Jedeme na Zanzibar!

Autobus se po pár zastávkách v Arushe zaplnil do posledního místečka. Měli jsme naštěstí menší zásoby jídla s sebou, takže nehrozil hladomor jako při cestě sem. K našemu obrovskému údivu byla na palubě autobusu i stewardka, která roznášela pití a drobné občerstvení. Cesta ubíhala rychle a přibližně v polovině cesty nastal čas na třicetiminutovou obědovou pauzu. Zastavili jsme u parkoviště, kde bylo hned několik restaurací, ve kterých se dalo pořídit teplé jídlo. Bohužel náš autobus tu nezastavil jediný. Bylo jich tu dalších dvacet, proto vnitřek restaurací vypadal jako lidské termitiště, když do něho strčí svůj jazyk mravenečník. Všude stály neuvěřitelně dlouhé fronty, kde každý předbíhal každého.

Vystoupili jsme z autobusu, avšak jedním okem jsme ho museli stále sledovat, protože ten, jak jsme se dozvěděli na nikoho nečeká. Ke všemu řidič z neznámého důvodu s autobusem různě po parkovišti popojížděl. Takže bylo dobré vědět, kam případně rychle utíkat. Objednat si jídlo v tom restauračním blázinci bylo pro cizince zhola nemožné. Avšak nějakým záhadným způsobem jsme se dostali ke stánku, kde měli jen kuře a hranolky, ale vůbec nikdo tu nestál ve frontě. Bylo to krajně podezřelé, ale hlad byl hlad a autobus už nastartoval a začal troubit, abychom se vrátili na místa. Utíkal jsem rychle k autobusu, abych ho případně zdržel a kluci měli dostatek času dokončit nákup našeho obědu.

Když se autobus opět rozjel, tak téměř každý cestující seděl na místě s miskou zakoupeného jídla a začal hodovat. Myslím, že tohle byla ukázka noční můry každého řidiče autobusu v Čechách. A jelikož autobus byl nucen neustále přejíždět retardéry, díry a nerovnosti na cestě, tak jídlo krásně na cestujících hopsalo a létalo všude kolem. Následný úklid interiéru musel být vskutku očistec, a to nejen pro autobus. Cesta poté ubíhala už pomalu, pestrá zelená krajina s pahorky za oknem přecházela v méně pohostinnou vegetaci a začalo se chtě nechtě stmívat. Za tmy jsem si do Salaamu dorazit nepřál. Uměl jsem si živě představit ten boj mezi taxikáři a naháněči, který o nás vypukne, až vystoupíme z autobusu. Ten je lepší bojovat za světla.

Welcome to Salaam

Na Dar es Salaam padla už osidla noci, když tu náš autobus po nekonečné cestě zaparkoval. Jen co jsme se přiblížili na dosah autobusových dveří, banda dohazovačů a taxikářů začala mávat a halekat výrazy jako sir, sir, taxi, hotel, where are you going? Ti nejodvážnější a zároveň nejotravnější zatarasili východ a skoro nás nenechali vyjít ven. V takovém okamžiku je na místě nahodit tu nejvyšší míru ignorace, jakou jste schopni předvést a projít k zavazadlovým prostorům pro svoje věci, aniž byste se na někoho podívali. Poté vzít věci a odpochodovat pryč. Taxi nebo jiný transport bývá i před nádražím, i když zde to více připomínalo pole než nádraží. Tam jsme se pak v klidu dohodli s taxikářem na relativně normální ceně. Měli jsme opět zarezervovaný náš oblíbený hostel Hunch, kde byla super terasa, lednice plná piv a Lukášovy zapomenuté boty. Na druhý den ráno byl naplánovaný přesun na ostrov Zanzibar.

Ten večer se to opět trochu na terase zvrtlo. Nevím přesně v kolik hodin jsme šli spát, ale připadalo mi, jako bych jen otevřel a zavřel oči. Sraz byl dole na recepci ráno v šest, kde nás měl vyzvednout řidič a odvést do přístavu. Kupodivu na recepci dorazili všichni, tedy kromě Lukáše, který šel spát jako poslední. Nakonec ale dorazil i on, naložili jsme krosny a batohy a vyrazili vstříc Zanzibaru. Ranní Dar es Salaam byl poměrně rušný. Desítky nejrůznějších mikrobusů, autobusů a rikš se míhaly po na africké poměry slušné silnici. Doprava slušně plynula až do okamžiku, kdy jsme narazili na policejní stanoviště, kde policisté opět zcela náhodně zastavovali všechny automobily vezoucí bílé turisty.

Tentokrát chtěli tito pseudo-policisté úplatek za to, že náš řidič veze turisty a nemá na to registrovaný automobil. V Tanzánii musí mít všechna vozidla sloužící k přepravě turistů speciální barevně označenou registrační značku. Řidič a zároveň majitel našeho hostelu se začal s policisty dohadovat, že nejsme turisté, ale jeho kámoši. Poté vzal svůj mobil a začal neznámo kam telefonovat. Policisty rozčílila skutečnost, že tentokráte asi pšenka nepokvete a od té doby už nemluvili, ale jenom hulákali. S naším odjezdem na Zanzibar to vypadalo mezitím neslavně, protože čas plynul a řidič stále telefonoval. Další loď na ostrov jela až za několik hodin a těch několik hodin jsme rozhodně nechtěli strávit čekáním v dar-es-salaamském přístavišti. Policisté to však nakonec vzdali a nechali nás jet. Do přístavu jsme dorazili se značným zpožděním.

Jedeme na Zanzibar! — Prodejci papayi v Dar es Salaamu.

Přístav v Dar es Salaamu

Když jsme v přístavu zastavili a vystoupili, opakoval se obvyklý obrázek minulých dní, kdy jsme se neustále přesouvali. Vystoupili jsme z auta a jako masážní rybičky Garra Rufa, které berou útokem ztvrdlou kůži upocené nohy čínského turisty, opět začali místní dohazovači dorážet. Nabízeli lístky na loď a taxi. Neměli asi zrovna pod čepicí, protože jsme zrovna jedním taxíkem přijeli a autem se na ostrov dostat nedá. Jiní se zase začali nabízet jako nosiči. Ty si ale kvůli jednomu batohu přece najímat nebudete. Zajímavé bylo, že se nosiči většinou zdržovali ve skupinkách a kdykoliv jsme někoho ze skupinky odmítli, tak se nabídl hned další. Odbyli jsme je tím, že jsme jim řekli, že lístky už máme a nosiče nepotřebujeme.

Vešli jsme do kanceláře, kde se lístky prodávaly. Bylo tu asi pět přepážek, z toho dvě byly speciálně pro zahraniční cestující s upraveným ceníkem. Nejlevnější lístek na loď stál 35 dolarů a byl jen do Economy class. Za tu samou cenu, tedy 35 dolarů si místní mohl dopřát VIP Royal Class s vlastní kajutou. Když by VIP Royal chtěl cizinec, tak zaplatil dolarů 85. Na Afriku a na dvou hodinou cestu, docela dost. Ještě se musela vyplnit odjezdová karta země, jelikož Tanganika a Zanzibar jsou dva státy tvořící federaci zvanou Tanzánie, a každá federační země má i své vlastní imigrační procedury.

Absurdity kolem a nesnadné nalodění

Na loď se už tvořila fronta, do které jsme se se svým Economy Class lístkem v kapse postavili. Fronta to byla na bezpečnostní rentgen, jako jsou na letišti. Tenhle byl ale trochu zvláštní. Podobný scénář jsem už jednou zažil v Kambodže, kde byl rentgen úplně vypnutý nebo zkrátka nějaký ten pátek už nefungoval, ale stejně jím každý musel projít. Tento sice fungoval, ale nikdo obrazovku rentgenu nekontroloval a při zvukovém znamení nikdo nikoho nezastavil ani nevrátil. Samozřejmě jako na letišti musel každý všechny kovové věci dát do misky zvlášť, na to ochranka pečlivě dbala.

Měl jsem docela o věci strach, protože projížděly rentgenem rychleji, než člověk stačil projít rámem. O věci měli strach i místní, a tak byla u rentgenu docela mela. Nedbal jsem při průchodu rámem žádné etiky a docela sprostě použil lokty, abych byl u své misky první. Naštěstí nám nic nezmizelo, a tak jsme s úlevou dosáhli paluby lodi. Většina cestujících si svá zavazadla „odbavila“ do zavazadlového prostoru. Po tom, co jsme viděli u bezpečnostní kontroly, nic podobného u nás nehrozilo, a proto jsme raději vláčeli krosny s sebou.

Economy Class měla tři paluby, my jsme se nacpali až úplně nahoru na venkovní palubu, kde byl výhled na moře, a kde to až nepříjemně foukalo. Loď se naplnila skoro do posledního místa a posádka dostala pokyn odvázat kotevní lana. Za chvíli si to pak svištěla slušnou rychlosti podél pobřeží až pobřeží zmizelo a na obzoru se začaly objevovat ostrůvky. Mezitím se na palubě dali cestující do pohybu a v mnohém případě do konzumace jídla, a to buď dovezeného nebo koupeného přímo na lodi.

Co mě však opravdu šokovalo, byla neuvěřitelná bezohlednost a ignorantství místních cestujících. Veškerý odpad, který vyprodukovali zpravidla končil v moři nebo při nejlepším pohozený na palubě. Někteří si pak klidně i do svých odpadků lehli. Uplynuly proklamované dvě hodiny a my spatřili první obrysy domů, domků a paláců města Stone Town na ostrově Zanzibar. Zanedlouho loď zakotvila a my vystoupili. Ocitli se před okénkem dalšího imigračního úředníka.