Už tak příjemnou cestu z údolí ještě více zpříjemňovalo nádherné počasí a usměvaví vesničané. Sice jsme se u místních úplně do syta nenajedli, ale hladomor nás už nesoužil. Kdo určitě hlad neměl, byl náš průvodce Shiva. Spořádal skoro celou slepici sám a to včetně vnitřností. A jelikož se šlo většinu cesty z kopce, tak se nahrnul dopředu a šel poprvé první. Ráz krajiny, kterou jsme procházeli se postupně s klesající nadmořskou výškou měnil, přibývalo stromů a keřů. Došli jsme až na úpatí skály, odkud vedla krkolomná cesta dolů.
Mojí myšlenku o tom, že je cesta neschůdná pošlapala asi stoletá babička, která cestu nahoru vyšla a nesla na zádech svazek klacků, trávy a větví. Když jsem ji spatřil, tak jsem si hned vzpomněl na pohádku o Mrazíkovi a na dobrý skutek, který bylo v pohádce třeba vykonat. Měl jsem ale sám se sebou co dělat a navíc jsem šel v žabkách, a tak jsme se s babičkou jen pozdravili, Namasté! Když jsem se pak po ní ohlédl, tak už byla pryč. Buď měla super kondičku ze své služby v jednotce nepálských Ghurků nebo byla fakt kouzelná a zmizela.
Nebyl ale čas se babičkou dále zabývat, protože žabky na mých nohou se ukázaly jako ne úplně ideální obuv pro slézání nepálských skal. Navíc byly moje nohy poměrně zpocené, a tak žabky pekelně klouzaly. To mi přivodilo několik momentů, kdy jsem si už začínal myslet, že budu dole dřív než všichni ostatní. Nakonec jsem to všechno ustál a asi po hodině utrpení hrdinně stanul na pevné zemi pod skalou.
Autobusem zpátky do Pokhary
Dole jsem čekal, že pěkně nastoupíme do auta, kterým jsme přijeli, ale Shiva nás překvapil. „Pojedeme do Pokhary autobusem,“ zvolal radostně. „On pro nás přijede autobus?“ ptal jsem se udiveně. „Ne, my musíme na nějaký počkat a pak ho stopnout.“ Tak jsme se pomalu přesunuli k nedaleké značně oprýskané a zkorodované ceduli, která údajně signalizovala zastávku na znamení. Chvíli jsme postávali kolem, než přijel první autobus. Jel zatím skoro prázdný a u nás jen přibrzdil. Shiva se do okna optal řidiče, jestli míří do Pokhary, ale nemířil. Nemířily tam ani následující tři autobusy.
Autobus, který nám nakonec zastavil vypadal úplně stejně jako všechny ostatní, akorát byl úplně prázdný. To nám zcela vyhovovalo a s radostí jsme nastoupili. To jsem, ale ještě netušil, že tento autobus míří do školy a nutno podotknout, že všechny veřejné autobusy v Nepálu jsou značně poddimenzované. Takže jsem se po nějakém čase tísnil na sedadle se dvěma školáky, kteří měli z cizinců v autobuse evidentní radost.
Vůz i sedadla měly své odslouženo, tak před třiceti lety. Důkazem toho byla okna skoro bez výplně a díry od rzi v karoserii. I přes tyto nedostatky jsme však na předměstí Pokhary dojeli v pořádku . Zde se s námi rozloučil Shiva, popřáli jsme si mnoho štěstí a dali jsme mu ještě nějaké spropitné. Pak Shiva nakročil do jiného, právě odjíždějícího, autobusu a my na autobusáku osiřeli. Ne ale na dlouho, protože se nás okamžitě ujal přihlížející taxikář, který z nás cítil rito.
Po souši na hranice
Další den jsme se chystali Nepál opustit a vrátit se zpět do Indie, akorát ne vzduchem ale po souši. Nepál se nám však vůbec opouštět nechtělo, hlavně kvůli lidem a taky počasí. Tušili jsme, že to do Indie nebude příjemná cesta, zejména vzhledem ke kvalitě nepálských horských cest. Proto jsme rozhodně nechtěli výběr transportu nijak podcenit, jelikož naše cesta měla trvat šest až osm hodin. Dohodli jsme se s majitelem hostelu, že nám na druhý den brzo ráno sežene teréňák s řidičem, který nás vezme až na indicko-nepálskou hranici, kde se už o sebe musíme postarat sami.
Vyrazili jsme na cestu už v sedm ráno. Bylo třeba dosáhnout hranice co nejdříve, abychom se do devíti večer dostali do indického města Gorakhpur, odkud startoval noční vlak do, pro Indii ikonického města na břehu řeky Gangy, Váránasí a hlavně jsme už měli koupené jízdenky. Gorakhpur byl od hraničního přechodu vzdálen zhruba dvě hodiny svižné jízdy autem za předpokladu, že vše půjde tak jak má. A to většinou v Indii nejde.
Cesta teréňákem byla pohodlná a příjemná i přes jámovitost a klikatost naší trasy. Řidič byl taky „pohodář“. Tvrdil, že auto je úplně nové, a že tedy musí jet opatrně. Dle praskliny přes celé přední sklo jsem vyhodnotil auto jako použité a opatrně jel jen tehdy, když předjížděl do zatáčky, za jejíž roh neviděl nebo na místech kde se na silnici vešlo pouze jedno auto a místo k předjíždění se hledalo obtížně. Po šesti hodinách jsme dorazili do cíle a se změnou země se změnila i naše nálada.
Nepálsko-indická hranice je místo, kam se nechcete vracet
Hraniční přechod z Nepálu do Indie byl jedním z míst, na které se už nikdy v životě nechci vrátit. To že jsme opět v Indii jsme poznali podle hromad odpadků podél cesty, na cestě či kdekoliv jinde a samozřejmě skupiny krav, která opodál spásala čerstvý igelit. Vystoupili jsme z auta, vzali krosny a nejistě vyšli vstříc indické hraniční kontrole. Okamžitě se na nás vrhla skupina otravných naháněčů, taxikářů a podvodníků. Ti nejotravnější z nich nám dokonce brali krosny ze zad, aby je rychle naložili do svých taxíků a my s nimi jeli za nehoráznou cenu. Ocitl jsme se několikrát v situaci, kdy jsem se o svůj batoh doslova přetahoval. Vše ještě umocňovala prašná cesta a silný vítr, jenž vháněl prach do našich očí.
Budova hraniční kontroly připomínala svou velikostí spíše maringotku bez kol. Proto jsem ode všech vybral pasy a nechal kluky ať počkají venku a zjistí možnosti transportu. Razítka jsem do pasů dostal hned jak jsem po půl hodině přišel na řadu, řadu přede mnou tvořil celý jeden člověk. Kluci se mezitím nechali zlákat na odvoz autem do Gorakhpuru. Auto to bylo více než hrozné a cena přemrštěná, ale chtěli jsme už z tohoto prokletého místa pryč za každou cenu.
Dohoda s dohazovačem zněla všelijak, nejdříve chtěl dopředu celou částku, což jsme rezolutně odmítl, pak chtěl půlku a nakonec jsme skončili na čtvrtině a zbytek až na místě. I samotná čtvrtina by zaplatila cestu několikrát, kdybychom byli Indové. Auto nemělo klimatizaci, což byl ve čtyřicetistupňovém horku zásadní nedostatek. Museli jsme tak jet celou cestu se staženými okénky. S řidičem nebyla v autě žádná řeč, jelikož anglicky uměl jen pár slov, ale s cestou nijak nepáral, takže nás do určitě míry osvěžila i otevřená okna. Tachometr auta neukázal po celou dobu jízdu hodnotu nižší než 120.
Jízda vrakem na vlak
Když jsme se po hodině jízdy nadýchali dostatečného množství prachu cest, tak náš strojvedoucí zavelel k malé přestávce a občerstvení. Ne, že bychom rozuměli co říká, ale zastavil uprostřed nehostinné roviny, kde kromě poletujícího odpadu, prachu a křoví byl i stánek s obří pánví a kotlem. V pánvi míchal kuchař jakousi černou hmotu. Vedle pánve měl ještě várnici s čajem a řidiči a sobě nalil po šálku. My jsme jen ve skupince vše zpovzdálí pozorovali, a až po chvíli se odvážili blíž. Popravdě, nechtělo se nám moc vzdalovat od auta, protože jsme řidiči úplně nevěřili. Kuchařovi pomáhal asi sedmiletý kluk, pravděpodobně jeho syn. Bylo mi kluka líto, že musí trávit dětství na tak hrozném a nehostinném místě, a abychom mu zlepšili den, tak ho Klimi obdaroval setem barevných fix a pytlíkem bonbónů, které jsme sebou pro takové případy měli. Myslím, že na ten den bude vzpomínat rád, ne jako my.
Po deseti minutách jsme zase seděli v autě a blížili se ke gorakhpurskému nádraží. Jak jsme se k nádraží přibližovali, tak ve mě rostla určitá úzkost. Úzkost z toho, jak to bude ve vlaku vypadat. Měli jsme totiž rezervovaná lůžka v lůžkovém vagónu a zkušenost z podobného zařízení na transsibiřské magistrále mě měla varovat. Už jsme však viděli koleje a první vagóny odstavených vlaků u nádraží. Má úzkost začala dosahovat hraničních hodnot a plného vrcholu dosáhla, když jsem v zamřížovaných oknech vagónů viděl lidské oči, respektive mnoho očí, více než bylo zdrávo.
Přejeli jsme budovu nádraží, před kterou byl neskutečný mumraj cestujících, prodavačů, naháněčů, taxikářů, pobudů a policie. Řidič zastavil na nedalekém parkovišti, otevřel kufr a pomohl nám vyndat krosny, do kterých se mezitím v kufru pustili mravenci z nedalekého kufrového mraveniště. Když jsme krosny od mravenců oprostily, začali jsme hledat peníze, abychom dali řidiči domluvený zbytek. Ten však mezitím nasedl do auta a odjel. Nevím, jak se s dohazovačem domluvil, ale peníze od nás nevybral, i tak na tom však vydělal. Byly čtyři odpoledne, vlak nám jel až po deváté, pro nás to znamenalo, že je čas sehnat něco k jídlu.
Pokračování – Indický noční vlak do Váránasí přijíždí…
Předchozí díl – Dobré ráno Annapurno!
