Když jsme k Červené pevnosti dorazili, zjistili jsme, že dnes už nebude otevřená dlouho, a tak jsme její návštěvu odložili na další den. A jelikož jsme v okolí nenašli nic jiného, vydali jsme se proto znovu do centra města. S tuktukáři nám to již docela šlo, bylo jich na ulici nevyčerpatelné množství a přijížděli k nám jeden za druhým, viděli tři bílé turisty, tak cítili kšeft. Takže jsme mohli trvat na své ceně za dopravu, která i tak byla určitě vyšší, než platí místní.

Někdy se vedle nás tvořila i delší fronta tuktuků a cyklorikš. Jakmile jsme jeden odmítli, přijel další, který byl taktéž odmítnut. Moc jsem tuto jejich logiku nechápal, ale asi doufali, že si své rozhodnutí každou chvíli rozmyslíme. Později se dokonce stalo, že když jsme šli po chodníku podél hlavní silnice, tak jeden neúnavný tuktukář v turbanu jel krokem vedle nás a každých sto metrů se otázal: „Už do hotelu?“ „Ne, nechceme, jeď pryč,“ odsekl jsem mu. On po chvilce: „a teď už do hotelu?“

Nakonec po deseti odmítnutích odjel, ale ne na dlouho. Šli jsme totiž do kopce, podívat se na prezidentský palác a tuktukář věděl, že určitě půjdeme tou samou cestou dolů, a tak pod kopcem vyčkával. Jakmile nás zmerčil, vyrazil a už z dálky volal: „Do hotelu? Kam jdete?“ Už jsem začal přemýšlet, že se s ním svezu, už jen pro jeho vytrvalost, ale pak jsme se rozhodli jít se podívat k Bráně Indie a do přilehlých parků, a tak náš tuktukář po neuvěřitelném výkonu odjel.

Brána Indie

Slunce nad městem už ztratilo svoji největší sílu a u Brány Indie začínal večerní život. V okolí a v přilehlém parku se hromadili stánkaři a pouliční prodejci. Zastavili jsme se dál od silnice, abychom si na chvíli odpočinuli od tuktukářů. Nestačili jsme se ani rozhlédnout a už u nás stáli dva mladíci s úsměvem a dotazem, zda se s námi mohou vyfotit. Něco podobného jsem už zažil v jihovýchodní Asii, kdy jsem žil život bílé celebrity, takže mě to ani moc nepřekvapilo. Rozdali jsme asi deset selfie, než dorazili první prodejci.

Nabídka prodejců byla pestrá, od vystřelovacích vrtulí po oblečení a selfie tyče. Prodejců se nešlo zbavit, až později jsem na ně nalezl recept. Nedat jim očí kontakt a všechny naprosto ignorovat. Jakmile jsme se totiž na nabízené zboží podívali, tak by prodejce šel s námi i na záchod, jak byl otravný. Když jsem se však na ně ani nepodíval, tak už dál nic nenabízeli. Samotná Brána Indie je památníkem indických vojáků padlých v první světové válce a ve válkách s Afghánistánem. Je vysoká 42 metrů a vzhledem připomíná pařížský Vítězný oblouk.

Byl už pomalu čas na večeři a my se těšili na první opravdové indické jídlo. Ale najít slušnou restauraci nebylo snadné ani v centru města. A pak i výběr trval dlouho, protože když už jsme nějakou našli, tak uvnitř bylo úplně prázdno, což vždy o něčem vypovídá. Restaurací jsme proto prošli několik, než jsme se v jedné z nich usídlili. Ta kterou jsme vybrali, měla značný nadbytek číšníků. Já sám jsem měl dva. Došlo zde i k vyvrácení přísloví, víc hlav, víc ví, jelikož číšníci zkazili dvě ze tří objednávek a to jich kolem nás stálo pět.

První (pivní) večer v Novém Dilí

Účet za večeři byl na Indii poměrně vysoký. Ponaučením pro příště se stala cenotvorba účtu v restauraci. Ceny na jídelním lístku nejsou nikdy konečné. Vždy je třeba mít na paměti, že vám bude připočítán servis a někdy i jakési daně. Chtělo to si po těžkém dnu a ne příliš povedené večeři spravit náladu. Vrátili jsme se proto tuktukem do hostelu, kde jsme chtěli strávit večer popíjením piva a klábosením s ostatními cestovateli a hosty hostelu.

Ale kde to pivo sehnat? U žádných prodejců jsme na něj nenarazili. Doufali jsme proto, že nějaké bude v hostelu. Nebylo, ale poradili nám, že dvě minuty od hostelu je dedikovaný obchod alkoholu. Vyrazili jsme. Nebyl to však obchod v pravém slova smyslu. Bylo to jen výdejní okno ve zdi, u kterého mezi sebou bojoval zástup místních o přístup k němu. Naštěstí zde byly fronty dvě, jedna na whisky, kde zuřil tuhý boj a druhá, kde vydávali pivo. Do té jsme se zařadili a nakoupili zásoby piva Kingfisher na večer.

Mezitím už někteří účastníci vedlejší fronty stačili do sebe vyprázdnit obsah svého nákupu a drali se zpět k okénku pro další. Holt jedna láhev není nikdy dost a Indové whisky prostě milují. My jsme se se svým pokladem přesunuli na dvorek hostelu, kde jsme potkali partu dalších cestovatelů. Zajímavé bylo setkání se studenty z Thajska, kteří byli v Indii na výměnném pobytu, a kteří byli velice přátelští. Po vypití jednoho piva začali pro všechny vařit. Bohužel když začali pít druhé pivo, tak zčervenali v obličeji a doslova odpadli.

Jdeme sehnat transport

Nakonec došlo i na naši slivovici, kterou jsme měli s sebou jako prevenci před střevními potížemi, a podělili se o ni s ostatními. Nad ránem už naše zásoby došly, a jelikož už jsme na dvorku seděli jediní, tak jsme se také vydali k spánku. Přeci jenom nás čekal poměrně náročný další den, kdy jsme si chtěli zajistit transport do dalších částí Indie. Naším příštím cílem byl, pro Indii více než ikonický, Tádž Mahál. Potom už jednou odložený výlet na Červenou pevnost.

Na ráno jsme si snídani v hostelu objednali, abychom si ušetřili cestu a nervy. Po snídani jsme před hostelem potkali staré známé ze včerejší fronty u výdejního okna na alkohol. Ti leželi po večerní žízni v bezvědomí na zemi. Překročili jsme je a stoupli si k silnici, kde jsme stopli tuktuk do centra. Už včera jsme dostali typ od jednoho kolemjdoucího na slušnou kancelář, kde se dá zamluvit vlak či auto s klimatizací a řidičem nebo bez klimatizace a s horším řidičem.

Přišli jsme do kanceláře, kde jsme se posadili ke stolu, za kterým seděl muž ve středních letech. Původně jsme tam šli s cílem si zarezervovat lístky na vlak do Ágry, kde se nachází Tádž Mahál, ale odešli jsme s tím, že jsme se nechali přemluvit k rezervaci řidiče a hotelu na celý zlatý trojúhelník Dilí – Ágra – Jaipur v Rádžastánu. Bylo to za výhodnou cenu, takže zkrátka nešlo odolat a hlavně se zbavíme nekonečného dohadování se o cenu s tuktukáři. Museli jsme si svůj nákup nějak ospravedlnit.

Konečně Červená pevnost!

Po obědě a následném odpočinku nás čekal poslední bod na denním plánu před večerní nezřízenou konzumací piva Kingfisher, a to Červená pevnost. Vydali jsme se k pevnosti po svých, což se za pár minut ukázalo jako ne příliš dobrý nápad. Denní teploty už dosahovaly 40 stupňů a doprava ve městě své odpolední špičky. Přesto jsme vytrvali a nakonec naprosto zničení se dobelhali k hlavní bráně a pokladně. Od pokladny se táhl dlouhý lidský had. Stáli v něm ale jen místní lidé, cedule ukazovala, že cizinci mají jít do fronty vedle, kde nikdo nestál.

Aby taky stál, vstupné pro cizince bylo  třicetkrát dražší než pro místní. Ještě před samotnou prohlídkou pevnosti mě zastavil jakýsi televizní štáb s kamerou, který zde natáčel reklamu na podporu turismu v Indii. Dotázal se mě zda bych nemohl na kameru říci něco o svých pocitech v Indii. V tom mi hlavou probleskly všechny podvody a útrapy, které jsme za jeden den prožili, ale pak jsem si vzpomněl na místní pivo a s úsměvem povídám do kamery: „I really love India. Come here and see.“

Pevnost nakonec i přes vyšší vstupné skoro žádnou zábavu, kromě procházky kolem obvodového zdiva, nenabídla, a tak jsme se ještě přesunuli na nedaleké tržiště, nad kterým se tyčil chrám. Prodrali jsme se tržištěm k chrámu a vyšli asi sto schodů před chrámový vstup. Ze shora byl pěkný výhled na tržiště a okolí. Chystali jsme dovnitř, když v tom k nám přistoupil bezzubý muž v turbanu s tím, že si musíme koupit vstupenku. Vzal si s sebou většího kámoše, se kterým ho kromě zájmu o prodej falešných vstupenek, pojil i stejný žlutohnědý úsměv. Když jsme koupi evidentně falešných vstupenek odmítli, tak na nás začal ten větší kámoš hrozit holí.

Jejich nátlaková politika na nás neplatila, a proto jsme se otočili a vydali se zpět k hostelu. Cestou jsme na tržišti nakoupili ještě nějaká čerstvá manga a melouny a naše další kroky vedly k okénku s alkoholem, kde se už pomalu tvořila fronta na whisky. Náš dnešní nákup nebyl tak rozsáhlý jako ten předchozí, protože jsme další den ráno vyráželi do města Ágra. Před hostelem nás měl vyzvednout náš nový kámoš a řidič jménem Baba.

Pokračování – Cestou na Tádž Mahal

Předchozí díl – Hledá se indická snídaně