Náš hostel byl ve středu té nejvíce turistické části Káthmándú, která se nazývá Thamel. Byl to ráj každého milovníka obchodů se suvenýry a falešným trekovým vybavením, které byly skutečně na každém rohu. Město je totiž vstupní branou pro všechny horolezce, kteří se chystají na himalájské masivy nebo na trek kolem nich. I já jsem přemýšlel, že bychom nějaký ten malý trek mohli absolvovat. Mount Everest byl lákadlem většiny příchozích turistů, proto jsme zvolili za náš cíl město na druhou stranu od Everestu, a to Pokharu. Odtud se dá snadno dostat k Anapurně. Tedy teoreticky.
Z Káthmándú jezdí do Pokhary pravidelná autobusová linka, která se další den ráno dostala i do našeho hledáčku. Lístky jsme sehnali ihned, jakmile jsme sešli z pokoje dolů k recepci. Majitel hostelu nám je za drobnou úplatu rád koupil. My tak měli o startost méně a mohli se vydat prozkoumat město. Zejména mě zajímalo centrum města a jeho paláce, které před pár lety rozbilo ničivé zemětřesení. Ale jako první jsme vyrazili na horu se stúpou a údajným opičím chrámem na okraji města.
Venku jsme také zaznamenali první výrazný rozdíl od Indie. Kromě příjemnějšího počasí tu byla i změna v lidském chování. Naháněči a prodejci tu byli taky, ale už ne tak otravní a hlavně člověk už nemusel vždy za vším hledat podvod. I řidičům cyklořikš stačilo říct jednou, že ne a smlouvat s taxi káři jsme skoro ani nemuseli. Tedy občas, ale jenom z principu. A tak jsme se za pár dolarů nechali odvést k hoře, ačkoliv jsme tam původně chtěli dojít pěšky. Člověk se zas jednou cítil bohatý.
Výstup na stúpu a chrám Swayambhunath
Výstup na kopec byl, až na 365 schodů, poměrně snadný a měl spoustu možností k zastávce a rozptýlení. Rozhodně tou nevětší z nich bylo házení mincí Buddhovi. Musím uznat, že to byl naprosto geniální business plán. Na návrší byl bazének naplněný vodou, kde uprostřed stála Buddhova socha a pod ním byla otevřená nádoba. Vaším úkolem bylo, strefit se mincí do nádoby. Na jeden úspěšný pokus je třeba samozřejmě mnoho mincí, kde stejně skoro všechny skončí ve vodě. Nikdo ale tolik mincí u sebe nenosí. Takže pár podnikových Nepálců vyměňovalo balíčky drobáků za papírové peníze. Ty drobáky pak kupující naházeli do bazénku, odkud si je posléze prodejci znovu vylovili. Geniální.
Ze svého balíčku třiceti mincí jsem se trefil až tou předposlední, ani jsem na začátku netušil, jaká to bude zábava. Když jsme nakonec všechny své drobné naházeli do vody, tak jsme směle pokračovali k vrcholu kopce. Na konci schodiště nás pak přivítaly oči Buddhy, které z bílé stúpy shlížely na celé Káthmándú a nesměly tu chybět ani barevné praporky s mantrami, tak typické pro buddhismus. Více než na buddhistickou stúpu a chrám jsem se ale těšil na výhled, který kopec od stupy nabízel.
Někdy se také tomuto chrámu a stúpě říká opičí chrám, a to díky množství opičích tlup, které kopec okupují, a nebo také správně Swayambhunath. Mě osobně vyhovoval spíše opičí chrám. S několika jedinci opičích gangů, jsme měli tu čest se potkat osobněji. První moje setkání bylo poněkud dramatické. Vždycky jsem chtěl zkusit roztočit modlitební válečky umístěné kolem pagody či stúpy a nyní jsem chtěl svůj sen zrealizovat. Můj nápad se však zřejmě jedné opici nezamlouval, a tak schována za jedním z válečků, sekla po mě drápky. Naštěstí jsem stačil včas ucuknout. I přes tuto nepříjemnost jsem na opice nezanevřel a s jednou se podělil o nakrájené ovoce, které jsem si koupil od nudícího se stánkaře. Opice jsou taky jenom lidi.
Náměstí Durbar
Po našem sestupu dolů z kopce jsme se stali centrem pozornosti jiné tlupy. Tlupy taxikářů. Naším následujícím dalším cílem byly chrámy na náměstí Durbar v centru města. My nabyli přesvědčení, že za nimi dojdeme pěšky. Avšak déšť, který se z nenadání spustil a nízké ceny za taxi nás od našeho záměru rychle odradily. To vše k velké radosti osloveného taxikáře. Náměstí nebylo zas tak blízko a chvíli trvalo, než náš řidič dokličkoval mezi úzkými uličkami Káthmándú až k náměstí Durbar.
Název Durbar square, by se dal přeložit jako královské náměstí, královské z důvodu umístění velkého množství chrámů, prostranství a vodních fontán. Chrámy dnes slouží jako připomínka dob před sjednocením malých království v Nepálu. Na dnešním stavu těchto staveb se podepsalo ničivé zemětřesení v roce 2015, které Káthmándú postihlo. Některé chrámy byly srovnány se zemí úplně a zbyla po nich pouze hromada sutin, jiné měly výrazně narušenou statiku.
Do mnohých s narušenou statikou je stále zakázaný vstup a budovy jsou zatím jen podepřeny laťkami a kůly. Ne že by se mi návštěva tohoto místa nelíbila, ale zanechávalo to v člověku takový divný pocit, a proto jsme to s délkou návštěvy nijak nepřeháněli. Ještě před naším odchodem jsme potkali i prvního svatého muže na naší cestě, který si vydělával stejně, jako většina těch, které teprve potkáme, a to focením se za úplatu. I svatí potřebují peníze.
Klikatá cesta z Káthmándú do Pokhary
Další den ráno jsme byli nuceni vstávat už na šestou ráno, jelikož náš autobus odjížděl v sedm z asi patnáct minut vzdáleného autobusového nádraží. Ono to nakonec nebylo nádraží, ale jen dlouhá ulice u které kotvila asi desítka autobusů. Některé z nich vypadaly stejně jako ty na fotkách od Hanzelky a Zikmunda. Byly i stále stejně narvané k prasknutí, se střechou naplněnou zavazadly a dalším zbožím nejrůznějšího charkteru. Někteří cestující cestovali i s domácím zvířectvem, se kterým sdíleli sedalo.
Bál jsem se, aby podobné zařízení nebylo i tím naším autobusem do Pokhary. Přece jenom to byla osmihodinová cesta. Naštěstí pro nás dorazil modernější minibus a také jsme nebyli jediní cestovatelé jedoucí týmž směrem. Pár jednotlivců s krosnami a evropským vzhledem čekalo na stejný dopravní prostředek. Narychlo jsme ještě před odjezdem kupovali nějaké občerstvení do autobusu. Neměli jsme totiž ponětí, jestli někde po cestě zastaví. To ráno před odjezdem jsme se setkali i s prvním prodejcem, který se projevoval indickými manýry. Snažil se mi prodat jedno mango za deset dolarů.
Svéráz nepálských cest byl znamenitý. Od cest, které jsem zažil v Africe se lišily pouze velikostí mamutích jam, které se na nich nacházely. V Nepálu byly o něco menší. K naší úlevě bylo i několik zastávek, kde se dalo nějaké občerstvení sehnat. Výběr byl všude stejný, sušenky, chipsy a sladkosti, jedna zastávka byla i blízko tržiště, takže jsme mohli koupit alespoň ovoce. Doba jízdy se postupně prodlužovala, zejména když jsme čekali, až řidiči dokouří nebo doklábosí. Nakonec se protáhla až na deset hodin. Když jsme konečně v Pokhaře s úlevou vystoupili, ihned nás ohromily bílé vrcholky Anapurny, které se nad městem tyčily. O naší další cestě bylo rozhodnuto.
Pokračování – Domlouváme průvodce na výšlap kolem Annapurny
Předchozí díl – Letíme do Nepálu!
Pingback: Pěšky mezi buddhisty a komunisty - 90% | Recenze knih (ALZE) | Kritiky.cz