Potápění s velrybími žraloky

Na jedné z pláží ostrova Panglao jsem viděl reklamní nápis, který vyzíval k návštěvě místa zvaného Oslob. Zde je možné spatřit jedny z nejúchvatnějších mořských živočichů, na které se dá na Filipínách narazit. Potápění s velrybími žraloky, tak nějak ten nápis na stánku zněl. K naší smůle jsem si nevzpomínal, kde to přesně bylo, a tak jsme museli chvíli kroužit dokola, abychom stejně nic nenašli. Naštěstí platí, že když my nemůžeme za žraloky, oni můžou za námi.

„Hej, nechcete jet zítra na velrybí žraloky?“ oslovil nás místní mládenec značně jamajského vzhledu. Chvíli jsem přemýšlel, jestli mám předstírat nezájem, ale pak jsem si uvědomil, že stejně nic jiného asi už nenajdeme, a navíc všichni tito prodejci navzájem spolupracují. „Jo, to bychom chtěli. Za kolik to je a v kolik se odjíždí?“ zeptal jsem se. „Zítra ráno v šest odtud a je to dva tisíce pesos za jednoho (asi 900 Kč),“ odpověděl mladík. „Ok, tak s námi počítej,“ řekl jsem a chtěl pokračovat v chůzi.

Mladík však pokračoval: „No já potřebuju zálohu.“ „A kolik?“ „Potřebuji tisíc za každého.“ A tady jsem začal pochybovat. Už dle svého vzhledu jako symbol spolehlivosti nevypadal. Větřil jsem podvod. Dle vzhledu však na Filipínách hodnotit nejde, a tak jsme mu po chvilce dohadování nakonec peníze dali. Byl to risk, ale co se dalo dělat. Za velrybí žraloky to stálo, nezbývalo doufat, že tu ráno nebudeme čekat zbytečně.

Potápění s velrybími žraloky

Už před šestou jsme už byli s Johanesem nastoupeni na místě, kde jsme předchozího večera mladíka potkali, jenom abychom ho snad nedej Bůh nepropásli. Čekali jsme asi deset minut. Mladík samozřejmě nikde. Už jsem pomalu začínal vymýšlet scénáře, jak najdeme někoho jiného a spolehlivé, kdo nás přeci jen za žraloky vezme. Když v tom jsem matně zahlédl pokrčenou postavu, která se houpavou chůzí přibližovala k nám. Ano, byl to onen mladík ze včerejška. Sice vypadal, že se právě probudil a ještě při chůzi kouřil trávu, ale byl tu.

„Tak, kde máme loď?“ houkl jsem na něco. „Relax, relax ještě nepřijela, dejte si něco k snídani. Potom pojedeme.“ To se snadno řeklo, ale po šesté ráno toho moc otevřeno není ani na Filipínách. Udělali jsme tak kolečko kolem pláže, kde jsme na razili jen na jedno otevřené okénko, kde nabízeli pouze nudle alá čínská polévka. Já si pak svou čínskou polévku nechal až na loď, respektive vahadlový člun, typický pro Filipíny, jenž přeci jen nakonec dorazil.

Mladík už s námi dál nešel, předal nás kapitánovi, které uměl anglicky stejně slov jako já filipínsky. Nebyli jsme jak se nakonec ukázalo jedinými pasažéry. Přidal se k nám ještě zajímavý mladý čínsko-italský pár, který se seznámil a i žil v Šanghaji a na Filipínách byl na dovolené. Začínal nádherný tropický den, voda příjemně šplouchala, vál příjemný větřík a nebe chytilo akvamarínovou modř s občasným bílým mráčkem. Odstíny barvy moře se měnily s hloubkou vody, od tyrkysové až po temně tmavou modrou.

Cesta do Oslobu

Oslob nebyl zrovna z Panglaa nejblíže, a tak naše cesta trvala skoro tři hodiny. Cestu jsem si chtěl, co nejvíce užít, a tak jsem se posadil na čumák člunu a nohy ponořil do vody. Bylo to dokonalé, ale všechno dobré trvá jen chvilku. Proto mě kapitán zavolal zpět, jelikož jsem svoji vahou potápěl člun. Tedy to jsem alespoň pochopil z naší neverbální komunikace. Možná to bylo ale proto, že chtěl na mé místo posadit svého asi desetiletého syna, který kapitánoval s ním. Slunce začínalo opravdu pálit, když jsme uviděli konečně Cebu a následně Oslob.

Zbývalo nám tak třicet metrů ke břehu, když se to stalo. Obrovský tmavý stín podplul naší loď a za ním další, ještě větší. Velrybí žraloci pod námi! Ihned jsme všichni vstali a hromadně se přesunuli na jednu stranu, kde byl ještě žralok vidět. To samozřejmě rozhýbalo náš člun a ten ztratil balanc. Kapitán ve snaze zoufalou situaci zachránit, aby se nenamočil motor, musel učinit několik riskantních kroků, které nakonec vedly do moře. Naštěstí ho včas zastoupil kapitánský synek, který loď zastavil a kapitán vylezl zpět z moře do lodi.

Něco si mumlal filipínsky pod mokré vousy, zřejmě nadávky, ale tak to chodí. Nikdo z nás před tím živého velrybího žraloka neviděl. Na břehu si nás převzala místní dívka, pracující v místním žraločím či pozorovacím byznysu. Oznámila nám, že šnorchlování nás bude stát dalších tisíc pesos, o kterých se předtím samozřejmě nikdo nezmínil. No a když už jsme tam byli, tak jsme je samozřejmě zaplatili. Čekalo nás nejprve školení a následně sprcha.

Žralok, kam se podíváš

Bylo jasné, že se k těmto úžasným tvorům dostaneme hodně blízko. A jelikož tento největší druh žraloka dorůstá délky kolem devíti metrů, tak bylo třeba dbát určitých bezpečnostních opatření. Asi nejdůležitější bylo nedostat se přímo za žraloka k jeho ocasní ploutvi, ve které má hodně síly, a s kterou může člověka i zabít. Dále nebylo dovoleno se žraloka nijak dotýkat, ale to šlo dodržet jen stěží, protože žraloci plavali přímo k nám.

Vše začalo sprchou na břehu, ke žralokovi nesmí člověk natřený opalovacím krémem, ten je pro žraloka jedovatý. Následoval výběr vhodných brýlí a ploutví, půjčili jsme si ještě foťák do moře a nalodili se na nový člun, když už jsme si ho zaplatili. Pluli jsme asi minutu, než jsme narazili na celé hejno. Nový kapitán postupně nasypal do vody kýbl sušených malinkatých krevet, jejichž vůně byla pro žraloky neodolatelná.

Šlo se na věc. První ponoření do vody a hned se v mém zorném se objevil majestátný gigant, který pomalounku plul kupředu. Podíval jsem se instinktivně pod sebe, jelikož se pode mnou něco hnulo. Další gigant byl přímo pod mými ploutvemi, dokonce jsem se ho párkrát dotkl. Což mě trochu znejistělo. Další připlouvali, byli všude kolem. Otočil jsem se dokola, abych odhalil další nebezpečí. Právě včas, čumák dalšího žraloka byl metr ode mě, musel jsem se ho dotknout, abych do jeho otevřené tlamy nenaboural. To už bylo moc. Musel jsem zpět nad hladinu, abych se nadýchl a hlavně vydýchal celý zážitek.