Veřejná doprava je v Íránu značně segregační, tedy alespoň co se týče cestujících mužů. Každý vagón či autobus má oddělenou speciální část, která je určena pouze pro ženy, muži tam za žádných okolností nesmí ani páchnout. Zbytek vagónu či autobusu je pak dedikován právě mužům, tam však ženy mohou, když samy chtějí. Nastoupili jsem proto do vagónu metra plného íránských mužů. Jakmile jsme vstoupili dovnitř, spočinuli na nás snad všechny oči uvnitř vagónu a nepřestávali zírat. Nebylo to úplně příjemné, ale co se dalo dělat, cizinců tam moc nezavítá.

Vnitřek vagónu metra se nijak zvlášť nelišil od toho pražského. I zde byla reklamní sekce a v ní kromě letáků, opět milé propagandistické plátky a letáky. Naše jízda byla sedm stanic, takže jsme měli dost času a já se snažil zabavit pozorováním okolí. Metro se s postupujícím časem začalo víc a víc plnit a přibývalo tak množství objektů k pozorování. Každou stanici vždy nastoupili či vystoupili pouliční prodejci s košíkem a tím nejrůznějším sortimentem zboží k prodeji. Mladík s nejrůznějšími sluchátky a selfie tyčemi, muž prodávající v ponožky či stařík s papírovými kapesníky a žvýkačkami.

Cestující si sem tam skutečně zboží od nich kupovali, což bylo pro mne nejvíce zajímavé pozorovat. Nakonec tlampač ohlásil naši stanici a my vystoupili. Prošli jsme halou s další propagandou a tematickou výstavou a nakonec vyjeli eskalátorem ven ze stanice. Bylo skoro jedenáct, takže setkání s Miladem jsme rozhodně neměli propásnout. Sraz byl domluven u vchodu do metra. Jenže metro mělo vchody dva. My ještě neměli íránskou sim kartu a evropské tu nefungovaly, takže jsme mu nemohli napsat ani zavolat. Data byla také pasé a o wifině nemluvě. Zkrátka pěkně postaru.

Čekání na Godota, tedy Milada

Postavili jsme před vchod metra a počali vyhlížet Milada. Deset minut jsme tam jen tak zevlovali, lidé přicházeli a odcházeli, ale po Miladovi ani vidu, ani slechu. Šli jsme proto zkusit druhý vchod metra. Tam byla situace o trochu veselejší, protože tam postávala a pokuřovala místní mládež. Rozhodli jsme se jejich činy následovat, a tak jsme tam taky jen postávali a pokuřovali a při tom nenápadně vyhlíželi Milada. Dvacet minut poctivého zevlování uplynulo jako voda a Milad nikde.

Šli jsme ještě jednou, pro jistotu, zkusit první vchod do metra, kde tou dobou nebylo ani živáčka. Tam jsme nakonec i zakončili naši zevlovací a postávací hodinku. Milad nikde a zřejmě ani nikdy nedorazí. Setkání s ním jsem již pomalu vzdával a začal přemýšlet nad náhradním plánem. Vrátíme se na hotel a tam zkusíme přes internet napsat někomu jinému, kdo nás po Teheránu provede. Doufal jsem jen, že to nedopadne stejně, a že se skutečně s někým setkáme.

Zpátky na hotelu jsem přes internet oslovil několik lidí, kteří se už předtím nabízeli, že nás po Teheránu provedou. Mimo to jsem si také ověřil, jestli nepřišla nějaká omluvná zpráva od Milada. Nepřišla. Napsal jsem mu tedy zprávu já. Na zprávu odpověděl až někdy k večeru toho s tím, že nestíhal přijít, jestli to nemůžeme odložit na další den. Podruhé jsme stejnou situaci riskovat nechtěl a tak jsme se s Miladem nikdy neviděli. Naší novou průvodkyní se měla stát místní dívka se zajímavým jménem, Mojgun [Modžgan].

Čekání na Mojgun

Mojgun se s námi mohla sejít až odpoledne kolem čtvrté hodiny. Měli jsme proto do našeho setkání moře času a byla by škoda ho promarnit. A tak jsme se rozhodli, že na první památku a menší průzkum města se vydáme sami, a že se i cestou někde naobědváme. Většina obchodů a restaurací byla tou dobou stále ještě zavřená, ale ulice našeho hotelu se už pomalu probouzela k životu. Lidé korzovali kolem a doprava houstla, ale restaurace stále nikde. Všechny obydlí, které otevřely své dveře či bednění byly jakési dílny a servisy dopravních prostředků.

Když jsme míjely dvacátý pneuservis v řadě, začal jsme přemýšlet, jestli se nejedná o jakousi čtvrť mechaniků a jakým způsobem tu asi probíhá konkurenční boj o zákazníka. S podobnými hromadným uskupením sortimentu jsme se pak setkávali celou dobu našeho pobytu v Teheránu, kdy jsme postupně narazili na čtvrť svatebních šatů, televizorů, parfémů a slunečních brýlí. Nakonec jsme narazili i na první restauraci. Když jsme vešli dovnitř, obsluha celkem pohotově vyměnila menu na stole, které obsahovalo pouze perštinu za menu v angličtině. Následně se to ukázalo jako celkem zbytečný tah, protože všechna jídla v menu byla kebab s rýží a máslem.

Naším cílem se stal Golestánský palác, což je komplex budov a zahrad v centru města, kde od 18. století sídlil perský šáh. Palác je také zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO. Cestou k němu jsme objevili skvělou kavárnu a ještě lepší obchod s fresh nápoji, s jejich největším trhákem a to džusem z granátových jablek. Znovu jsme mnohokrát slyšeli Welcome to Iran.

Před palácem bylo nahromaděno několik místních školních výprav a tu a tam malíři, zachycující palác a jeho zahrady na papír svého skicáku. Než jsme se stačili rozkoukat, tak už si s námi školáci pořizovali selfíčka. Na pokladně se daly koupit vstupenky dle typu návštěvnického okruhu. Na vše byly, jak je již zvykem, dvojí ceny. Ta pro cizince byla pětinásobně vyšší než pro místní. Prošli jsme si tak panovnické komnaty, audienční místnost či zrcadlový sál. Uvnitř bylo zakázáno fotit či natáčet a počet fanatických hlídačů byl neúměrně vysoký, tak jsem kameru raději nevytahoval. Trest by mohl být všelijaký.

Setkání s Mojgun

Blížila se čtvrtá odpolední hodina a s ní i naše setkání s Mojgun. Jako místo našeho setkání byla opět domluvena stanice metra. Doufal jsme, že tentokrát to dopadne výrazněji lépe, než naše setkání s Miladem ráno. A taky že dopadlo. Mojgun, mladá sympatická studentka teheránské univerzity přišla naprosto přesně. Byla na místní poměry velmi elegantně oblečena a kromě spíše módního šátku a slunečních brýlí, ji zdobil velice milý úsměv. Ihned jsme se pustili do konverzace a při tom pomalu proplouvali centrem města.

Chtěli jsme vidět nějaký typický perský trh neboli bazar. Ten den byl ale svátek, a tak znamenalo, že ten největší teheránský trh je zavřený. Jediný bazar, který nikdy nezavírá, byl ten na náměstí Tajrish na severu města. A tak nás čekala cesta metrem přes půl Teheránu. Trh u náměstí Tajrish byl pulzujícím, energickým místem, plným vůní a chutí nejrůznějších druhů koření a jídla. Kromě něho obchodníci nabízeli perské koberce, mosazné nádobí a hedvábné šátky. Člověk si pak připadal, že se vrátil o pár století v čase zpátky.

Mešita a modlitba

Obchodníci a trhovci, ale nebyli vůbec otravní, jako ti v Egyptě, Maroku nebo Indii. Mohl jsem si vše prohlédnout, aniž bych měl dotěrného obchodníka na zádech. Prošli jsme celým tržištěm, až jsme došli k mešitě na jeho konci. Mešita byla krásně barevná a velice dobře nasvícená. Věřící se zrovna scházeli k večerní modlitbě a nás se zmocnila touha prozkoumat mešitu při modlitbě. Mojgun s námi jít nemohla, protože mešita měla oddělené části pro muže a ženy.

Byl to trochu zvláštní pocit vstoupit na modlitbu do mešity. Připadal jsem si jako na koncertu Evy a Vaška, prostě někde, kam nepatřím. Nikdo si nás ale nevšímal a tak jsme vše náležitě prozkoumali. Na podlaze byl měkký koberec, boty musely samozřejmě zůstat před vchodem, zdi a strop byly pokryty malými sklíčky a stříbrem. Něco jako disko koule akorát kolem dokola místnosti. Později si nás někteří věřící se zájmem prohlíželi a zřejmě přemýšleli, zda nás někdo konvertoval.

Taxi Teherán

Po mešitě dostala Mojgun nápad, že bychom si mohli vyrazit na kopec za město, že je to místo, kde se schází mladí lidé na piknik a je zde krásný výhled na celé město. Jediná otázka, která zůstala nezodpovězena, byla jak se tam dostaneme. Na to však měla Mojgun pohotové řešení. Někdo nás tam vezme. Taxi Teherán. Jasně, mohli jsme jet obyčejným taxíkem, ale v Íránu existuje i alternativa a teď nemyslím Uber. V Teheránu se postavíte k silnici a začnete stopovat. Když auto zastaví, zeptáte se kam jede. V případě, že máte shodnou cestu nebo její část, tak nasednete a řidiči přispějete na benzín.

Přesně tak jsme i stopli naše první taxi v Íránu, které vlastně žádným taxi nebylo. Řidič působil docela zakřiknutě, nejspíše z toho, že cizince ještě nikdy nevezl. Bohužel uměl jenom persky, my uměli persky akorát pozdravit a tak celá tíha konverzace padla na naši Mojgun. Asi za dvacet minut jízdy jsme vystoupili na kopci. Bylo zde velmi živo, spousta lidí zde grilovalo či popíjelo, nikoliv však alkohol, ale čaj. Výhled na osvětlené město byl ten den nadevše. Náš první den v Íránu se nakonec docela vydařil.

Pokračování – Nemravnosti na teheránské ulici

Předchozí díl – Vítejte v Íránu!