První setkání s teheránskými taxikáři bylo samo o sobě nevšedním zážitkem. Narazili jsme na dva hned u východu z letiště. Jeden by čekal, že taxikáři na letišti budou ovládat alespoň elementární angličtinu, ale tito se nezmohli ani na „yes“. Ukázal jsem jim vytištěnou adresu hotelu, kde jsme měli rezervaci, ale chlapi to jednoduše neuměli v latince přečíst a tak si zavolali na pomoc dalšího kolegu, který už latinku ovládal. Nastal však jiný problém. Nikdo z nich nevěděl, kde to je. Tak se tam nějakou dobu mezi sebou dohadovali, až ten jeden co uměl latinku a asi deset anglických slov na nás mávl a řekl „go“. Načež jsem se ho otázal „How much (kolik)?“.

Trojice dala opět hlavy dohromady a počala interní taxikářskou debatu. Po chvilce utichli, ale nikdo z nich nebyl schopen částku vyslovit správně a tak ji pro jistotu napsali na mobilu. Udiveně jsem zíral na mobil, částka byla v přepočtu asi dvacet korun. Na okamžik jsem se cítil jako Karel Gott, když se dozvěděl o zrušení Slavíka. Měl jsem tušení, že v Íránu bude levněji než v Čechách, ale tohle jsem opravdu nečekal. Zatím určitě něco bude, pomyslel jsem si. Na letišti jsem už ale nechtěl trávit ani minutu a tak jsme do taxíku nasedli.

Cesta z teheránského letiště

Jeli jsme asi hodinu, z toho většinu cesty kolem oprýskané zdi, kterou zkrášlovaly portréty pro nás neznámých vousatých mužů a také četné íránské vlajky. Nakonec taxikář přeci jen zastavil na správném místě, kousek od náměstí imáma Chomejního, kde se náš hotel nacházel. Vystoupili jsme z auta, řidič nám vyndal z kufru krosny a mělo dojít na tížené placení. Podávám taxikáři částku, kterou nám prve ukázal na mobilu. Taxikář na to rychle ve znamení nesouhlasu gestikuluje a říká, „NO, NO“. Tak mu na mobilu ukazuji částku, kterou nám ukázal i on na letišti. On na to, „tomans, tomans, not rials“. Moji odpovědí byl nechápavý obličej. Taxikář proto vzal znovu mobil a napsal tam stejnou částku jako předtím, akorát připsal nulu navíc a říká, „rials“. Částka teď dávala větší smysl a my se dozvěděli, že v Íránu existuje asi nějaká další měna, tůmany.

Později nám bylo vysvětleno, jak to s penězi v Íránu chodí. Oficiální měnou je skutečně íránský riál, ale tento název skoro nikdo nepoužívá, dokonce ani v obchodě. Většina obyvatel vám řekne částku v tůmanech (toman ang.), ta je ale desetkrát menší než v riálech a odkazuje na historický název měny, ačkoliv název tůman na bankovce nenajdete. Takže když máte zaplatit např. 100 tisíc riálů, tak vám prodavač řekne částku 10 tisíc, ale myslí tůmanů, což často vede, především u cizinců, k nedorozumění. Aby se to nepletlo, tak někteří používají pro měnu jednotku chomejní, kde 1 chomejní se rovná 1000 tůmanů a tedy 10 tisícu riálů. A tak jsme se vždy museli dotazovat, zda je částka ve skutečné nebo fiktivní měně.

Vybavení běžného pokoje hotelu?

Na recepci nás přivítal mladý recepční skvělou angličtinou. Bylo stále poměrně brzy ráno a navíc jsme se dozvěděli, že je státní svátek a obchody či restaurace jen tak otevřené nebudou. Proto jsme s vděčností uvítali možnost dát si snídani v hotelu. Bylo to poprvé co jsem se setkal s perskou kuchyní a místním výborným placatým chlebem. Obzvláště výborným, když byl čerstvý. Po snídani jsme se šli ubytovat a trochu prospat, předtím než vyrazíme na průzkum města.

Náš pokoj byl hodně jednoduše vybavený, dvě postele, topení, modlící kameny, směrovka na Meccu a balkon s demotivujícím výhledem na dvůr. V poledne jsme se měli setkat s místním studentem Miladem, který nás chtěl po Teheránu provést. Sraz byl v jedenáct hodin na stanici metra Haghani. Kolem desáté jsme se po těžkém vstávání z nepohodlné postele přeci odhodlali ven a vyrazili k nejbližší stanici metra.

Když jsme opustili brány hotelu, naše tempo výrazně zpomalilo a my kráčeli s náležitou opatrností a ostražitostí, jakoby na nás mělo někde něco vyskočit. Prošli jsme špinavou uličkou u hotelu až k silnici. Na ulici nebyla živá duše. Ulice byly poměrně čisté. To samé se však nedalo říct o obydlích a obchodech, které ulici lemovaly. Většina z nich byla zavřená nebo spíš zabedněná a kromě špíny a prachu je zdobila opadaná omítka. Nesměle jsme pokračovali dál podél postapokalyptické silnice, až jsme konečně narazili na živou duši. Mladík bez bot seděl u cesty, placatý chléb namáčel do jakési omáčky, pravděpodobně snídal. Jakmile nás uviděl, tak zbystřil a pohotově ze sebe vypustil, „Welcome to Iran“. Gestem ruky naznačoval, ať se k němu připojíme. S úsměvem a s díky jsme odmítli a pokračovali dál, aniž bychom tušili, že Vítejte v Íránu! uslyšíme ještě minimálně dvěstěkrát.

Vítejte v Íránu!

Welcome to Iran! neboli Vítejte v Íránu! nám bylo sděleno hned třikrát, jakmile jsme se dostali na náměstí. První náhodný kolemjdoucí se před námi zastavil. My raději udělali krok, zpět. Co asi může chtít? Muž se sebe vysoukal, „Welcome to Iran“. Potom nám podal ruce a vesele se usmíval. Víc anglicky neznal a tak pokračoval dál. Zůstali jsme v mírném šoku stát. Tohle se stát v Čechách, tak si myslím, že se ten člověk ráno vrací z včerejší párty, ale v Íránu je alkohol zakázaný.

Za chvíli nám to přišlo docela běžné, jeden člověk dokonce zastavil na silnici svůj motocykl, aby se s námi mohl pozdravit a potřást nám pravicí. Konečně jsme pak dorazili ke stanici metra. Metro vypadalo celkem evropsky, čistě, ale hlavně dosti liduprázdně. Na nástupišti postávalo pouze pár jednotlivců. Na zdech zde visely protiamerické propagandistické plakáty s hesly jako „pryč s Amerikou“.

Plán metra i názvy stanic byly naštěstí dvojjazyčné. Název naší cílové stanice však v plánu metra jaksi chyběl. Nezbývalo nic jiného než se někoho kolem optat. Jenže nebylo koho. Jediný, kdo stál na naší straně nástupiště byl pár školáků, který zatím naší přítomnost nezaregistroval. Pomalu jsem k nim přistoupil a oslovil je, zda náhodou nemluví anglicky. Školáci zkoprněli a s otevřenou pusou na mě zírali. Amerického agenta viděli na živo zřejmě poprvé a tak jsem se jich otázal ještě jednou. Dvojice se zmohla pouze na NO.

Asi za pět minut přijela souprava metra. Vystoupilo z ní jen několik cestujících a já se snažil někoho z nich odchytnout. Odchyceným se stal místní voják, z jehož očí bylo patrné velké překvapení, ale i radost. Cizince asi dlouho nepotkal a zřejmě ještě déle nebo vůbec nikdy s žádným nemluvil. Opakoval jsem mu název stanice pořád dokola, ale neznal jsem tu správnou perskou výslovnost stanice a tak mi nemohl rozumět. Naštěstí jsem měl stanici napsanou na papíře, on ji přečetl výslovností na míle vzdálenou od té mé a s úsměvem ukázal správný směr. Nastoupili jsme do další soupravy, která přijela.

Pokračování – Taxi Teherán

Předchozí díl – Vyrážíme do Íránu!