Zbývalo nám už jen jedno odpoledne, a pak měla následovat noční jízda vlakem přes půl Indie zpátky do Dilí, na kterou jsem se těšil asi jako na zákrok u zubaře. Zbývající čas jsme nechtěli promarnit, i když odpolední vedro dělalo z Váránasí opravdové peklo. Seděli jsme v jedné slušnější kavárně a hledali na internetu co bychom mohli ještě ve městě vidět. Narazili jsme tak na jedno ze čtyř hlavních posvátných míst buddhismu, které bylo jen několik kilometrů od Váránasí. Bylo rozhodnuto, jedeme prozkoumat Sárnáth.

Jako dopravní prostředek jsme zvolili větší verzi tuktuku, která pojala i čtyři Evropany. Když si v Indii stopnete tuktuk, a pak do něho nastoupíte, tak to nemusí znamenat, že v něm do svého cíle dojedete. Tak se stalo i v našem případě. Tuktuk jsme si zastavili na jedné z rušnějších ulic města. S mladíkem, jehož tvář zdobilo výrazné chmýří rašícího prvního kníru, i když slovo zdobilo asi není úplně zcela na místě, jsme začali smlouvat o ceně. Smlouvání netrvalo dlouho, jelikož i půlka původní ceny se zdála jako více než dostatečná částka.

Takže jsme vyrazili na korbě toho ďábelského stroje do křivolakých uliček, avšak na druhou stranu, než se mělo jet do Sárnáthu. Mladík zastavil asi po deseti minutách jízdy u dalšího kolegy a naznačil nám abychom vystoupili a přesedli k němu. Na to jsem řekl: „Ok, ale platit budu jenom jednou a až na konci.“ Mladíci se začali dohadovat, až pak nový tuktukář podal tomu původnímu nenápadně několik srolovaných bankovek. My jsme celkem neochotně přestoupili a přeci jen pokračovali v jízdě.

Sárnáth a pak přes půl Indie vlakem

Prašná ulice a horko dělaly své a ke všemu míra pouličního hluku a troubení indických řidičů, kteří troubí takřka bez přestání, musela budit i nebožtíky před kremací. Docela jsem se proto těšil na chvíli klidu, kterou nám posvátná místa buddhismu měla dopřát. Bylo mi jasné, že cesta příjemná nebude, a to zejména v okamžik, kdy se před nás dostal řidič jakéhosi traktoru, který neměl dle mého odhadu motor, ale kremační místnost a podle hustě černého kouře jsem nechtěl ani domýšlet co či koho uvnitř spaluje.

Sárnáthu jsme dosáhli asi po půl hodině dusivé a prašné jízdy. Skutečnost nedýchatelného prostředí však nevadila Mikymu, který stihl vykouřit cigaretu, aby se v tom dýmu osvěžil. Řidič nám zastavil u vchodu do komplexu se svatyněmi s tím, že na nás počká někde v okolí. Mě bylo jasné, že tam na tisíc procent bude, protože ještě nedostal zaplaceno. Pomalu jsme se plížili k pokladně, přes kterou se do komplexu vcházelo a v tom jsem spatřil zmrzlináře oblíbené značky indických nanuků –  Gaylord.

Gaylordovi zkrátka nešlo v tom obrovském horku odolat. Ceny vstupného do komplexu opět opisovaly indický dvojí standard. Popravdě jsem ani nic jiného nečekal. Ale za to ticho, které nás v komplexu čekalo to opravdu stálo. Samotná prohlídka byla zajímavá, ale kromě jedné svatyně a mnoha rozvalin ostatních letitých kdysi staveb nic zvláštního nepřinesla, tedy za předpokladu, že nejste znalec a milovník dějin buddhismu. Komplex jsme proto zhruba za hodinu prošli celý. Další hodinu jsme strávili pouze sezením a rozjímáním bez zvuku klaksonu a indické ulice.

Blížilo se pozdní odpoledne a s ním i náš odjezd z Váránasí. Měli jsme koupené jízdenky na noční expres, který jel přes půl Indie až do Nového Dilí, kde jsme se měli s Indií rozloučit. Tuktukář už netrpělivě přešlapoval u východu doufaje, že jsme snad neodjeli s někým jiným. Jeho úsměv byl proto opravdu upřímným, když nás uviděl vycházet z komplexu. Odvezl nás zpět do hostelu, kde jsme si vyzvedli naše zavazadla.

Cesta za jídlem a na nádraží

Naše cesta pak vedla na to největší z místních nádraží. Recepční nám dokonce slíbil zavolat taxi za slušnou cenu, ale v Indii dobré věci nejsou jen tak samy od sebe. Každý taxikář je totiž domluvený s několika restauracemi či hotely a vždy se vás tam snaží zavést. To platilo i v našem případě, když jsme se chtěli nechat vysadit asi kilometr před nádražím, kde se nacházela jedna slušná místní restaurace. Taxikář nám začal tvrdit, že tam dneska určitě nemůžeme, že se tam koná svatba, ale že zná jinou super restauraci.

Šel až tak daleko, že začal do své údajné restaurace volat a dávat nám kuchaře k telefonu, abychom mu řekli, co chceme uvařit. Žádné dobrodružství po restauracích jsme již absolvovat nechtěli, a tak jsme se nechali vysadit na nádraží modlící se opět ke všem indickým bohům, aby se zde nacházelo nějaké občerstvení. Bohové nás ale tentokrát nevyslyšeli a my tak čelili hrozbě vyhladovění, jelikož jízda vlakem měla trvat čtrnáct hodin. Samozřejmě bez zpoždění, které je v Indii nutné připočítat.

Bylo proto třeba hledat okamžité řešení, protože odjezd vlaku se blížil, a ještě nás čekal přechod přes divočinu bezpečnostní kontroly, která připomínala spíše tahanici. Vzpomněl jsem si znovu na restauraci pizza Domino, kterou jsme cestou minuli. Pizza na cestu nezněla špatně, teď už zbývalo jen se pro ni vypravit. Volat taxi nepřipadalo v úvahu, tak jsme raději oslovili dva mladíky na motorkách, jestli si nechtějí vydělat a sjet s námi pro pizzy. Ti bez váhání souhlasili.

Nádražní pizza s krávami

Miky s Klimim se s mladíky vydali pro pizzy a já s Pepou hlídal všechna naše zavazadla. Domníval jsem se, že jsem se dostal k tomu lehčímu úkolu. Avšak moje domněnka byla nesprávná. Zanedlouho nás obklopila značná skupina cestujících, kteří právě přijeli Buddhaví odkud a začali se dožadovat společné fotky. Aby se na společnou fotku vešli všichni, musela by být pořízena z vesmíru, a tak přicházeli jeden po druhém.

Když jsem dával asi sto třicátou fotku, tak se konečně kluci úspěšně vrátili s krabicemi pizzy a fotoshow skončila. Usedli jsme na obrubník a začali večeřet. Myslím, že jsem v životě nesnědl pizzu tak rychle jako teď. Hlad jsem měl značný, ale rychlost mého polykání značně ovlivnily dvě krávy, které se k mému jídlu blížily. Nejednalo se však o ženy divných mravů, ale skutečně o zvířata. Dělit jsem se s nimi nechtěl a ani si stoupnout a jít si sednout jinam. Nakonec jsem ale stejně musel pro samou kraví bezohlednost vstát a poslední sousto dojíst vestoje.

Později nastal čas nastoupit do vlaku a uvelebit se na svém lůžku. Se štěstím mě vlastním jsem dostal to nejhorší možné lůžko, které ani nebylo v kupé, ale na chodbičce, a ještě ke všemu jsem ze třech nad sebou umístěných lůžek vyfasoval to prostřední. Venku už byla solidní tma, ve vlaku taky, a proto nezbývalo než se pokusit o spánek. Samozřejmě jsem se obával zlodějů a přivázal jsem k sobě raději všechnu batožinu, abych se ráno neprobudil bez ní a abych si případného zlodějíčka podal.

Zloděj ve vlaku

Vlak v noci několikrát zastavil, lidé vystupovali a nastupovali, a s tím se i lůžka plnila či uvolňovala. Trochu jsem klimbal, usínal a probouzel se, ale zaznamenal jsem, že jsme opustili zastávku ve městě Lucknow. Když se dal vlak do pohybu, zpozoroval jsem osobu, jak nahlíží do lůžek. „To je určitě zloděj,“ pomyslel jsem si. „Počkej, jen přijď blíž.“ Snažil jsem se ho nevyplašit, a tak jsem předstíral spánek, až se zlodějíček dostal k lůžku pode mnou, kde začal něco prohledávat.

„Tak a teď uvidíš.“ Moje bleskurychlá ruka chytla tvrdě osobu za krkem. „Co si myslíš, že děláš?“ důrazně jsem se osoby dotázal a zasvítil mu baterkou do obličeje. Kužel světla ozářil k smrti vyděšený obličej mladíka s úzkým knírkem. „Já tu pracuji, sbírám povlečení,“ úzkostně ze sebe mládenec vysoukal. Skutečně na sobě měl i tričko indických drah. V tu chvíli mě začala fackovat trapnost chvíle, a tak jsem mladíka s omluvou pustil a vzpomněl si na přísloví o aktivním blbci.

Ráno mě probudil vozík obsluhy, která kolem vezla k prodeji kávu a čaj. Probudil mě tím stylem, že do mě vrazil. Rozhlídl jsem se okolo po vlaku, který už teď nevypadal tak strašidelně jako v noci. Všechny postele byly obsazené, ale nespal už nikdo. Děti vesele pobíhaly po vlaku, jejich rodiče polehávali a já musel na to nejhorší místo v celém vlaku. Na záchod. Měl jsem již zkušenost z trans-sibiřské magistrály, takže jsem luxus rozhodně nečekal, ale čekal jsem alespoň zavřené dveře z vagónu, aby nikdo nevypadl.

Epilog

Záchod byl nakonec přeci jenom o dost horší než ten v Rusku, ale ne tak hrozný jako ten, který jsem okusil ve vlaku v Egyptě, a tak jsem ho za celou dobu navštívil jen jednou. O snídani se nám postarala obsluha vlaku, posnídal jsem společně chlapíkem, co spal po de mnou. Byl to IT inženýr, který byl ve Váránasí navštívit své rodiče, kteří tam žijí a pracují v pohřebním a spalovacím byznysu. Vlak nabral na Indii podprůměrně krátké čtyřhodinové zpoždění, takže náš příjezd do Nového Dilí byl o to očekávanější.

Večer jsme se vraceli zpět do Čech a v letadle ukrajinských aerolinek byla spousta místa na přemýšlení, jednak proto, že zde nebyly žádné obrazovky ani dalšího, čím bych se mohl zabavit a také proto, že Indie vás k zamyšlení donutí. Určitě to není země pro každého, je to země pro Evropana nepředstavitelné chudoby a kontrastů společnosti. Rozhodně však člověku otevře oči, a proto za návštěvu stojí, i když si nemyslím, že bych se sem chtěl v nejbližší době vracet.

Předchozí díl – Kremace u svaté řeky Indie

Od začátku – Přijeli jsme do Indie, do země krav a podvodů

Film – Indií a Nepálem