Svanetie je gruzínská provincie na severozápadě země. Nachází se vysoké nadmořské výšce a je poměrně těžko přístupná. V minulosti byla určitou část roku dostupná jen helikoptérou. Svanové – původní obyvatelstvo, respektive jeho zbytky doposud obývají horské vesnice, které se výrazněji od středověku nezměnily, a ve kterých se nacházejí typické vysoké věže z až dvanáctého století. Díky tomu se i dostaly do seznamu světového dědictví UNESCO.
V současné době tam silniční spojení existuje, leč spíše dobrodružného charakteru. Tedy takové, které nám přesně vyhovovalo. Opouštěli jsme Chcaltubo v čase poledním a s nadějí, že se po cestě najde nějaký zájezdní hostinec, kde se budeme moci občerstvit. Asi jsme byli moc vybíraví, ale před nájezdem na horskou stezku vedoucí už přímo do Svanetie a našeho cíle Mestie jsme si zkrátka nic nevybrali, čehož jsme měli později hořce litovat.
Cesta do Mestie trvala totiž další čtyři hodiny, což už prázdný žaludek těžce nesl. Nyní jsme ale byli na začátku a každou zákrutu, serpentýnu a krávu na cestě jsme si užívali. Naše řidičské schopnosti a sebevědomí se po počátečním šoku značně zvedlo. Nyní jsme se už „místňákem“ vytlačit nenechali, opatrnosti do začátek jsme však dbali nadále. Šílenci za volantem jsou v Gruzii i na cestě do Mestie. Cesta vedla horskými průsmyky, podél panenských bystřin a přes vyhlídky, kterým zkrátka nešlo odolat.
Klikatá cesta do Svanetie
A tak se také dost často stávalo, že jsme u nějakého oku ladícímu výhledu zastavili, abychom se pokochali. Tyto zastávky samozřejmě značně prodlužovaly čas dojezdu a co hůř, čas oběda. Zajímavostí na cestě byly jednoznačně tunely. Jejich největší zvláštností byla skutečnost, že nebyly nijak osvětleny a člověk vjížděl takřka do černé díry. Samotná jízda v tunelu musela pak být velmi opatrná, jelikož jsme opravdu netušili na co zde můžeme narazit.
Nebylo pak ničím výjimečným, když jsme v tunelu potkali stádečko krav. Měl jsem obavu, aby naše světla sedící krávy nevylekala nebo nevyplašila. Ty, patrně dosti otrkané, světla nijak nerozptylovala a poklidně dál seděly v prostředku tunelové silnice. Stav vozovky se postupem času zhoršoval a přinášel nepříjemná překvapení v podobě propadlých či chybějících částí, které pak vyžadovaly rychlou brzdu. Díkybohu byly naše žaludky prázdné.
Nakonec opravdu přišlo to, v co už jsme ani nedoufali. Mestia! Městečko v nadmořské výšce o něco málo nižší než Sněžka, dlouhé jako Lovosice, nás vítalo svými obrannými věžemi a vidinou brzkého oběda. Na nic jsme nečekali, a proto naše první kroky, respektive jízda autem po městě, vedly k domnělému centru, kde se dala očekávat určitá kumulace restauračních zařízení. Vyřízení ubytování bylo odloženo až na pozdější dobu.
Trable v Mestii
Dělat rozhodnutí hladový není vždy ta nejlepší věc, a proto jsme si vybrali tu nejhorší restauraci v centru, která sice měla terasu, ale jak se nakonec ukázalo, neměla žádné WC. Hlad však zahnala, a to bylo hlavní. WC zastoupilo přilehlé parkoviště. Vnitřně posíleni, vydali jsme se hledat náš hotel, abychom se mohli snad ještě dnes po okolí i trochu porozhlédnout. Naše domnělé nocležiště bylo posazeno pěkně na stráni s výhledem na městečko v údolí jako na dlani. Celí udýchaní jsme se mohli pokochat modrou oblohou a krásně zeleným údolím s až kýčovitým pozadím hor jen na pár okamžiků, vlastně do doby, než nám majitelka hotelu oznámila, že i přes platnou rezervaci pro nás nemá místo.
Nebyl čas se dohadovat, hotelů bylo ve městě spoustu. Využili jsme proto hotelové wi-fi jako kompenzace zrušení rezervace, abychom zjistili, že další slibný hotel se nachází nedaleko. Vypadal spíše jako horská chata než jako hotel, ale měl pěknou zahradu a psa. Prošli jsme zahradou k hotelu, abychom se přesvědčili, že je zamčený a dost možná i liduprázdný. Chtěl jsem to již otočit a jít pryč, když jsem si všiml, že v nedalekém altánku sedí postarší motorkář. „Zdravím, vy tu bydlíte?“ optal jsem se pána. „Rád bych. Už tu čekám dvě hodiny a nikde nikdo, volal jsem už i booking, prej to řeší,“ odpověděl muž silným německým přízvukem.
„Ok, tak to nemá cenu. Jdeme hledat něco jiného,“ pronesl jsem a vyšli jsme přes zahradu zpět k brance. Mezery mezi našimi rozestupy byly ale naneštěstí tak široké, že by se jeden ani covidem nenakazil, čehož využil zdejší milý pes a utekl přes nás ven. Ocitli jsme se v pěkně prekérní situaci. Nechtěli jsme totiž jen tak odejít a psa nechat na pospas na ulici, a tak jsme ho začali nahánět zpět. Samozřejmě volat na gruzínského psa česky asi nebyl dobrý nápad a zřejmě i důvod našeho neúspěchu. Sice v jednu chvíli byl už pes skoro zpět, to ale vyprovokovalo sousedovic voříška ke skoku přes plot a útoku.
V Gruzii se problémy vyřeší samy, někdy
Útok byl vedený na třikrát většího právě uprchlého psa a místem bojiště se stala silnice. Samozřejmě silnice za plného provozu místních šílených řidičů. Malý voříšek vztekle a tvrdošíjně dorážel na soupeře, který o souboj nejevil naprosto žádný zájem. Měl jsem ale strach, aby psi neskončili pod koly automobilů. Ti však kupodivu ukázali nezvyklou ohleduplnost a bojující psy objížděli. Neměli jsme ani ponětí o tom, jak psi dostat od sebe, a navíc zpátky za plot. Když v tom přijelo zelené SUV, které u nás zastavilo.
Jakmile voříšek uviděl blížící se SUV, na nic nečekal a dvěma hbitými skoky byl zpátky za plotem. V udivení jsme pozorovali stahující se okénko zastavšího automobilu. „To vy jste volali na booking, že se nemůžete ubytovat?“ Bylo teď otazné jestli jsou to majitelé nebo někdo, kdo přijel zlikvidovat stěžující si osobu. „Ne, nevolali, ale chtěli bychom se ubytovat,“ řekl jsem a pohlédl do auta, kde se seděla žena s mužem, patrně partneři.
Ti vypukli ve smích. „Tak tu čeká dokonce více zákazníků.“ „Jo, ten, kdo vám volal je asi ten pán nahoře,“ udal jsem kvapně nebohého německého turistu. Když muž vystoupil, aby s pánem nahoře pohovořil, všiml si uprchlého psa, který na něho zíral přes ulici. Muž zvládl za dvě sekundy, co nám trvalo dvacet minut a dvěma slovy společně s mocným gestem zahnal psa ihned za plot. Mezitím se z auta ozvala druhá z páru, která byla dle všeho v pěkné gruzínsky podnapilé náladě. „Tato chata je zavřená, ale máme ještě jeden hotel, lepší, a taky dražší. Pojeďte s námi, máme volno.“ A náš problém s hotelem se zdál vyřešen.
Pokračování – Mestia, Svanetie a hory kolem
Předchozí díl – Gruzínské Cchaltubo, ráj urbexu
