Vlak odjížděl už v sedm ráno z hlavního irkutského nádraží, takže moc času na prospání po včerejším skoro padesáti kilometrovém pochodu nebylo. Manželka majitele hostelu nám udělala stejnou snídani jako všechny předchozí dny a dokonce nám zavolala i taxi. Taxi, no spíš nějakého svého známého Burjata, který přijel, podle mě ve stavu po několikadenní kalbě. Zajímavé bylo i to, že měl volant na pravé straně. Tento jev bylo možné vidět poměrně často v asijské části Ruska. Rusové tady rádi kupují levné ojetiny z Japonska. Řidič naštěstí na nádraží v bezpečí dojel. V cíli si řekl o dvakrát vyšší částku, než bylo domluveno, a tak dostal přesně tolik na kolika jsme se domluvili. Ani nijak neprotestoval, prostě to zkusil.
Vlak do Ulánbátaru v Irkutsku začínal a byl už také při našem příchodu přistaven. Vypadal o poznání lépe než ten, kterým jsme přijeli z Moskvy. Tentokrát už jsme měli vlastní kupé pro čtyři a druhou třídu. Kupé bylo i daleko prostornější, pohodlnější a hlavně uzavíratelné. Do odjezdu nám zbývala ještě půlhodinka, tak jsme se vydali do nádražního supermarketu nakoupit nějaké jídlo na cestu. Cesta měla mít jen něco kolem třiceti hodin, teda to jsem si myslel, takže nebylo nutné toho nakupovat do vlaku moc. Navíc nás ještě čekala zastávka v Ulan-Ude.
Cesta z Irkutsku do Mongolska
Když se pak vlak směr Ulánbátar rozjel, tak už jsme každý ležel na svém lůžku a doháněl spánkový deficit po včerejším šíleném běhu a záchranné akci u Bajkalu. Já jsem z okna pozoroval jezero a sibiřskou krajinu. Vlak jel kolem břehu Bajkalu asi dvě hodiny, a byl to krásný obraz, který by mi nevadilo pozorovat déle. Slunce prosvítalo skrz hustá mračna nad jezerem a vytvářelo na hladině zajímavé světelné obrazce, což ještě umocňovalo výjimečnost tohoto pohledu. Únava pak ale překonala i mne, a já se probudil, až když jsme dorazili do Ulan-Ude, hlavního města republiky Burjatsko.
Burjati jsou jednou z etnických skupin Mongolů, bývají však považováni za samostatnou národnost. Nejznámější kuriozitou a turistickou atrakcí města Ulan-Ude je největší busta Lenina na světě. Spíše se tedy jedná pouze o hlavu než o celou bustu, která zde byla umístěna v roce 1970 k výročí sto let od narození Lenina. Hlava je vysoká čtrnáct metrů. Obecně jsou sochy komunistických vůdců, zejména Lenina k vidění na náměstích po celém Rusku dodnes, a asi jen tak nezmizí.
Zbytek cesty k rusko-mongolským hranicím už nic kromě prázdné stepi nenabízel, a tak jsem ji celou proležel. Na hranicích jsme pak zjistili, že jsme v celém vagónu sami. To u nás vyvolalo naději, že by celní proces nemusel trvat dlouho. Nejprve k nám do kupé přišel ruský voják, který zevrubně celé kupé prohledal. Dle stylu hledání soudím, že hledal možné uprchlíky. Chvíli na to dorazila dvojice celníků, respektive pár. Pasy zkoumali celkem dlouho, chvíli se podivovali nad mým íránským vízem, poté lustrovali vízum ruské a mongolské. Nakonec vybírali zpět imigrační kartičku, kterou jsme všichni dostali po příletu do Moskvy. Vše probíhalo v pořádku, než došlo na pas Mikyho, jelikož on kartičku ztratil. Na otázku celníků, kde je karta, Miky odpověděl brilantní ruštinou: „Němam“.
To se dali do smíchu i celníci, Miky vyplnil kartičku novou a vlak přejel na mongolskou stranu. Zde jsme byli opět podrobeni vojenské kontrole. Voják také hledal uprchlíky a kontraband. My ale měli pouze dvě láhve vodky na večer, takže voják pokračoval do dalšího vagónu. Následná celní kontrola proběhla celkem hladce, jelikož zde nebyla už žádná kartička, kterou by Miky mohl ztratit. Celý proces hraničních kontrol trval asi dvě hodiny. Venku se mezitím už setmělo a náš vlak pádil noční mongolskou polopouští k hlavnímu městu, které údajně ve své historii sedmnáctkrát změnilo svoji polohu.
Příjezd do Mongolska
Co naplat, měli jsme do Ulánbátaru dorazit až někdy odpoledne a chtěli jsme i trochu oslavit náš zázračný únik z bajkalské pasti, tak jsme se holt pustili do nezřízené konzumace bajkalské vodky….
…..ULÁNBÁTAR, BUCH, BUCH, BUCH, ULÁNBÁTAR, BUCH, BUCH, BUCH
Průvodčí bezhlavě mlátil pěstí do našich dveří a křičel. Těžce jsem se zvedal, abych se podíval z okna. K mému překvapení a k počtu jurt, podél kterých jsme projížděli to skutečně vypadalo, jako nějaké hustější osídlení, kterých v Mongolsku moc není. K našemu nemilému překvapení to vypadalo, že vlak přijel do Ulánbátaru o nějakých sedm hodin dříve, než ukazoval jízdní řád nebo než jak jsme ho my četli.
…..ULÁNBÁTAR, BUCH, BUCH, BUCH, ULÁNBÁTAR, BUCH, BUCH, BUCH
Průvodčí chudák už celý brunátný nám provolával slávu za sklem našich dveří. Ukázal jsem mu palec nahoru na znamení, že rozumím a vydal se ještě na WC. K mému osobnímu neštěstí bylo WC už zamčené a já se tak musel vrátit zpět do kupé a doufat ve velmi brzký příjezd. Kluci nevstávali tak rychle jako já, a ještě polehávali ve svém alkoholovém deliriu, což přivádělo chudáka starého průvodčího k šílenství. Z nekonečné záplavy ruských slov, které na nás chrlil, jsem mu moc nerozuměl, ale myslím, že byl velmi vzdělaný, a že citoval Dostojevského. Zejména když jsem zaslechl něco o idiotovi, respektive o ožralých idiotech, co zmeškají svoji zastávku. Nakonec jsme všechno tak nějak hodně narychlo zabalili a s těžkou opicí vystoupili z vlaku. Byli jsme konečně v Mongolsku.
Ulánbátare jsme tu!
Svět byl rozostřený, ale nádraží bylo určitě stejné jako ta v Rusku. Doklopýtali jsme na nástupiště, kde se na nás ihned vrhla zlatá horda naháněčů, taxikářů a prodejců výletů. Naštěstí nebyli tak otravní jako ti v Egyptě nebo Indii. Stačilo si od nich vzít letáček a nechali nás být. Prodrali jsme se skrz ně a vešli do haly nádraží. Hledali jsme toalety, abychom se opláchli a probudili naše nepřítomné obličeje a dopřáli si tak alespoň minimum základní hygieny. Občas ještě přicházeli dotěrní mongolští naháněči a prodejci, ale to už nezbývalo nic jiného, než je ignorovat.
Naší starostí teď bylo obstarání si mongolské měny – tugriku. Nejsem příznivcem směny ve směnárnách, preferuji výběr domácí měny z bankomatů. V nádražní hale byly bankomaty dva, z toho jeden pouze na okrasu. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem ve funkčním bankomatu volil částku, kterou měl bankomat vydat. Bankomat nenabízel žádné možnosti pouze řádek, kam se měla vyžadovaná suma zadat, a já jsem neměl vůbec ponětí o kurzu tugriku. Naštěstí se opět jako duch velikého Čingischána zjevil další naháněč, tak jsem se ho hned otázal, jaký je kurz tugriku k dolaru. Za jeho pomoc jsem si vzal jeho letáček se slibem, že o výletě jistě zapřemýšlím. Vybrali jsme si mongolskou hotovost a vyrazil ven.
Pokračování – Ulánbátar a festival Nádam
Předchozí díl – Ztraceni u Bajkalu
