První řízení auta v Gruzii

Náš první večer v Tbilisi jsme zakončili v místním výčepu nad sklenicí lokálního craftového piva a musím uznat, že se v Gruzii nemají zač stydět. Bývali bychom jistě seděli dlouho do noci, ale covidové opatření přísně nařizovalo, aby všechna restaurační zařízení byla uzavřena do deseti hodin večer. A tak jsme se po návštěvě, k našemu překvapení otevřenému, supermarketu a nákupu několika plechovek místního piva přesunuli na hostel.

Následující ráno bylo už pak tím pravým začátkem našeho dobrodružství, jelikož jsme si měli vyzvednout v půjčovně auto a projet s ním takřka celou Gruzii. Z Tbilisi k hoře Kazbek, odtud dále na západ do starodávné Mestie, ze které naše ujeté kilometry povedou k Černému moři do gruzínského Las Vegas zvaného Batumi, abychom poté projeli celý jih země a zakončili naše putování opět v Tbilisi. Plán to byl smělý a vzhledem časovým možnostem i ambiciózní. Avšak na rozdíl od naší cesty po Hedvábné stezce, kdy jsme měli k dispozici zánovní vůz Lada Niva, nás teď čekala ohromná Toyota 4runner.

Auto bylo třeba vyzvednout v centru města, sice to nebylo daleko, ale nechtěli jsme se tahat s veškerou bagáží. A tak se pro auto vydal ráno jen Miky s Vojtou s tím, že nás vyzvednou u hostelu. Doufal jsem, že tentokráte budeme mít více štěstí než s Ladou. Tehdy naše první cesta vedla do servisu, kvůli nefunkčním stěračům a kapotě, která nešla otevřít. Celý odjezd se tak zbrzdil o více než tři hodiny. Cesta od půjčovny k nám jim autem měla trvat jen něco málo okolo pěti minut, a proto jsme po více než hodině čekání s Pepou trochu znervózněli. Zejména potom, co jsem obdržel zprávu od Vojty – „Máme poruchu“.

První řízení auta v Gruzii

Díkybohu, to byla jen porucha planá, jelikož kluci správně nepřepnuli zpět ze zkoušky převodu na 4×4 a přivolaný majitel autopůjčovny hned vše napravil. Už zbývalo jen dojet. Řízení v Tbilisi či obecně v Gruzii je pro našince adrenalinovým zážitkem. Ne, že by Češi a Slováci byli nějací ukázkoví řidiči, ale jen v Gruzii jsem zakusil, jaké to je být předjížděn v okamžiku, když právě já někoho předjíždím na jednoproudovce. Náš prvotní neklid ohledně řízení začal už ale den předtím.

Při procházce městem jsme se totiž zastavili na náměstí Svobody, kde se na obřím kruháči tyčila socha sv. Jiří. Dříve tu stála jiná socha, Leninova a dle sochy bylo v dřívějších dobách prozaicky pojmenováno i náměstí. V roce 1991 byla však roztlučena na kusy. Dnes je to jedna z nejrušnějších dopravních tepen města. My chtěli zahnat úzkost z budoucího řízení a trochu se připravit na to, co nás čeká. Několik minut jsme proto civěli na kruhový objezd ve snaze pochopit či alespoň odhadnout chování řidičů při vjíždění na objezd nebo v dávání přednosti.

Všechno bylo marné a každý řidič si dělal takřka co chtěl. To nás samozřejmě moc neuklidnilo. Co se ale dalo dělat. Brali jsme to s humorem, když jsme pak sami vyráželi na cestu. První kolize přišla málem záhy, protože značky typu „dej přednosti v jízdě“ měly v Tbilisi zřejmě pouze informativní charakter. Jen co jsme s úlevou a napodruhé trefili správnou silnici a vyjeli pryč z města, začalo další předjížděcí šílenství. Místní řidiči byli typologicky všichni stejní. S jednou rukou venku, s cigaretou v koutku a autem sice bez nárazníků, ale za to plným kavkazské muziky začali bezhlavě předjíždět bez ohledu na to, jestli do protisměru nebo zatáčky vidí či nikoliv.

Gruzínské cesty

Výhodou takového silniční provozu a výkonu místních řidičů byl fakt, že za volantem člověk rozhodně neusnul. Jeden musel být neustále ve střehu a počítat s každým možným i nemožným přestupkem a tou nejhorší možnou situací, kterou místní řidiči způsobí. Mnohokrát to bylo i o jiných fyzických vlastnostech, než jsou dobrý postřeh a vnímání. Kolikrát bylo zapotřebí mít velice dobrý noční zrak a doufat, že ho má i gruzínský protějšek, který při jízdě tmou nerozsvítil nebo ten, jehož automobil nemá zabudovaná světla.

Když jsme se dostali na silnice, kde nebyla žádná jiná auta, tak tam jistojistě zavítaly minimálně krávy či méně častěji prasata, kůň nebo i hejno kachen. A když nebyly v okolí krávy, tak asi proto, že byla silnice v takovém stavu, že i D1 vypadala jako komunikace z dalekého vesmíru. Většinu cesty nás však doprovázela trojkombinace všech těchto faktorů. Kromě šílenců jsme se tak museli vyhýbat i krávám a jámám na mamuty na cestě.

První cíl výpravy vedl naši Toyotu do městečka Stepancminda na severu země, kde se nachází i třetí nejvyšší hora Gruzie zvaná Kazbek. Ačkoliv to vzdušnou čarou nebylo z Tbilisi daleko, tak cesta trvala neúměrně dlouho. Zejména asi proto, že jsme dělali mnoho zastávek, jeli horskými serpetýnami a teprve se sžívali s místním prostředím a folklórem řízení. Silnice vedla neutěšeným údolím k soutoku dvou řek Aragvi a Kury u města Mccheta, kde se mimo jiné nacházelo i náboženské centrum Gruzie.

Soutok řek Aragvi a Kury. Těžko říct, kde se vlastně stékají 🙂

Cestou ke Kazbeku

Gruzie jako druhá země na světě (po Arménii) přijala křesťanství jako státní náboženství. Proto je posetá velkým množstvím pravoslavných chrámů, které po staletí stavěli zřejmě podle jednoho plánu, protože vypadají všechny stejně. Chrám v Mcchetě se ukázal být mnohem lepším důvodem pro zastávku než původně zamýšlený soutok řek, kde mělo být patrné mísení se dvou odlišně barevných toků. Jenže oko jen stěží rozeznávalo hnědou a světle hnědou barvu řek, takže se rozhodně o žádný zážitek, ze kterého by smysly šílely nejednalo.

Druhá zastávka u hradu Ananuri byla pak o poznání zajímavější nebýt zrady hradní věže. Věž se zpočátku zdála být dobrou vyhlídkou na přilehlou vodní plochu zvanou Zhinvali. Po náročném výstupu úzkou chodbou pak ta zpropadená věž žádný dobrý výhled nenabídla, respektive nenabídla vůbec žádný výhled. Jak z věže v 16. století vyhlíželi nepřítele je pro mne dodnes záhadou. Možná je to právě ten důvod, proč byl vlastnický rod Aragvi ve hradu v minulosti zmasakrován a hrad vypálen.

Pokračovali jsme dál na sever, cesta přešla již do plně horské scenérie doprovázené nekonečným konvojem nákladních aut čekajících zřejmě na další den, aby mohly vyrazit na nedalekou gruzínsko – ruskou hranici. Se stoupajícími nadmořskými metry klesala teplota, a když jsme za lyžařským střediskem Gudauri zastavili u památníku rusko-gruzínské přátelství, k umrznutí jsme neměli daleko. Naše oblečení za slunného Tbilisi připomínalo výbavu českého turisty v Tatrách. Jenom, co jsme vystoupili z auta přiběhla k nám dospívající místní dívka s dotazem: „Paraglide?“

Jakmile to vyslovila, tak se do mě pustila ještě větší zima. V tak hrozně studeném větru nebylo na něco takového vůbec pomyšlení. Spěšným krokem jsme se přesunuli k samotnému půlkruhovému památníku s výraznou mozaikou. Ten byl postaven v roce 1983 a současný technický stav této bizardní skulptury vykresluje více než věrně aktuálnost a úroveň tohoto „přátelství“ poznamenaného válkami.