím, co tam dělal. Zkrátka výstava, o které víte, že už ji v nikdy v životě vidět nemusíte. Na památku toho, že jsem tuto absurditu zřel, jsem si chtěl udělat pár záběrů na kameru. Jakmile jsem, ale zmáčkl nahrávací tlačítko, tak se zpoza mého ramene natáhla čínská ručka a začala tahat kameru k sobě.

Po sekundě šoku a překvapení jsem se rozhodl jednat. Mé oči opět zabarvila čínská rudá vlajka a mocným škubnutím jsem kameru vytrhl a otočil směrem k vlastníkovi oné ručky. Stál přede mnou mladý Číňan ve špatně padnoucím obleku. Jeho tvář zdobily sumčí vousy o počtu osm chlupů z každé strany. Jednalo se o místního hlídače. Na mou hrubě položenou otázku What? (Co?) odpověděl: „No video, foto yes.“

Význam tohoto nařízení respektive omezení mi unikal. Řekl jsem mu OK, což asi neznělo dostatečně přesvědčivě, a já se tak do konce návštěvy muzea tohoto nebohého nohsleda nemohl zbavit. Vždy, když jsem si nějaký z těchto skvostů chtěl vyfotit, tak mi přes rameno načuhoval, jestli náhodou nenatáčím. Asi po hodině prohlížení monotématických uměleckých děl jsme další návštěvu vzdali, rozloučili se s nohsledem a šli shánět něco k snědku.

Čínský hot pot a šaolinské představení

Zapadli jsme do jedné restaurace, kde to z venku vypadalo, že si každý u stolu vaří sám. Na stole stál bublající hrnec s vařící se vodou a do něho hosté vhazovali jednotlivé ingredience, od zeleniny po maso. Anglicky se tento druh vaření a rituálu nazývá „hot pot“, neboli horký hrnec. Usadili jsme se a čekali, až k nám dorazí číšník. Za malý okamžik u nás stála mladá čínská servírka a dala nám každému do ruky kartičku a tužku. Gestem naznačila, že si na kartičce máme zaškrtnout ingredience, které chceme do našeho hot potu a odešla.

Problém se objevil záhy, kartičky obsahovaly jen čínské znaky. Marně jsem kartičku obracel a hledal nějaké srozumitelné písmo. Naštěstí jsem si ze svého pobytu na Tchaj-wanu pamatoval znaky pro maso. To jsem tedy zakřížkoval správně, u ostatních věcí jsem byl donucen hrát bingo. To pravé bingo, ale nastalo, když nám naše ingredience začali nosit. Dle mého názoru jich, tak půlku zapomněli nebo všechny možnosti byly celer.

Déšť neustával a nechtělo se mi strávit večer opět u piva, chtělo nějakou další aktivitu a pivo až potom. Volba padla na „pravé“ šaolinské představení. Bylo to něco jako divadlo s prvky velké akrobacie a bojového umění. Normálně bych na to asi nešel, ale teď to byla jiná situace a docela jsem se těšil. Představení začalo docela divoce, šaolini se začali nečekaně objevovat v publiku, bubnovat či mlátit dřívky o sebe a celkem nás děsit. Tento úvod trval díkybohu jenom pět minut, pak začal klasický příběh o mladíkovi, který byl poslán na výchovu do šaolinského kláštera, kde se naučil bojové umění a získal schopnosti.

Stane se nejlepším žákem a sláva mu stoupne do hlavy a on začíná své schopnosti zneužívat, až nakonec utíká z kláštera. Potlouká se po světě a hledá smysl svého života. Nakonec si uvědomí, že udělal chybu a vrací se k pokornému životu v klášteře. Celé představení trvalo cca hodinu. Špatné to nebylo, ale vím, že už jej znovu neuvidím. Když představení skončilo, pořadatelé ohlásili možnost jít se s herci na pódiu vyfotit. Fotka ovšem za deset dolarů. Zarazilo mě, že tam skutečně někteří „lidé“ šli. Po představení nás už čekala jenom zasloužená odměna v podobě zakončení večera u čínského piva. Snad se další den už na Velkou čínskou zeď dostaneme.

Pokračování – Velký čínský podvod a zeď

Předchozí díl – Ahoj Číno!