Vysokohorské slunce příjemně hřálo, ačkoliv jeho teplo bylo kompenzované mírně studeným vánkem klouzajícím se po hladině jezera. Rákosové podloží plovoucího ostrova bylo značně nasáklé a ztěžovalo chůzi. Hlad byl však vsilnější a dovedl nás přes všechny nesnáze do jídelní chatrče, kde nám paní domácí chystala snídani. Samozřejmě u stolu nesměl chybět náš milý čaj z koky. Netrvalo dlouho a do jídelny vstoupila skupina cestovatelek z Litvy. Jelikož zde byl pouze jeden stůl, tak si musely chtě, nechtě přisednout.
To, že jsou z Litvy jsme se dozvěděli hned v úvodu. Udělali jsme proto pár trapných vtípků ohledně časté záměny Litvy za Lotyšsko a pustili se do konverzace. Byli tři, pocházely z hlavního města, a v Peru plánovaly strávit dva týdny na nejvýznamnějších památkách a místech země. Z Puna měly naplánovanou cestu do Arequipy, kde chtěly strávit pět dní. Upřímně mi jejich plán i to, co už prošly nedávalo moc logiku, ale nechtěl jsem být ten nejchytřejší.
Dle všeho také děvčaty naletěla mnoha místním podvodníkům či vykutáleným prodejcům a platily nehorázné sumy či si najímaly průvodce, když nemusely. Častokrát se stalo, že kdosi jim v cestovní agentuře nakukal, že pro danou lokalitu jako například Machu Picchu je vstup možný jen s průvodcem, a chuděry platily. Občas si také „pro jistotyu“ rezervovaly průvodce přes předražené mezinárodní webové portály. I tak jsme se shodli v názorech nad nejtypičtějším peruánským jídlem. Čímž se stala pizza, která byla opravdu všude.
Sbohem Titicaca!
Po snídani jsme se rozloučili a přepustili naše místo u stolu dalším hostům, kteří dle všeho dorazili kolem páté ráno uprostřed největší bouřkové vřavy. Naše další cesta vedla na břeh. Odtud zpět do Puna odkud jsme v noci vyráželi nočním autobusem do Posvátného údolí. Během cesty nám paní domácí předala dárky v podobě přívěsku rákosové lodičky. Jakmile jsme se rozloučili a slíbili jí, že se zase někdy určitě vrátíme, a samozřejmě všem toto místo doporučíme, stáli jsme na břehu s vědomím, že vlastně nemáme celý dlouhý den nic na programu.
Puno toho kromě jednoho náměstí moc nenabízí, a tak jsme strávili celé dopoledne v jedné z mnoha restaurací, abychom konečně ochutnali místní pochoutku. U nás v Čechách považovanou za domácího mazlíčka. Pravdou bylo, že z jednoho morčete se moc nenajíte. Musím však uznat, že chuťově zajímavé určitě bylo. Chuť masa byla nejblíže kombinaci králíka s kuřetem. I když mělo na můj vkus až moc kostí. Na odpoledne jsme se přesunuli do jiné restaurace, kde jsme strávili čas do odjezdu nočního autobusu nezřízenou konzumací místního piva.
Noční autobus startoval tradičně z autobusového nádraží, které bylo v Punu obzvláště odporné a nepříjemné místo s intenzivním aroma moči. Jízdenky jsme měli koupené dopředu, ale museli jsme zde ještě vystát frontu k zaplacení jistého administrativního poplatku. Následně jsme se přesunuli ven, abychom lokálnímu aroma unikli. Leč marně. Aroma bylo stejné i v blízkém okolí nástupiště, a tak nás zachránil až urychlený nástup na palubu autobusu.
Peruánské cesty
Celkem mě překvapila skladba cestujících, zejména mladý pár z Evropy, který se pustil na sedmihodinovou cestu nočním autobusem se zhruba ročním synem. Ti opravdu cestování meze nekladli. Sedadla byla ale pohodlná a dala se složit téměř do ležící polohy. Takže jsem snad i na dvě hodiny usnul, a ve zbytku času se „doklimbal“ až do našeho cíle, čímž bylo předměstí města Cuzco. Bylo pět ráno, když zde autobus na minutu přesně zastavil. Byl jsem uchvácen.
O takové přesnosti by si mnozí čeští dopravci mohli nechat leda tak znát. Na východ slunce se muselo ještě nějakou hodinu počkat, a tak jsme značně rozlámaní vstoupili do černočerné tmy autobusového nádraží v Cuzcu. To pro náš však byla pro tentokráte jen přestupová stanice. Mířili jsme za Inky a jejich Posvátným údolím. Jako základnu pro další cesty jsme si zvolili doposud obývané incké město zvané Ollantaytambo. Zbývalo vyřešit otázku, jak se tam z Cuzca dostat.
Řešení přišlo ještě dříve, než jsem si stačil celou otázku položit. „Taxi amigo? Taxi?“ „Jo, ale potřebujeme do Ollantaytambo.“ Což bylo dvě hodiny cesty. „No problem, vamos.“ „A kolik to bude?“ Jízdné vycházelo asi sto korun na osobu, a tak jsme s vděkem naskočili do taxikářovo staré Toyoty. Samotné Ollantaytambo nebylo až zas tak vzdálené, ale kvalita cest byla po dlouhé době výrazně horší než na českých okreskách. Lemovaná dírami se klikatila a kroutila horskými serpentýnami jako turecká břišní tanečnice.
Příjezd do Posvátného údolí Inků
Po dvou hodinách jízdy jsme vystoupili na malebném náměstíčku, které bylo jistě středem dění městečka. Výhled naše oko opravdu potěšil. Hory se tyčily kolem dokola a dotvářely atmosféru posvátného místa. Ještě zajímavější byla skutečnost, že většina staveb byla opravdu postavena na zbytcích či ruinách původních budov a chrámů. Zážitek nám ztrpčoval akorát hlad a vlastně i únava z nekonečné cesty. Rozhodli jsme se, že zkusíme ubytování a vyrazíme do jedné z restaurací na náměstí, které vypadaly všechny stejně.
Úzkými uličkami se krom místních potulných psů míhali i potulní místní, kteří poslední dva roky moc gringů v Ollantaytambu neviděli. Hotel naštěstí nebyl daleko, ono vlastně nic od náměstí nebylo daleko. Doufali jsme, že by snad naše pokoje mohly být volné, a my zde odložíme naši bagáž. Avšak v hotelu nikdo nebyl i vchod zůstal zamknutý. Zkusili jsme proto jít do „baráku“ zadním vchodem, jako Harry s Márvem. Uvnitř jsme ale nepotkali Kevina, ale Belgičana Stijna, který se svou peruánskou manželkou Edith hotel provozoval.
Vypadal dosti rozespale, když nám oznamoval, že bohužel je všechno plné: „Přijďte až po 12.“ Bylo 7:30, a proto jsme si zavazadla odložili na recepci. Stijn nám dal doporučení na snídani a my vyrazili zpět na náměstíčko. Incká historie asi tří tisícového městečka sahá až do patnáctého století, kdy jej incký vládce Pachacuti nechal dobýt a zapsat do svého osobního majetku. Tím začala zlatá éra města, byly zde postavena terasovitá pole a chrámy, které zde stojí dodnes. To vše na nás zde čekalo, ale nejprve musela přijít na řadu peruánská snídaně snad už bez morčat.
Pokračování – Růžový poklad Inků
Předchozí díl – Návrat na plovoucí ostrovy