Chvíle nezávislosti a ultimátního nomádství v podobě funkční Lady Nivy byla tu. Auto jsme dostali k užívání před největším biškekským supermarketem s potravinami, kam se s námi odvezl i majitel autopůjčovny po naší společné návštěvě autoservisu. To se celkem hodilo, jelikož zásoby na cestu jsme potřebovali nakoupit i my. Supermarket příjemně překvapil, zboží bylo dost, akorát my nevěděli co si přesně koupit. Nevlastnili jsme totiž žádnou chladící tašku či box, a tak se náš výběr omezil na zásoby vody a piva.

Po našem návratu do auta nastala chvíle pravdy, chvíle samostatného zapojení do biškekského provozu s autem, o jehož funkčnosti jsme se přesvědčili ranní návštěvou autoservisu. Řízení tohoto stroje nebyla vskutku snadná věc. Klimatizací byla stažená okénka, stěrače jsme směli pouštět jen v případě nouze, zařazení rychlosti nešlo jinak nežli silou, páčka pro blinkry byla nešikovně paralelně umístěna s páčkou na ovládání světel, takže jsem vždy při odbočování i rozsvítil, spojka zabírala asi na posledních dvou milimetrech a ani nemluvě o nefunkční ruční brzdě.

Samozřejmě seznam nedostatků byl dlouhý, ale to k tomu tak nějak patřilo. Pro nás bylo důležitější vyrazit, protože jsme nabrali již řádné zpoždění. Jako první se řízení ujal Miky. Nikdo jiný se k tomu totiž neměl, a tak jsme ho zvolili. K jeho smůle prvním manévrem musel vycouvat do frekventované silnice a druhým se otočit do protisměru, zkrátka začátek snů. Naštěstí pro nás jsme do protisměru doskákali jen s jedním nepřátelským vytroubením a několika zlými pohledy ze strany kyrgyzských řidičů. Po chvilce nejistoty jsme už ale jistě zamířili k našemu prvnímu cíli, k věži Burana.

Konečně na cestě

Provoz na silnicích v Biškeku i v jeho okolí byl poměrně hustý i přes polední hodiny. Na cestách jsme potkávali všechno co mělo kola, od méně častých povozů s osly, přes hojné Žiguly a Lady, až po zcela výjimečné SUV a Hummery. Zhruba osmdesáti kilometrová cesta vedla nížinnou oblastí, takže venku vládlo neustálé spalující horko. Cestu kromě polí a stromů u silnice lemovali i oblastní prodejci převážně ovoce a zeleniny. Jejich obchodní logiku bylo celkem těžké rozlousknout.

Na určitých úsecích cesty stálo za sebou obvykle kolem dvaceti prodejců vzdálených od sebe jen několik metrů. Každý prodejce pak nabízel úplně to samé co ostatní. Proto jsme narazili na úsek, kde se prodávaly jen melouny, o kilometr dál pouze meruňky a nelze opomenout úsek, kde všech zhruba třicet stánků nahuštěných kolem sebe prodávalo sušené ryby. Samozřejmě všichni měli stejnou cenu, takže jejich obchodní úspěch záležel krom náhody také na brzdících schopnostech automobilu a reakci zákazníka.

Dalším rozptýlením na silnici byli policisté snad na každém kilometru. Většinou stáli s radarem a zastavovali automobily jako na běžícím pásu. Bylo zajímavé sledovat reakce řidičů, kteří byli pokynuti k zastavení. Většina zastavila, ale někteří pokračovali v jízdě dál. Zřejmě si byli vědomi toho, že policistům jde jen o úplatek. Tuto skutečnost jsme měli za nedlouho pocítit i my. Ale zatím jsme naším autem zapadali do místního koloritu, takže nám nevěnovali policisté pozornost.

Cesta k věži

Samotná věž byla v minulosti minaretem a její vznik se datuje až do úctyhodného desátého století. Důsledkem času a zemětřesení se její původní výška čtyřicet pět metrů smrskla na dvacet pět a vzhledem k faktu, že ostatní původní budovy kolem se nedochovaly, tak připomíná spíše komín vedoucí z podzemní továrny. I tak je jednou z nejvýznamnější památek Kyrgyzstánu a za zastávku nám určitě stála už jen proto, že když jsme přijeli, tak jsme neviděli žádné jiné turisty.

Zaparkovali jsme naše vozidlo na předsunutém mini parkovišti a přesunuli se k mohutné vstupní bráně. Pro samé nadšení ze zbytků věže jsme minuli budku s pokladnou. To však neuniklo paní pokladní, která vystrčíc hlavu z budky ven volala: „Platit!“ Paní byla značně korpulentní a bylo nanejvýš jasné, že každodenní příchod do práce (do budky) přes dveře, které nebyly dimenzované na její tělesné tvary, ji musel činit ze zaměstnání peklo. V jednu chvíli jsem dokonce pojal podezření, že se budka stala její ulitou. Raději jsem proto ani neprotestoval, když nám prodala i vstupné na nedaleký hřbitov, o který jsme nežádali.

K mému překvapení byla věž přístupná a dalo se jejím vnitřkem vyšplhat až nahoru. Nahoře se nabízel výhled do kraje, který se jen tak neokouká. Problémem se ale stal samotný výstup nahoru. Lidé před tisíci lety byli dle všeho o poznání menší a hubenější či dost možná celá věž byla jen prolézačkou pro děti. Zase na druhou stranu to bylo docela praktické, protože každý větší návštěvník věž pěkně vytřel. Pepa se uvnitř dokonce na nějaký okamžik zasekl a v jednu chvíli to vypadalo, že půjdeme hledat máslo, aby se jím potřel a mohl se z věže dostat ven.

Slavná kyrgyzská věž Burana a burani

Z věže jsme se dostali právě včas. Přijel totiž autobus s polskými turisty. Dodnes si myslím, že tím autobusem jeli až z Polska a za celou cestu neměli ani jednu zastávku, protože jakmile se otevřely dveře, spustil se rachot, hulákání a mnozí vylezivší začali poskakovat. Došlo tak k naplnění názvu věže Burana, akorát tedy s malým b. Přesunuli jsme se raději strategicky od věže na nedaleký historický hřbitov, na který nám madam budka prodala lístek a nechali věž k dispozici řádění našich severních sousedů. Pohřebiště to bylo vskutku prastaré a mnohdy i zábavné. Mnohé hroby totiž zdobily petroglyfy či vytesané hlavy umrlců.

Na cestě zpátky k autu jsem se ještě zastavil v malém muzeu historie věže a její rekonstrukce. Ne, že by mě její rekonstrukce nějak zajímala, ale uvnitř byla klimatizace a venku skoro čtyřicet stupňů. Všiml jsem si, že vedle muzea je ještě jurta a na ní nápis ICE CREAM (zmrzlina). Docela mě zarazilo, že jsem si jurty nevšiml již prve a začal jsem si pomalu myslet, že se jedná o past. „Vstoupím dovnitř a padnu do díry“, pomyslel jsem si. I tak jsem akceptoval riziko a dovnitř vstoupil.

Uvnitř jurty nebyla jáma, ale nacházel se zde jakýsi gift shop se spoustou nejrůznějšího haraburdí a dlouho nedotknutých a zaprášených cetek. Obsáhl jsem okolí svým pohledem a v přítmí jurty zahlédl dvě lednice se zmrzlinou. Obsluha však nikde. Přistoupil jsem k jedné z nich a vyndal si ruskou zmrzlinu. Rozhlédl jsem se znovu, že bych rád zaplatil, ale nebylo komu. Vykročil jsem proto ven, že zaplatím ženě co žije v budce pokladny. Už jsem skoro odhrnoval vstupní závěs, když jsem zaslechl nevýrazné zasténání. Otočil jsem se a málem v šoku upadl na zem. Přede mnou se zjevila asi stoletá stařena co natahovala ruku a chrčela na mě nesrozumitelná slova, možná i kletbu. Dal jsem ji raději čtyřikrát více než ukazovala (asi deset korun) a utíkal pryč.

Cestou necestou

Na parkovišti jsme si pak ještě před odjezdem vyzkoušeli jak nesnadno se náš čtyřkolý kůň ovládá a vyrazili vstříc našemu dnešnímu cíli, městu na jihu zvaném Naryn. Čekalo nás další minimálně čtyřhodinové utrpení v přehřátém autě. Tedy s tím přehřátím to nebylo tak horké, protože jsme s postupující cestou navyšovali svou nadmořskou výšku a aniž bychom se nadáli, byli jsme ve dvou tisících metrech, kde slunko venku přestalo být nesnesitelné a stalo se příjemným.

Ráz krajiny se změnil k nepoznání. Z úrodných nížin a polí v okolí hlavního města jsme se přesunuli do hornatých, dokonce skalistých částí země. Kvalita cest, respektive cesty, protože byla jen jedna, byla ucházející a její kraje lemovali občasní stopaři, prodejci či nomádi se svými jurtami, kteří se rozhodli se zde na chvíli usadit. Auto se už začalo zahřívat a v kabině tak začal být cítit benzín. My celkem vyděšeni z toho nezvyklého pachu, jsme začali připisovat jeho příčinu kanystru v kufru.

Tak jako tak, byl už čas na menší zastávku v městečku Kočkor, do kterého jsme právě dorazili. Město nebylo nijak malebné ani klidné, spíše svou vizáží a ruchem připomínalo Indii. I tak jsme zastavili na osvěžení a kebab. Zanedlouho jsme opět seděli v autě a neměli tušení, že budeme za chvíli hned zase vystupovat. Miky totiž překročil maximální povolenou rychlost o deset kilometrů v hodině na první možné křižovatce, za kterou stála policie s radarem. Policisté vidouc cizince a možnost snadného výdělku nás hned zastavili. Přišlo na řadu naše první nepříjemné jednání s místní policií.

Pokračování – O tom, jak jsme vyzráli na kyrgyzskou policii

Předchozí díl – Nomádi na železném koni