Indie, země krav a podvodů. To jsem si o Indii myslel ještě předtím, než jsem do Indie vyrazil. Snažil jsem se z blogů a článků dostat co nejvíc informací o tom, jak to v Indii funguje, a na co je třeba dávat pozor. Mnohokrát jsem narazil na příběhy o okradených cestovatelích, o sofistikované spolupráci celé Indie ve snaze dostat z vás poslední rupii a častých podvodech. Zkrátka Indie není země pro každého. Bylo to něco, co jsem už ale četl tolikrát i o jiných zemích, které byly nakonec zcela v pořádku. To samé jsem si myslel i o Indii a ještě nevěděl, jak moc se mýlím.

Do Indie jsme vyrazili tentokráte ve třech, a to s Pepou a Klimim. Čtvrtý do party byl Miky, ale ten se k nám měl připojit až v Nepálu. Počátkem i koncem naší cesty bylo indické hlavní město Nové Dilí, ale ještě předtím jsme se na jeden den zastavili v Istanbulu. Měli jsme poměrně jasný plán. Z Nového Dilí objet tzv. zlatý trojúhelník. Tedy vyrazit k Taj Mahálu v Agře, následně do Jaipuru v Rádžasthánu a vrátit se zpět do Nového Dilí. Pak přeletět do nepálského Káthmándú, absolvovat nějaký menší horský výstup a následně se už po zemi vrátit zpět do Indie. Tentokráte, ale druhou stranou se zastávkou v, pro Indii ikonickém, Váránasí.

Ke správnému indickému dobrodružství nesmí chybět jízda místním vlakem, tedy jízda vlakem přes celou Indii zpátky do Nového Dilí. Při plánování trasy jsem si ale vzpomněl na Philease Fogga z Vernova románu Cesta kolem světa za 80 dní, který také cestoval vlakem přes Indii a narazil na problém. Trať nebyla ještě dostavěna a tak musel cestovat na slonu. V náhradní sloní dopravu jsem v současné Indii už nevěřil, ale o spolehlivosti spojů indických drah jsem už pár pochyb měl, proto jsem raději odlet domů posunul o jeden den, kdyby se něco s vlakem přihodilo. Byl jsem nakonec rád, že jsem to udělal.

Vítejme v Indii

Byl duben, jeden z nejteplejších měsíců na indickém subkontinentu. Denní teploty běžně dosahovaly hodnoty přes 40 stupňů a reálně fungovat se tak dalo jen v časovém intervalu od západu Slunce po jeho východ. Bylo brzy ráno a my přistávali na letišti v Nové Dilí. Letadlo klesalo do mírného oparu, který se nad indickou metropolí vznášel, a bylo už skoro na runwayi, když se pilot rozhodl k finálnímu dosedu. Bohužel pro nás pilot přistání nesprávně odhadl.

Obrovská rána probudila i ty, kteří ještě nad ránem dřímali. Rána to byla tak veliká, že se otevřely některé úložné prostory nad hlavou a samotné letadlo se odrazilo od ranwaye. Hrozila nemilá nehoda. Pilot okamžitě zareagoval a poslal letadlo znovu do vzduchu. Přistání se na podruhé už podařilo a naše nohy tak mohly stanout na indické půdě. Bylo šest hodin ráno, celá Indie ještě spala a to včetně imigračních úředníků u pasové kontroly.

Po hodinovém čekání na probuzení úředníka, jsme prošli kontrolou a posbírali svá zavazadla. Mihli se kolem stráží se samopalem a byli venku. Avšak jakmile z letiště vyjdete ven, není žádná možnost, jak se dostat zpět. Stráže vás nepustí. Naopak se do vás pustí skupina otravných taxikářů a dohazovačů. Taxík jsme si brát nechtěli, věděl jsem o existenci vlaku, který údajně z letiště jezdí. Prošli jsme proto skupinou taxikářů a nasadili tu správnou úroveň ignorace. Někteří jedinci ze skupiny nás začali pronásledovat, ale se zvyšující se vzdálenosti od letištní haly začali postupně odpadat.

Odpadli všichni až na jednoho. Malého, mladého a neodbytného taxikáře neodradil, jak náš zrychlený krok, tak ani asi dvacetkrát zopakované ne, nechceme. Mladík dobře věděl, co dělá a také věděl, že nakonec vyhraje. A vyhrál. Došli jsme k vlaku, kde byla obří cedule, že vlak jezdí až od 9 hodin. To by znamenalo, tam dvě hodiny počkat na nástupišti, protože zpět do příletové haly letiště jsme se už dostat nemohli. Museli jsme si taxíka vzít.

Jízda taxíkem

Přijeli jsme do Indie, do země krav a podvodů. O podvodech v Indii jsem toho spoustu načetl a byl jsem na ně připraven nebo to jsem si myslel a netušil, že jich zažijeme tolik hned v úvodních hodinách našeho pobytu. Vrátili jsme se k příletové hale společně s naším taxikář a nasedli do jeho miniaturního vozidla značky Tata bílé barvy. Nevím proč, ale osmdesát procent aut v Indii má bílou barvu. Byl velice příjemný až žoviální a nabízel cigarety a možnost v autě kouřit. Nejspíše proto, že neměl na poplatek za opuštění letiště a potřeboval, abychom to za něj zaplatili. Na poplatek jsme mu dali s tím, že si ho potom odečteme z ceny jízdného.

Cestou nám pak vyprávěl o nadcházejících volbách v Novém Dilí a náboženských oslavách. Když jsme už byly v centru, tedy viděli jsme již domy a krávy, a nikoliv pouze pár chatrčí a nekonečnou zeď, která se táhla několik kilometrů od letiště, tak mě náš taxikář požádal o telefon do hostelu, že se jich zeptá na cestu, že si teď není úplně jist. Začal jsem být už trochu podezřívavý. Nadiktoval jsem hostelové číslo a on začal telefonovat. Chvíli se vybavoval a pak mi začal předávat telefon, že se mnou z hostelu potřebují mluvit. Mě docvaklo, že to bude nejspíš podvod.

Převzal jsem telefon, z kterého se ozval hlas žádající číslo mé rezervace. Číslo rezervace jsem do telefonu sdělil. Po chvilce mi hlas řekl: „Bohužel nemůžete u nás bydlet, máme plno.“ Podvod potvrzen. Je to docela jednoduché, taxikář zavolal svému komplicovi, který předstíral hotel a zrušení rezervace, aby nás pak odvezl do hotelu se kterým má smlouvu či dohodu a za dovezené hosty dostane provizi. Párkrát mu to asi vyšlo, jenže teď se trochu přepočítal.

Z milého taxikáře je milý podvodníček

Zavěsil jsem telefon a podal ho zpět taxikáři. Taxikáři zasvítila očíčka a zeptal se: „Tak co říkali?“ Čekal, že mu řeknu o zrušené rezervaci a beznaději, ve které jsme se ocitli, jenže já na to: „Jo, všechno v pohodě, čekají na nás.“ V tu chvíli by se v něm krve nedořezalo a jeho snědý obličej zbledl. „To ti fakt říkali, neříkali něco jiného?“ ptal se překvapeně. „Ne, už se na nás těší, říkali.“ „Proč by mi měli říkat něco jiného?“ dodal jsem. „No, že se tam nedá zajet autem.“ vydal ze sebe taxikář. „Jak to můžeš vědět, když jsi říkal, že nevíš, kde to je? Koukej tam jet.“ „Ne, ne, tam je to moc úzké…“ „Hele, já vím, že je to podvod,“ řekl jsme mu nakonec, abych naši nesmyslnou konverzaci ukončil.

Taxikář asi minutu nemluvil a začal se silně potit. „Já tam nemůžu, je to tam moc úzké,“ neustále opakoval. Chtěl jsem mu dát druhou šanci, a tak mu povídám: „Koukej tam jet nebo nedostaneš nic.“ Načež zastavil, že už dále jet nehodlá, že nám sežene tuktuk (rikšu) a utekl z auta. Bylo nám jasné, že s ním se už nikam dál nedostaneme, a tak jsme vystoupili a vyndali si krosny z kufru. Mezitím nám náš taxikář stopl tuktuk. Tuktuk byl velikostně tak maximálně pro jednoho s krosnou, nikoliv pro tři. Pak přišel zpět k nám, tedy držel si uctivou vzdálenost za autem, a dožadoval se plného jízdného.

Dosud jsem nepochopil, proč nás do cíle nedovezl, byli jsme už jen dvě ulice od hostelu, což jsme tenkrát nevěděli, a on by dostal plnou cenu. My se tak museli nasoukat do tuktuku. Bylo to, jako když se tři hlemýždi snaží vsoukat do společné ulity, ve které už ale jeden značně obtloustlý hlemýžď bydlí. Nakonec se zadařilo. Tuktuk se pak rozjel a šnečí rychlostí se plazil dál po silnici, než se tuktukář zeptal: „Máte povolení? Ten hostel je v muslimské části města. Potřebujete povolení.“ „My povolení nemáme.“ odpověděl jsem. „No tak vás tam vzít nemůžu.“ Bylo mi jasné, že jde o další trik.

Spolupracují tu všichni

„Odvezu vás do kanceláře a tam si ho můžete koupit,“ řekl a zabočil do postranní uličky. Projel několika hromadami odpadků a zastavil před jakousi turistickou kanceláří. „Tady si můžete povolení koupit, já počkám venku.“ Vešli jsme dovnitř, kde za stolem seděl muž s knírkem ve středních letech. Jakmile jsme byli uvnitř tuktuk odjel. „Ahoj, hele my prej potřebujeme povolení do muslimské části města a vy ho tu vydáváte.“ Zeptal jsem se muže s knírkem. „Žádné nepotřebujete, ale co máte v plánu v Indii, chcete na Taj Mahal? Zařídíme vám VIP řidiče s autem a klimatizací.“

„Ne, díky!“ a bez dalšího prodlužování jsme doslova vypadli ven. „Tuktuk pane? Kam jedete?“ volal na nás opodál parkující tuktukář. „Hele, dám ti 500 rupií (asi 150Kč), když nás vezmeš sem ke kinu a nebudeš zkoušet žádný povolení a podvody, jasný?“ Kino jsem mu ukázal na mapě, bylo za rohem u hostelu. Už jsem nechtěl říkat jméno našeho hostelu ani žádnou konkrétní adresu, aby zase někdo nezkusil nějaký trik. Znovu jsme se nasoukali do ulity tuktuku a vydali se ke kinu. Tentokrát nás dovezl správně, když jsem mu pak částku předal, tak se začal radostí modlit. Já se chtěl taky modlit radostí, že už jsme snad na místě. Měl jsem docela obavy z toho co nás čeká dál, když tohle byla jen cesta z letiště do hostelu.

Pokračování – Hledá se indická snídaně

Nejčastější podvody při cestování v Asii