Náš druhý den v Mongolsku jsme byli nastoupeni v osm ráno před panelákem ulánbátarského sídliště a čekali na náš expediční transport. S menším zpožděním dorazila dodávka ruského výrobce GAZ i s naší průvodkyní Sonjou a řidičem jehož jméno znělo jako říhnutí. Dost možná to i říhnutí bylo, protože opravdu nevím, jestli se představoval nebo jenom vstřebával večerní opici. Naskládali jsme se dovnitř a auto se rozjelo vstříc dobrodružství. Vnitřek dodávky byl pohodlný a nabízel i poměrně dost místa na nohy. Cestou po Ulánbátaru jsme ještě nabrali Španěla Ivána a tím se náš expediční tým zkompletoval.

Z Ulánbátaru vedou pouze čtyři cesty. Jedna na sever, jedna na jih, jedna na východ a tou západní jsme se vydali my. Naivně jsem se domníval, že bude po cestě na co koukat. Krajina byla však takřka neměnná. Nekonečné zelené pláně, tak jak je známe z úvodního obrázku Windows XP, a na těchto nekonečných pláních se pásla nedozírná stáda ovcí a koz. Místy se objevovaly vraky nabouraných aut, zřejmě opilých řidičů. Přemýšlel jsem, jak mohou na takto rovné silnici, kde nejsou stromy ani skoro žádná jiná auta nabourat. Nic jiného, než promile za volantem mě nenapadlo. Strašidlo alkoholu tak obchází i mongolské řidiče.

Byl jsem hodně zvědavý na jídlo, které nám Sonja bude připravovat. Jako první na řadě byl oběd. S naší dodávkou jsme sjeli ze silnice a řidič zastavil na zelené louce. Venku se počasí rapidně zhoršilo, foukal silný vítr a počalo i pršet. Zkrátka počasí, které by uprostřed mongolského léta čekal málokdo. Rozhodli jsme se tedy pro oběd uvnitř dodávky. Samotný oběd asi nebudu řadit vysoko mezi gastronomickými zážitky celé cesty. Toustový chleba s gothajem, sýrem a zeleninou však svůj účel splnil.

První nocleh v jurtě

Večer jsme konečně po celodenní cestě dorazili do místa našeho noclehu. Jednalo se o větší vesnici, kde kromě místních chatrčových domků a benzinové pumpy byla i skupina oplocených jurt. Tyto oplocené jurty byly pro nás. Obecně jsou jurty uvnitř celkem dost prostorné, kdy lůžka uvnitř lemují jejich obvod. Jedinou pevnou stavební částí jurty jsou dveře. Na vrcholu jurty je pak jediné „okno“, které jurta má. Okno podepírají dvě tyče, kterým se říká otec a matka. Projít skrz ně podle Mongolů přináší smůlu. Do naší jurty bylo zavedeno i elektrické světlo a prodlužovací kabel, takže se nemuselo svítit pouze baterkou či mobilem.

Na večer jsme neměli žádný program, tak jsme vyrazili na průzkum vesnice s tím, že navštívíme i benzinovou pumpu, kde koupíme pár Čingisů (piv). Hned po pár metrech od naší jurty nás zaplavilo obrovské stádo koz, které nikde nezačínalo ani nekončilo. Chvíli nám proto trvalo se přes stádo přebrodit. Poté začalo znovu vydatně pršet, proto jsme promptně ukončili průzkum vesnice a vydali se na nedalekou benzínku nakoupit. Kvantita sortimentu obchodu benzínky odpovídala míře hustoty osídlení Mongolska. Jeden kus zboží na celý regál. Naštěstí se tam ale pár Čingisů na večer našlo.

Karakorum

Po ranní hygieně a toustu s godhajem k snídani, jsme opustili naše jurty a dodávkou přejeli k bývalému hlavnímu městu Mongolské říše – Karakoru. Karakorum nechal ve třináctém století vystavět slavný Čingischán, a to se tak stalo prvním kamenným mongolským městem. Dnes je zde již jen malá vesnička a ruiny komplexu s několika chrámy a muzeem. Bylo poměrně brzy ráno, ale před vstupem do komplexu už postávaly skupinky turistů. Zajímavé bylo, že ne těch zahraničních ale  pouze místních. Ty zahraniční jsme za celý den nepotkali žádné.

Mongolští turisté se pak stali snadnou kořistí místních prodejců, když se za úplatu nechali fotit s orlem či jiným dravcem na ruce nebo pózovali na skupinovou fotografii oděni do středověkých mongolských šatů. Někdy bylo těžké rozeznat, kdo si pouze vypůjčil šaty na fotografii, a kdo přišel ve svém. V komplexu toho až zas tak moc k vidění nebylo, ale byla to pěkná procházka kolem buddhistických chrámu, kde mniši meditují a studují.

Na oběd jsme jeli do nedalekého údolí, které mělo dle Sonji svým tvarem připomínat ženský klín. Když jsem vystoupil z dodávky, tak mé oči připoutala skupina dalších mongolských turistů, která chodila dokola a neustále fotografovala předmět uprostřed jejich kruhu. Při bližším pohledu jsem zjistil, že se jednalo o zhruba metrový kámen či zerodovanou sochu ve tvaru penisu. Já jsem jejich fascinaci tímto předmětem nesdílel a vydal jsem se hledat vhodný kout, který by mi posloužil jako WC. Obecně je to v Mongolsku se záchodem docela špatné vzhledem k nulovému stromovému porostu, nekonečným loukám a dobré viditelnosti. V případě, že jdete na „malou“, tak to ještě zas takový problém není, tedy alespoň u muže. V druhém případě, pak můžete ujít i kilometr než najdete vhodný úkryt.

Náš život s mongolskými nomády

Sonja nám udělala k obědu špagety, tedy se o ně alespoň pokusila. Po „jídle“ jsme vyrazili k našemu dalšímu cíli. Tuto noc jsme už měli přespat u skutečných mongolských nomádů uprostřed pustiny. S postupem cesty se ráz krajiny začal pomalu ale jistě měnit. Již zde nebylo vidět nekonečné zelené pastviny. Začalo přibývat písku a všudypřítomná zeleň zežloutla. Vjeli jsme do mongolské polopouště. Cesta se zdála být nekonečná, slunce dávalo své maximum a všichni již cítili značnou únavu. Nakonec jsme pozdě odpoledne naše nové hostitele a jejich tři jurty v poušti našli. Zas tak úplně tito naši nomádi odříznuti od světa ale nebyli. K mému překvapení pan domácí nomád měl u jurty satelit a vlastnil i automobil.

Ubytovali jsme se v krajní útulné jurtičce, respektive jsme tam akorát hodili krosnu na postel a začali přemýšlet co s pozdním odpolednem. Náš pan nomád měl spoustu dobytka, koní a také několik zdatných velbloudů. Dohodli jsme si tedy menší výlet po okolní stepi na těchto neuvěřitelně smradlavých sudokopytnících. Já dostal svého velblouda jako první. Velbloudovi se nejdřív nechtělo moc dolů, ale několika úderech holí pana nomáda se ochotně snížil, abych mohl nasednout. Panu nomádu bylo dle mého názoru a jeho vizáže něco mezi sto padesáti až dvě stě lety. Měl krásně scvrklé, opálené tváře, jeden majestátní zub, pravý mongolský klobouk a národní píseň na rtech. Píseň nám pak zpíval celou dobu. Zpíval jí krásně, ale dlouho.

Po poušti na velbloudech

Když jsem na svého velblouda nasedl, tak ho pan nomád donutil si opět stoupnout. Poznal jsem, z jak obrovské výšky velbloud kouká na svět. Tento pocit jsem si mohl vychutnat asi tak na tři sekundy, než se velbloud opět skácel k zemi. To však nesmírně vytočilo pana nomáda, který začal do nebohého velblouda mlátit hlava nehlava a moje noha nenoha. Velbloud se proto postavil, a já se modlil, aby nahoře zůstal a pan nomád nám znovu nenamlátil. Ostatní nasedli bez problémů, a tak jsme všichni vyrazili za panem nomádem, který jel jako první na koni.

Cesta to byla více než úmorná a velbloudi jsou ty nejodpornější zvířata na světě. Nejenom, že odporně zapáchali a neustále močili či káleli, ale hlavně bez přestání vypouštěli plyny toho nejhoršího ražení. Já si tak na nějaký čas připadal jako voják u belgického města Ypry v roce 1915. Asi po hodině jízdy jsem ale plyny přestal vnímat, jelikož se objevil zcela nový problém. Velbloud neměl žádné sedlo, což začalo velmi nepříjemně snášet moje pozadí. Zkoušel jsem na pana nomáda volat, aby nás už odvedl domů, ale ten zabrán do svého zpěvu mé volání nevyslyšel. K našim jurtám jsme se vrátili až po dvou hodinách, a já se začal znovu učit chodit. Poznal jsem středověk.

Mongolská specialita

Blížil se čas večeře a my chtěli vyzkoušet něco místního, něco netradičního a nomádského. Sonja sice nevařila špatně, ale evidentně ji po prvních dvou jídlech došly nápady a začala se trochu opakovat. Petr celou dobu básnil o mongolské metodě pečení pomocí nažhavených kamenů, kterou viděl před odjezdem v nějakém cestopisném dokumentu. Požádali jsme tak Sonju, aby se optala pana nomáda, jestli by nebyla na prodej nějaká kozička nebo ovečka, kterou by nám pak nažhavenými kameny nomádi upekli. Po chvíli vyjednávání jsme se dohodli na ceně, ale zatím nebylo jasné, jaké zvíře to bude. Protože byl dnešek údajně špatný den pro zabití kozy, tak bylo rozhodnuto o ovci.

Pan nomád následně ovečku zabil, stáhl a připravil během půl hodiny. A než bys řekl Ulánbátar, kameny se pekly v kamnech. Když už byla ovečka naporcovaná, tak ji paní nomádová dala to velkého hrnce a zasypala rozžhavenými kameny. Navrch se přidala ještě zelenina a brambory. Pak už zbývalo jen čekat. Celý tento obřad bohužel propásl Pepa. Čingischán se pomstil na jeho trávící soustavě a chudák, tak musel hledat kopeček, za který by se mohl schovat. Byla to opravdu ošemetná věc jít na tomto místě na záchod. Sám jsem to pocítil druhý den ráno, a to se na mne Čingischán nijak nemstil. S fyzickou absencí WC se člověk nějak vyrovná, s tím že na něj při potřebě civí desítky ovcí a koz také, ale s množství hmyzu, které se do vašeho odkrytého pozadí pustí už nikoliv. Jedinou ochranou se tak stává plácání se po zadku při vykonávání potřeby.

Pravá nomádská večeře

Večeře byla po hodině a půl připravena a my s lahví vodky, jakožto žaludeční desinfekcí také. Při pohledu na jídlo a jeho vůni jsem nostalgicky začal vzpomínat na Sonjin kulinářský um. Situace se zhoršila, když přisedli ostatní Mongolové a začali dbát svých tradic stolování a sdílení jídla. Tradice spočívala v tom, že vždy jeden z Mongolů ukrojil kus ze svého sousta a podával ho ostatním. Tradice je tradice a tady jde hygiena stranou.

Mezitím se vrátil Pepa celý zelený ze záchodu. Čingischán se mu pustil do žaludku a Pepa tak před zvracením, stačil říci pouze: „sorry“. Já si z toho všeho dal jen dva menší kusy ovce a několik brambor. Pak mě nějak přešla chuť. Zato naši mongolští přátelé si dopřávali a v jezení ovčích vnitřností se dokonce vyžívali a závodili. Když se dojedlo a Mongolové odešli, vytáhli jsme okamžitě láhev vodky, kterou jsme měli připravenou. Vodková desinfekce naše žaludky naštěstí úspěšně ochránila.

Ten večer jsem seděl venku a dopíjel zbytky vodky. Uvědomil jsem si, jak úžasné je pozorovat noční oblohu na místech jako je mongolská poušť. Absolutní klid a hlavně žádné světelné znečištění. Když se pak před vámi odkryje celý vesmír, naskytne se pohled, na který do konce vašich dnů nezapomenete. Člověk pak nemá chuť ani jít spát a vydržel by zírat nahoru až do rána. Další den nás ale čekal pořádný kus cesty, proto bylo třeba se něho trochu vyspat.

Pokračování – Sbohem Čingischáne a nomádi

Předchozí díl – Ulánbátar a festival Nádam