Další ranní cesta do Jyrgalanu se tentokrát neobešla bez komplikací. V jedné malé vesnici nás zastavil místní úplatek chtivý policista přímo u své stanice. Co se dalo dělat, zastavit jsme museli. To že bude chtít peníze bylo zřejmé už z policistova dychtivého pohledu do automobilu, kdy očima hledal, za co by nás mohl natáhnout. Nic však na první pohled nenašel, a tak si vyžádal doklady od vozu a řidičský průkaz. Ten den řídil Miky. Policista papíry několikrát prolistoval, až se mu pojednou rozsvítila jeho malá středoasijská očka.

Přistoupil k vozu a s úlisným úsměvem začal v papírech ukazovat, že automobil má propadlou technickou. Dokument skutečně obsahoval údaj, který říkal, že technická způsobilost má planost do dubna. Problém byl v tom, že už byl konec srpna. Auto bylo z půjčovny v Biškeku, kde bylo možné cokoliv, a tak i bylo celkem reálné, že se na technickou vykašlali. Protože Miky byl řidič, tak si ho policista jako hříšníka odvedl s sebou na stanici. Byla tu ale možnost, že je to všechno úplně jinak.

Asi za pět minut se Miky vrátil, že policisté chtějí za propadlou technickou tři tisíce kyrgyzských somů, což bylo asi tisíc korun českých. Na Kyrgyzstán celkem horentní suma. Rozhodli jsme se proto zavolat do půjčovny a celou situaci s nimi probrat. Telefon nám nebrali, ale po zprávě na whatsupp nám odepsali, ať jim pošleme dokument s technickou vyfocený. Což jsme pak hned udělali. Obratem nám z půjčovny odpověděli celkem zajímavou zprávu, a to že v Kyrgyzstánu není platná technická povinná ale dobrovolná, a že tedy nic platit nemáme. Celou situaci s napětím zpovzdálí sledoval i náš milý policista, a když zjistil,  že někam voláme, a že se chystám vyndat kameru, tak si urychleně podal s Mikym ruku a dodal: „Vše v pořádku, jeďte.“

Jyrgalan podruhé

Bylo to už podruhé, co jsme se nenechali místními „strážci zákona“ obrat, a i proto jsme do Jyrgalanu dorazili s úsměvem ve tváři. Tentokráte jsme už další náhodné setkání s českou partou nechtěli riskovat a zaparkovali proto u trosek kravína několik set metrů před návsí. A také proto, že náš domnělý cíl treku byl z kravína blíže než z návsi. Pepa se ten den necítil nejlépe, takže naše tempo nebylo nijak závratné, když výšlap směrem k horskému jezeru započal.

Počasí nám opět přálo a k modré obloze a sluníčku nám foukal do zad příjemně chladivý vánek, který jako by nás chtěl posunou kupředu, leč marně. Naše fyzická připravenost nebyla valná, a i fakt včerejšího brodění se močály způsobil, že pohled na náš pochod musel nápadně připomínat pochod zombie a vyvolávat hrůzu či možná i lítost. Pepa to tak raději po necelé hodince vzdal a vydal se zpět k autu, odkud nás několik hodin podporoval na dálku.

Miky a já jsme pokračovali dál, i když jsme v koutku duše Pepovi jeho brzký odchod záviděli. Cesta se totiž stávala strmější a strmější a jezero stále v nedohlednu. Dorazili jsme do bodu, kdy bylo zcela jasné, že jezero nemůže být nikde jinde než až na samém vrcholu hory. Vracet se nám už nechtělo, a tak jsme se odhodlali k hrdinskému činu dne. Tedy k výstupu na vrchol, kde měl být kromě jezera i jistě krásný výhled na celé údolí.

Dokázali jsme to!

Výstup šel však velice pomalu hlavně z důvodu vysokého počtu nutných přestávek, společně s hledáním ideálního stylu výstupu. Když už jsme přeci jenom nějaký ten pohodlnější styl našli, tak naši cestu zatarasilo zlořečené stádo velice škodolibých ovcí, které nemělo nic lepšího na práci, než lézt společně s námi nahoru, překážet v cestě a ještě k tomu jízlivě bečet. Ovce nás naštěstí zadržet nedokázaly a po krátké slovní přestřelce nás propustily. Nakonec jsme tak přeci jen, ačkoliv metr po metru, dosáhli vrcholu hory.

Chvíli to trvalo než jsem se vydýchal a přišel znovu zpět ke všem pěti smyslům. Pak už se mi ale naskytl nevídaně úžasný výhled na údolí pod námi a na další hory a kopce kolem. Chvíli jsem jen tak seděl a celou tu nádheru mlčky pozoroval. Tedy až do chvíle, kdy jsem si uvědomil, že jsme sem vlastně lezli za nějakým cílem. No jasně jezero! Postavil jsem se opět na nohy a otočil se, abych jezero lokalizoval. Podle mě, mělo být hned za námi, ale k mému nevýslovnému překvapení jsem žádné jezero nenašel. Jen cestu dolů či nahoru z druhé strany hory.

Zmateně jsme se rozhlíželi na všechny strany hledajíc jezero, ale po jezeře nikde ani stopy ba ani louže. Mapu jsme neměli a mobilní signál bylo v kyrgyzské pustině sprosté slovo. Takže jsem se ani neodvažoval odhadovat kde by to horské jezero mohlo být. Po pár minutách zoufalství jsem si povšiml, že už nahoře nejsme sami. Pár desítek metrů od nás usedl mladý pár, který se právě znaveně uvelebil nad krásným výhledem a dal se do konzumace svých zásob. „Ti určitě mají mapu!“ zvolal jsem na Mikyho a rozběhl se k nim.

Poslední dobrodružství v Kyrgyzstánu

K našemu štěstí, tedy spíše pozdějšímu neštěstí mapu měli, ale že by v ní uměli číst, to opravdu ne. Proto jsme přibližný směr jezera jen odhadli a rozloučili se. Na cestu mi ještě chtěli vnutit nějaké své jídlo asi jako omluvu, ale neúspěšně. Z pohledu do mapy bylo navýsost jasné, že celé naše utrpení bylo zbytečné. Tříhodinový výšlap, sedm set metrů převýšení naprosto k ničemu. Hora se totiž dala obejít a podle všeho jezero nebylo na hoře, ale za horou, kdy kolem hory vedla celkem příjemná rovná cesta.

Nás teď proto čekala další zapeklitá část výletu, a to sestup z hory dolů. Rozhodli jsme se jít ale jinou cestou, která se zdála blíže domnělému horskému jezeru, které ať už jsme koukali kamkoliv stejně neviděli. Z počátku se šlo docela snadno i příjemně, ale strmost kopce se stupňovala, až jsem nakonec lezl dolů jako pavouk, kdy jsem ryl rukama v hlíně, abych nespadl dolů. Dole nebylo také po jezeře ani stopy, a tak se náš výšlap změnil v boj o holý život, jelikož jsme se ztratili. Sice jsme věděli přibližný směr, ale ten vedl zpátky přes horu což jsme už znovu absolvovat nechtěli.

Motali jsme se v jyrgalanských lesích asi dvě hodiny, než nám svitlo a my definitivně vzdali možnost shledání se s jezerem. Kdybychom na něj náhodou narazili, určitě bychom se nezlobili, jelikož nám mezitím došla všechna voda, kterou jsme s sebou měli. Správný směr nám ukázali až volně se pasoucí koně, jež se pásli na louce nedaleko silnice, po které jsme později kráčeli stylem vyslanců ministerstva švihlé chůze. K našemu štěstí nás již značně odpočinutý Pepa netrpělivě vyhlížel a vyjel nám autem naproti, čímž nás zachránil od dalšího utrpění.

Sbohem Kyrgyzstáne!

Náš poslední den v Karakolu také neskončil nijak slavně, takže nás ani nemrzelo, že jsme se další den vraceli zpět do Biškeku, abychom vrátili naši Ladu a přesunuli se letecky do Uzbekistánu, konkrétně do hlavního města Taškentu. Karakol náš odjezd nejspíše rozesmutněl a vyprovodil nás pořádným slejvákem, které naše napůl fungující stěrače jen sotva stíraly. Výhodou takového deště byla skutečnost, že v tomto počasí nebyli venku na stráži žádní úplatek chtiví policisté a my mohli celkem nerušeně projet celou sedm hodin trvající severní cestou podél jezera Issyk-kul až do cíle.

Kromě jedné menší zácpy v resortové oblasti, kam každoročně o prázdninách míří davy lidí v podobě dovolenkářů z bývalých zemí Sovětského svazu a prašné bouře v Biškeku, nás nic nepříjemného nepotkalo. Dokonce i auto jsme stihli vrátit včas a v pořádku a to hodinu před zavírací dobou, tedy ve čtyři odpoledne. Odlet do Taškentu byl však až ve 3 hodiny ráno, a proto jsme po zbytek odpoledne relaxovali a odpočívali v jednom biškekském hostelu, odkud jsme se okolo půlnoci přesunuli na letiště, kde nás už čekal let společnosti Uzbekistan Airways.

Pokračování – Uzbekistáne jsme tu!

Předchozí díl – Bažiny kyrgyzských hor