Projeli jsme potemnělou bránou parku Bromo a svištěli si do kopce vzhůru k výhledu na sopku. Světla džípu osvětlovala postavy odvážlivců, jenž se vydali na vrchol po svých a vytvářela v nás tak nepříjemný dojem určité lenosti a pohodlnosti. Dojeli jsme až na místo, kde kraje silnice lemovaly stánky, které za dne sloužily jako místní tržiště pro turisty. Teď ale bylo zavřené a my zde z neznámých příčin zastavili. Vystoupil jsem ven, abych se trochu protáhl a hlavně zjistil, co se děje.
Jako první jsem ale pocítil chlad, o kterém už mluvil prodejce z nádraží. Nahoře bude určitě mrznout. Důvod naší zastávky se pak ukázal být vskutku prozaický. Náš řidič si chtěl dát cígo a pokec s kámošem, protože jsme měli ještě trochu času, než slunce začne vycházet. Nabídl nám ale další čaj, a tak jsme ho nechali v klidu svůj pokec dokončit. Pak už nám nic nebránilo, abychom znovu nastoupili a vyjeli až na místo, odkud se už muselo na vrchol dojít pěšky.
Zima byla vskutku pořádná a zima se také stala předmětem výdělku místních podnikavců, kdy za na místní poměry nemalý poplatek půjčovali zimní bundy. Ale jen pohled na stav nabízeného zboží a jeho značnou obnošenost mě od úmyslu bundu si pronajmout odradil. Vydali jsme proto po úzké pěšině k vrcholu v tom, co jsme si přivezli. Nebyli jsme sami, koho východ slunce zlákal. Na vrcholu se už třásla skupinka japonských a korejských turistů navlečených do půjčených zimních bund.
Východ slunce nad sopkou Bromo
Čekali jsme asi deset minut, než se spustilo divadlo barev, světel a stínů, které druhé stejné bychom asi těžko hledali. Výhled do pusté krajiny se zvrásněným povrchem aktivních doutnajících, spících či už dávno vyhaslých sopek nad nimiž se vznášel jemný bílý opar v kontrastu s potemnělým mračnem a prosvítajícím rudým světlem, jako by vypadl z Tolkienova Pána prstenů a fantastické země zla Mordoru. Po chvilce, když se slunce dostalo výše, mračna se rozestoupila a začal krásný den.
Užívali jsme si výhledu ještě pár minut. Poté jsme opět nasedli do džípu, který nás teď vezl dolů k planině, jenž byla třeba překonat, abychom už doopravdy vystoupili na činnou sopku a pohlédli do jejího doutnajícího jícnu. Dalším způsobem, jak planinu překonat byla jízda koni. Mnoho místních vlastníků koňů a oslů nabízelo svá zvířata k transportu. Zvíře pak dotyčného vyvezlo až na vrchol sopky. Už jen pohled na nebohá vyhublá zvířata mi říkal, že se této aktivity určitě nezúčastním.
Výstup na samotnou sopku nijak náročný nebyl. Náročné bylo akorát překonat hordy přijíždějících turistů, kteří v hojném počtu sedlali koně a pomalým pochodem vzhůru blokovali úzkou cestičku. Všiml jsem si i určité neúměry pro koníky nesoucí náklad, čím objemnější turista, tím vychrtlejší kůň. Na vrcholu sopky se opět naskytl úchvatný pohled na planinu, a na lidi jako mravenečky po ní lezoucí. Po okraji kráteru pak vedla další stezka, která nám umožnila nahlédnout i do jeho nevlídných útrob.
Přesouváme se ke kráteru Ijen
Lidí a koňů přibývalo, což rozhodně jinak hezký zážitek kazilo. Rozhodli jsme se tak k sestupu. Posléze i k návratu do džípu. Úchvatné Bromo pro nás skončilo, ale nová cesta byla před námi a s ní další noční výstup a dobrodružství. Vyrazili jsme se ke kráteru Ijen. Kráter se nachází asi dvě stě kilometrů na východ od parku Bromo, na samém okraji ostrova Jáva. Náročnost a sjízdnost silnic srovnatelná s D1 v letních měsících udělaly z cesty nekonečně úmorný zážitek.
To však samozřejmě nebránilo našemu řidiči, aby jel jak smyslu zbavený a málem třikrát naboural. Vždy, když jsem už zarýval nohy podlahy, abych snad řidiči s bržděním pomohl, naše auto zastavilo několik centimetrů před střetem s protijedoucím. Káravým pohledem jsem se pak pokaždé do řidiče opřel, ten jen s úsměvem od ucha k uchu řekl: „To bylo blízko, co?“ „Bylo, tak jeď pomaleji, “ odvětil jsem načež řidič opět zrychlil.
Byl jsem rád, když jsme pak po několika hodinách dosáhli našeho obydlí, respektive ubytování poblíž kráteru, a já z auta vylezl ven. Plán na Ijen byl pak podobně prozaický jako výstup na východ slunce u Bromo. Vstát o půlnoci, teple se obléci, vylézt nahoru, a nakonec smrtelně nebezpečný sestup dolů. Naše dočasné ubytování se ukázalo být na samotě někde mezi rýžovými poli, vesnicí a zeleným pralesem nešlo jinak než se vydat na průzkum okolí předtím, jak výstup započneme.
Podivná indonéská hra
Pohled na vesnici byl až idylický. Upravená políčka přesných geometrických tvarů, za nimi jako komíny továren chrlil prales mlhu, která pak zakrývala jeho vršky. K tomu všemu vesnička s domky s hnědými střechami, které jako by byly postaveny přes kopírák, a to taky dost určitě byly. Jen živé duše nebylo vidět. Po chvilce pozorování jsme obyvatele našli. Byli shromážděni do kruhu a něco pozorovali, někteří při tom i poskakovali. Nějaký sport či snad pěstní souboj. To musíme vidět.
Sešli jsme prudký sráz k vesnic a rozblácenou cestou jsme spěchali k místnímu shromáždění. Aniž bychom byli zpozorováni připojili jsme se k zástupu místních. Vášnivě pozorovali sportovní utkání ve hře jejíž pravidla ani princip nebylo možné snadno identifikovat. Hráli proti sobě dvě mužstva oblečena v dresech svých oblíbených evropských klubů a týmů. Naprostá většina z nich pak byla Barcelona nebo Ronaldo.
Hráči ke hře neměli žádný míč ani jiné prostředky, jen se různě blokovali a bránili si v přesunu dopředu. Popravdě to moc zábavné nebylo, a když místní zpozorovali, že mají návštěvníky z Evropy, přestal je sport zajímat rovněž. Přišlo na řadu obligátní focení se s turisty. Dokonce i někteří hráči přestali hrát a my hru přestali sledovat úplně. Věnovali jsme se svým novým fanouškům, a až když jsme rozdali poslední fotku, zjistili jsme, že hra skončila a kolem nás už nikdo není. Vydali jsme se tak zpět k našemu ubytování, abychom alespoň nějakou tu hodinu spánku před výstupem nabrali. Jak jsme se loudali blátivou silnicí zpět, předjel nás malý náklaďák, na jehož korbě se tísnil celý jeden tým divného sportu, který jsme ještě před chvílí pozorovali. Jen co nás spatřili spustili divoké ale přátelské zdravení a mávání.
Pokračování – Kalvárie kráteru Ijen a modré lávy
Předchozí díl – Z Prambananu na Bromo
