Další den ráno se počasí umoudřilo, a po otevření dveří jurty, prudké slunce a čerstvý vánek vyplnily prostor, kde jsme ještě před chvílí spali. Ačkoliv bylo ještě poměrně brzo ráno, tak se z venku ozýval ryk koní, hlahol jejich jezdců a popotahování hlenů zrovna procházejících nomádů. I my jsme byli poměrně čerství, přestože láhev včerejšího koňaku zela prázdnotou. Byla to známka kvality místních zdrojů a znamení toho, že střízlivění nám nebude bránit v dalším přesunu naší Ladou.

Paní domácí nomádová nám mezitím v jídelní jurtě přichystala snídani. Tentokrát už to bylo moc i na mě, a ovesné vločky zalité místním mlékem jsem přes odporný zápach nebyl schopen pozřít. Dal jsem si akorát vejce, což se později ukázalo jako ještě horší nápad. Čaj měla ale dobrý, tedy v porovnání se vším ostatním nebyl špatný. Po snídani se venku objevili další jezdci, celkem jich bylo asi deset a k něčemu se zde schylovalo. Nebylo nám ale zprvu jasné k čemu.

Šli jsme si tak zabalit věci a nakládat je do kufru auta. Když jsme vytáhli kanystr s trychtýřem pro doplnění paliva, tak se jezdci, kteří postávali opodál rozdělili a rozjeli. Jeden z nich měl na sedle přidělaný jakýsi černý vak či dokonce zvíře. Po chvilce jsem si uvědomil, že to vypadá jako tělo kozy, které nemá hlavu. Chystalo se zde totiž k zápasu staré hry, typické pro tuto část světa. Hry jejíž název nese jméno Buzkaši a doslova znamená braní si kozy.

Buzkaši

Jezdci se proti sobě rozjeli a počali se o tělo bezhlavé kozy tahat, s cílem ho dopravit do pneumatiky od nákladního auta, která zde sloužila jako branka. Tedy čím vícekrát bezhlavá koza skončí v pneumatice, tím lepší utkání. Jezdci jezdili tryskem po planině, křičeli jeden na druhého, koně řehtali a tělo kozy se co chvíli zmítalo v cizích rukou. Hra přinášela zábavu, nebezpečí i radost, ale pouze těm co se ji zúčastnili. My ostatní vždy viděli pouze shluk koní, trochu řevu a gól. Raději jsme se proto po pár gólech znovu naskládali do Lady, rozloučili se s naší rodinkou nomádů a vydali se na další cestu, tentokráte s cílem u jezera Issyk-kul.

Jeli jsme po obdobné cestě, která nás před dvěma dny dovedla sem a výhled pohodové i pohodlné cesty vzal za své po několika minutách, když jsme znovu ocitli v serpentinách. Cesta dolů byla ale o poznání kvalitnější než cesta nahoru, alespoň počet obřích jam se snížil na minimum. Nejvíce tak dostávaly zabrat brzdy, u kterých jsme se děsili, aby nám neselhaly. Další starostí byl i stav benzínu v nádrži, přestože jsme ji částečně doplnili z kanystru před odjezdem.

Úchvatná krajina a panoramata horských masivů znovu kroutily naše krky a zanechávaly nás v němém úžasu, kdy jakákoliv věta by pak zněla, jako Honza Koller v legendárním rozhovoru pro TV Nova, kdy po rozhodnutém derby přál své pocity radosti každému. Cesta zde už nebyla úplně liduprázdná a čas od času jsme narazili na nomády či skupinu off-roadů. Nakonec nás přivítala asfaltová silnice a po pár kilometrech na ní i první benzinová pumpa. Byli jsme opět v civilizaci.

Od Buzkaši k jezeru Issyk-kul

Jediná existující silnice v oblasti nás pak vedla skalnatou krajinou až do města Kočkor, kde jsme také zastavili na poněkud pozdní oběd. Kočkor je vedle Narynu další vstupní branou k jezeru Sonkol a ke trekům do hor. Proto je zde snadné potkat i jiné zahraniční cestovatele a turisty, ačkoliv se jedná zpravidla o jednotlivce. My jsme se v Kočkoru rozhodli pro restauraci, která měla, alespoň zvenku západní vzhled a ve svém logu hamburgr. Ano je to smutné, ale po několika dnech stravy od pastevců jsme odolat nedokázali.

V restauraci však nikdo kromě nás nebyl, ale ani to nás neodradilo a usedli jsme za stůl. Obsluha přinesla rusko – anglické menu nebo spíše ruské menu s prvky angličtiny abychom se dozvěděli, že hamburgry stejně nemají. A tak nám na talíři přistál tradiční místní šašlik. Mezitím se však přihlásily o slovo ranní vejce od paní nomádové, a já tak strávil nepěkné chvíle života na tom zřejmě nejodpornějším místě na světě, které místní číšníci nazývali WC.

Po opuštění Kočkoru přišly už jen pozitivní chvíle a my poprvé spatřili celou krásu jezera Issyk-kul, které je nejenom největším jezerem v Kyrgyzstánu, ale je i slané a za éry Sovětského svazu bylo veřejnosti nepřístupné. Sovětská armáda kdysi i významně prohloubila celé koryto jezera, aby v něm mohla testovat námořní zbraně, a to zejména torpéda. Jezero je tak obrovské, že připomíná moře a za krásného počasí jsou na druhé straně jezera vidět zasněžené vrcholky pohoří Ťan-šan.

Planeta Mars

Kromě rázu krajiny se změnily i její barvy a svým vzhledem začala připomínat planetu Mars. Úplný dojem Marsu kromě jezera ničily automobily sovětské výroby, kterými se jižní břeh jezera jen hemžil. Severní břeh byl pak jeho pravým opakem a slouží již řadu let jako dovolenková oblast plná kýčovitých resortů pro turisty ze zemí z bývalých sovětských republik. My jsme směřovali do města Tamga, kde nás mělo čekat ubytování v penzionu paní Světlany.

Paní Světlana nás přivítala dle očekávání rusky, ačkoliv v inzerátu na internetu uvedla, že mluví plynně anglicky. Byla to energická, značně korpulentní žena středoasijského vzhledu. Počáteční jazykovou bariéru vyřešila vskutku šalamounsky a povolala na pomoc svoji pubescentní dceru, která sice anglicky také neuměla, ale uměla používat Google překladač, a tak vznikl celkem zajímavý komunikační proud, který byl téměř jednosměrný. Světlana nám nabídla i večeři, ale chtěli jsme se ještě podívat k jezeru, a tak jsme s poděkováním odmítli.

To jsme ale netušili jakým místem městečko či spíše větší vesnice Tamga je a že se tam kromě dvou obchodů se smíšeným alkoholovým zbožím, třech autodílen a spoustou polorozpadlých domků a chatrčí nenachází nic jiného. Byli jsme proto nuceni vzít znovu Ladu a po nějaké restauraci u jezera se porozhlédnout. Nebylo ale z čeho moc vybírat, jelikož hodina už pokročila a většina měla zavřeno, a ti co ne, tak už neměli na výběr téměř žádné jídlo.

Večer u Světlany

Poslední možná restaurace u jezera, před kterou stála i další Lada Niva, měla k dispozici více než tři jídla, a tak jsme se rozhodli zůstat. Pravdou je, že to hodně urychlilo proces výběru. Jediné co se nám ale vybrat nepovedlo, byly nápoje, protože když jsme si objednávali vodu, netušili jsme, že nám dívka přinese vodu z kohoutku ve skleničce. Takže se nikdo z nás vody ani nedotkl. Zas tak velká ztráta to nakonec nebyla, jelikož si při vyúčtování řekli pouze o dvě koruny za jednu.

Když jsme se už za tmy vrátili zpátky k paní Světlaně, potkali jsme další cestovatele, kteří zde také nalezli útulek. Byl to pár z Rakouska a z Francie, my jsme byli sice trojice, ale i tak jsme se k nim připojili na večerní pivo a pokec. Nejvíce mě zaujal způsob cestování, který praktikovali, a to místními super levnými maršrutkami, což jsou zde přeplněné a velmi nepohodlné dodávky značky Toyota.  My jim pak vyprávěli o našich starostech s Ladou a řízením. Asi jsme Ladu nakonec moc vychválili, protože jsem dostal dojem, že nám ji a její zápach benzínu v kabině určitě záviděli 🙂

Pokračování – Od jezera Issyk-kul do Karakolu, ráje trekařů

Předchozí díl – Nomádský život u jezera Sonkol